Bílé sněhové vločky se snášely na promrzlou zem. Kam jen oko dohlédlo, byla veliká, téměř sněhobílá plocha a budila tak dojem pohádkového království …
Zablácené lemy kabátů, rozbahněné ulice, mrzuté výrazy v obličejích… Takhle vypadala skutečná zima v Magdeburku .
,,Tome! Pohni!“ zavolal kdosi na dredatého mladíka, který se loudal ulicemi s mírně zklamaným výrazem ve tváři. Tom cukl hlavou a pohlédl na svého bratra, jenž naštvaně podupával nohou u polorozbořeného domu jejich zkušebny. Tom zrychlil tempo a za chvíli už stál pár centimetrů od Billa.
,,To ti to ale trvalo,“ řekl kousavě Bill a otevřel dveře, aby byl co nejdříve v teple …
Copak mě vůbec nemáš rád, Bille ? Asi ne …
,,Kde jste tak dlouho?!“
Zkušebnou se rozezněl Georgův velitelský hlas.
,,Hádej,“ pronesl naštvaně Bill a spalujícím pohledem se podíval na Toma.
,,Pán byl zase ve svém světě…“ Georg se ušklíbl: ,, …jako pořád touhle dobou. Co s Tebou sakra je, Tome?! Chováš se jak romantická baba, vůbec nás nevnímáš, pořád si něco mumláš pro sebe a vůbec… kde je ten starej Tom, kterej si užíval každý minuty?“
Bill jen pokyvoval hlavou a díval se na svého bratra, který byl s každým slovem smutnější a smutnější …
Taky na mě vidíš jen chyby? Odpust mi to, nejsem tak dokonalý jako Ty …
,,Tak už ho nechte,“ řekl smířlivě Gustav. ,,Pojďme radši zkoušet“ .
Bill na Toma ještě jednou vyčítavě pohlédl , ale pak už se chopil svého mikrofonu, kluci svých nástrojů, a začali hrát písničku An Deiner Seite ( Ich bin da ).
Jsi taky po mém boku, Bille? Nejsi … nikdy jsi neby …
Tom s požitkem vybrnkával všechny akordy. Pokud svíral v rukou tenhle křehký nástroj, všechny jeho problémy šly stranou, i podivné představy, co ho poslední dobou pronásledovaly, výčitky od ostatních, nebo starost, že se nejspíš bohužel zamiloval…
Byl bys smutný, kdybych zemřel ? Nejspíš ne… Možná by si mou smrt dokonce oslavil …
Tomovi vyklouzla zpod černých brýlí slza a dopadla na struny akustické kytary.
Zarazil se, nikdy neplakal, nebyl na to zvyklý. Vždycky plakal uvnitř sebe, to jeho srdíčko pokaždé těžce krvácelo.
Hledáš mou duhu, Bille? Leží mrtvá před Tebou, svítila tak dlouho jak mohla, jenom pro Tebe…
Tomovy prsty přestaly hrát, onen něžný nástroj mu vyklouzl z rukou a s hlasitým třísknutím dopadl na podlahu. Bill, který až doteď procítěně zpíval, se vyděšeně
podíval na zem a s hlasitým zalapáním po dechu se díval na kytaru, která byla rozlomena na tři části…
Nikdo neví jak se cítím, nikdo mi nerozumí, každý den jsem psal na dveře do Tvého světa POMOC svojí krví, i když jsem při tom pokaždé skrytě plakal… Až teď jsem otevřel svoje oči, Bille, všechno je stejné, už Tě nechci obtěžovat. Chci ti jenom říct, že…
Tom se svedl ze židle a vyběhl přede dveře zkušebny. Teprve až teď pochopil, že
jeho prosby nikdo nevyslyší. Sedl si na zablácené schody a bylo mu jedno, že se zítra nejspíš objeví v novinách titulek – TOM KAULITZ … HVĚZDA NEBO BEZDOMOVEC?
Jestli teď jako bezdomovec nevypadal, rozhodně se tak cítil. Nikam nepatřil, pravda byla, že si vždy přál milujícího bratra, který by mu pomáhal, místo toho měl bratra, jenž ho neustále shazoval.
Další slza skanula na chodník, až teď si uvědomil, že stejná naděje na to, aby ho měl Bill rád alespoň jako dvojče, je jako kdyby začalo v téhle zablácené zimě sněžit. Naděje bezvýsledná a naivní…
Pamatuješ co jsi mi jednou řekl? Že mě vždycky chytíš, že mě nenecháš spadnout. To jsi řekl, když nám bylo šest. Nejspíš to bylo naposled, kdy jsi projevil kousek citu.
Kde jsi teď, když padám?
Kde… ???
