Kdo nese vinu, láska?

„Lituju dne, kdy jsem tě potkal.“

„Joo, vole, super! Na mě si budeš vyskakovat, incesťáku!!“

„Tý!…..“

„Bille, ne!“

Pozdě… blonďatý chlapec se sesunul k zemi, s tváří již napuchlou od nedávné rány. Starostlivé ruce se ho nadarmo snažily zvednout ze silnice, zbytečné bylo jejich oživování… byl konec. Černovlasý mladík udělal definitivní tečku za jeho životem…

„Ne, neplač! Utíkej domů Bille, vezmi si, co potřebuješ a sejdeme se na letišti… No tak, běž!“ Tom se snažil uklidnit sebe i bratra, ale přesto mu v těle stále narůstal pocit paniky. Co teď, bože, co bude dál?!

Bill roztěkaně sledoval ulici. Nikde nikdo. Zoufale na Toma pohlédl. Nevnímal jeho slova, jen tiše hleděl do očí člověka, kterého miloval. Viděl v nich stejný strach, jaký teď sám prožíval.Tohle přece nechtěl, tohle se nemělo stát! Kdyby Andreas neprovokoval, byl by ho nikdy neuhodil.

„Všechno o vás řeknu, bulváru i Tvojí rodině!“ zněla mu v hlavě stále jeho poslední slova… Bill se bezradně svezl k zemi.

Tom ho vytrhl z přemýšlení polibkem. „Lásko,“ řekl prosebně.

Bill kývl hlavou na souhlas a rozběhl se domů. Věděl, že musí být silný. Co se stalo, nemůže se odestát!…

Neměl čas zabývat se maličkostmi. Vzal jen to nejdůležitější pro sebe a bratra. Ruce se mu třásly, žaludek se mu svíral bolestí. Chaoticky běhal po domě, házel věci ze skříní do tašek, zbrkle hledal kreditní karty po kapsách džín…

Hlavou se mu honilo tisíce otázek. Přijdou na to? Chytí mě? Mám se přiznat nebo být s Tomem? a … tvář mu zkameněla … co matka?! Do očí se mu opět nahrnuly slzy. Třesoucíma se rukama naškrábal na kousek papíru slova ženě, které si nadevšecko vážil a kterou už asi nikdy víc nespatří… Naposled se rozhlédl po domě. Fotky, jejich věci, to všechno mu bude tak moc chybět. Nadechl se vůně domova. „Zvláštní, já vůbec nic necítím,“ vydechl a zcela neslyšně za sebou zavřel dveře.

„Jsi tady!“ řekl Tom s úlevou a pevně brášku objal.

„Ty… máš na rukou krev! Co… co jsi s ním udělal?“ hleděl upřeně na Tomovy ruce. Bylo mu jasné, že ho nejspíš někde zakopal, co jiného taky měl dělat? Billa pohltila beznaděj. Nikdy by neřekl, že taková slova vysloví…

„Prosíme cestující, kteří odlétají linkou 2365, aby se dostavili k odbavení, děkuji.“ Příjemný hlas letušky lehce odboural napětí, které v tu chvíli mezi bratry panovalo.

Zanedlouho už drželi lístky na palubu letadla v rukou. „Miláčku, skočím si ještě před odletem na záchod. Klidně nastup, já hned přijdu.“

„Tak dobře,“ usmál se bojácně Bill. Tom jej pohladil palcem po tváři a zmizel za rohem.

„Á, pan Kaulitz, prosím, přeji příjemný let,“ usmála se stevardka a ukázala prstem na Billovo sedadlo.

Dveře zavrzaly a dredatý mladík směle vykročil k letadlu. Však….

„No ták, Tome, kdepak jsi,“ přecedil Bill nervózně přes zuby.

„Támhle je, chyťte ho,“ párek těžkooděnců nic netušícího mladíka strhl pod sebe. „Pane, vám moc děkujeme. Bez vaší pomoci bychom ho jen stěží dopadli.“

„Oh, sakra, co to děláte?“ sykal Tom bolestí . Koleno jednoho z chlápků mu nepříjemně tlačilo na lopatku, zatímco něčí ruce mu pevně utahovaly pouta.

Tom pochopil …

„Ta krev na vašich rukou jistě patří tomu nalezenému chlapci v parku, že ano?“ Jeho krásné oči se zalily slzami. „A… ano.“

„Tak půjdete s námi.“

Tom vzpomněl na Billa. „Už nikdy, přesto navždy!“ zašeptal.

„Nevstupujte na odletovou plochu, prosím. Let číslo 2365 odlétá.“

autor: Luchia
betaread: Michelle M.