Tom uslyšel váhavé kroky, lekl se. Chtěl si rychle utřít slzy, stékající mu po tvářích, ale nemotorně se ohnal rukou a místo slz si shodil své černé sluneční brýle. Chtěl se pro ně sklonit…
,,Ty jsi brečel?“ zeptal se smutným hlasem Bill.
Tom zarytě mlčel.
Nemá cenu Ti něco vysvětlovat, neumíš mě chápat, i když jsi dvojče, lásko… Já Tě nazval lásko?
Odpusť mi to, další pouhá představa, že bych Tě takhle mohl oslovovat nahlas …
Bill se váhavě posadil vedle Toma.
,,Nechceš se mi s něčím svěřit?“ špitl jemně.
S tím, že už nemám sílu žít, protože Tě miluju, ještě něco potřebuješ vědět???
Tom sotva znatelně záporně zavrtěl hlavou.
,,Opravdu ne?“ zeptal se Bill znovu.
Nikdy jsem se Ti nesvěřoval, proč bych to měl dělat teď…
,,Mě můžeš říct všechno,“ zkusil to ještě jednou Bill. Tom se prudce postavil, už dál nevěděl, co má dělat, proto se rozběhl pryč.
,,Počkej, Tome!!! Co chceš dělat?!“ volal za ním ustrašeně Bill, ale Tom ho neposlouchal, nemohl jeho smysly jakoby přestaly fungovat…
Už nerozumím světu, můj každý den se propadá do neznáma. Tys to věděl, viď? Věděl si, že jsem na pokraji svých sil, ale nic jsi neudělal, víš co bych si přál? Abys mě ještě jednou chytil… Poprvé, a naposled… prosím…
Tom běžel pryč, neuvědomoval si to, ale nohy ho nesly na známé místo. Uvědomil si to, až když zaraženě stál a díval se na strom, do kterého v téměř šesti letech s Billem vyryli: Bill a Tom na vždycky.
Díval se na ten nápis a v hlavě se mu přehrávaly vzpomínky…
Jak začal poprvé chodit a Bill mu jeho malými dlaněmi tleskal, jak se naučil jezdit na kole a Bill za ním běžel, aby ho to taky naučil, jak se rozplakal, když v pěti letech ztratil svého medvídka a Bill ho trpělivě utěšoval, jak mu řekl, že až bude padat, tak on ho chytí.
Poddal se svým pocitům, svalil se na rozbahněnou zem před stromem, do kterého vyryli před třinácti lety svá jména a hlasitě vzlykal…
Slíbil jsi, že mě chytíš, já padám Bille, padám, tak kde jsi sakra… Vidíš? Ani slib neumíš dodržet…
Před Tomem se zatřpytila lesklá věc, zvedl uplakané oči a podíval se na onu věc, která vydávala silný lesk a třpyt. Uviděl velký kus střepu, který se leskl na zemi před ním. Snad poprvé děkoval vandalům, kteří tak neopatrně rozbili láhev od vína.
Uchopil do ruky střep a uplakaným pohledem se zadíval na Billovo jméno zaryté ve stromu. Přiložil si sklo k už tak dost pulzující žíle…
Bill a Tom na vždycky? Už to není pravda, pokud tedy někdy byla… Poslední dobou jsem si myslel, že jsem blázen, víš, když si člověk myslí, že začne sněžit a on bude pobíhat po pohádkově sněhobílé zahradě, nic jiného už být nemůže. Nebude sněžit, tak jako ty mě nebudeš milovat…
Tom prudce trhl, jeho tepna se roztrhla, a rudá, skoro až černá krev, se začala vylívat z jeho paže. Brzy nato ztratil vědomí…
Alespoň jednou buď po mém boku, Bille, alespoň jednou…
,,Tome! No tak,Tome, probuď se!“ křičel vystrašený hlas. Tom z posledních sil
pootevřel víčka, nad sebou uviděl bratrovu vystrašenou tvář. Bill ho pevně svíral v náručí.
,,Co jsi mi to udělal, Tome,“ vzlykal…
Přišel jsi…
,,Ty jsi mě chytil,“ pípnul vysíleně Tom a pousmál se, snad poprvé za třináct let pocítil štěstí.
,,Tome, nesmíš mi umřít, ne teď když jsem si konečně uvědomil, co k Tobě cítím,“ vzlykal Bill a hladil Toma po tváři…
Chytil jsi mě…
,,Děkuju,“ špitl tiše Tom a vysíleně zavřel oči, umíral…
Něco studeného se dotklo jeho tváře, pousmál se…
Padal sníh…
VĚNOVÁNÍ : mému bráškovi Luboškovi, ke kterému twincest sice rozhodně necítím, ale mám ho hrozně ráda a život bez něj si neumím představit 🙂
autor: Danielka
betaread: Janule
yéé..to ye moc pěknýý..x)
To bolo prekrásné 🙂
tak to je fakt krásná povídka…Chudák Tom,