Naposledy s Tebou

„Zvládneš to..“ špitl mi Tom do ucha a pevně mě chytil za ruku. Jen jsem sklopila hlavu a mírně jí zavrtěla.. Nezvládnu to, ne bez Tebe..

„Zvládneš.. Ani nevíš, jak je to těžký pro mě..“ dal si hlavu do dlaní.. Beze slova jsem ji vzala do svých a zadívala se do jeho očí, které byly tolik podobné těm Tvým.

„Já vím..“ zašeptala jsem a pevně jsem ho objala.. Každému jsi chyběl, ale jen já a Tom jsme na Tebe měli ty nejkrásnější vzpomínky. Pevně jsem k sobě Toma přivinula a nechala ho, aby mi jeho hořké slzy dopadaly na rameno.

„Musíme jít, všichni už jsou uvnitř,“ odtáhla jsem se od něj jemně.

Kývl a zhluboka se nadechl. „Nemůžu tam jít.. Já, nedokážu to..“ vzlykl tiše.

Nevěděla jsem, co na to říct. Musela jsem chvíli dělat, že to já jsem ta silná. „Zvládneš, Tome.. Hraj pro něj, on nás uslyší..“ špitla jsem potichu.. Pevně vzal mojí ruku do té své a vydali jsme se směrem k budově, která mi tolik naháněla hrůzu.. Potichu se otevřely dveře pohřební síně a my vstoupili dovnitř.. Šli jsme po černém koberci a já se nervózně rozhlížela okolo sebe. Všichni byli oblečeni v černém, stejně jako my dva. Já jsem měla černé korzetové šaty s vlečkou, ve vlasech zapleteno plno černých stuh.. Tom měl oblek, černý.. Pevně jsem stiskla jeho ruku a posadili jsme se do jedné z dřevených lavic. Opatrně jsem vzhlédla a viděla jsem ji. Bílou, ozdobenou snad milionem květin a věnci s černými nápisy „Vzpomínáme..“-Tvou rakev.. Bolestně jsem zavřela oči a odvrátila pohled.. V té rakvi jsi ležel Ty. I Tom měl hlavu sklopenou k zemi a já viděla, jak mu koutkem oka stéká po tváři slza.. Jemně jsem mu jí setřela a zadívala se mu do očí..

„Proč?“ špitl tiše a z jeho očí začaly padat slzy.. Jedna, druhá, třetí.. Ani já jsem se neudržela a přestala kontrolovat přívaly slz.. Nechávala jsem je, aby mi stékaly po bledých tvářích a nechávaly za sebou vlhké cestičky.. Mlčky jsme poslouchali smuteční řeč a pak jsme jeden po druhém nosili k rakvi další květiny.. Teď jsme měli jít na řadu my..

„Pojď..“ špitla jsem tiše a vstala z lavice.. Společně jsme se vydali po černém koberci až k tvojí rakvi.. Stoupla jsem si k mikrofonu. Moje připravená řeč mi ale hned vypadla z hlavy, jako kdybych oněměla.. Podívala jsem se do tváří všech lidí, kteří byli přítomni.. Viděla jsem Gustu, Georga, Davida, paní Kaulitzovou.. Oči měla plné slz a tváře vlhké od pláče.. Trochu jsem si odkašlala a otočila se na Toma, který seděl za mnou na židličce a v ruce svíral kytaru.. „Neumím vyjádřit svou bolest..“ hlesla jsem tiše. „Každému z nás chybí a já dodnes nechápu, proč to udělal.. Nikdo na něj nebude mít krásnější vzpomínky než já.. Miluji Tě..“ špitla jsem tiše do mikrofonu a rozhlédla se kolem.. Všichni čekali, co dalšího ještě řeknu.. „Všichni jste dnes oblečeni v černém, abyste vyjádřili svou bolest. Pro Billa byla černá barva znakem výjimečnosti.. Já ji nemám proto, abych ukázala, jak moc mi schází.. Já jí mám proto, aby věděl, že pro mě byl, je a vždycky bude výjimečným člověkem, na kterého nikdy nezapomenu.. Chtěli bychom mu s Tomem zazpívat písničku, složenou pro mě – Rette mich..“ špitla jsem do mikrofonu a otočila se na Toma, který to bral jako signál a začal na kytaru vybrnkávat první takty písničky.. Hned se mi vrátily vzpomínky.. Když jsi mi tuhle písničku poprvé zpíval.. Dnes Ti jí zpívám já.. Protože Ty už mi ji nikdy nezazpíváš..

Najednou byl konec písničky.. Nechala jsem slzy volně stékat po tvářích a došla až k Tvé rakvi.. Cítila jsem, jak mě Tom pevně objal.. Tiše jsem mu vzlykala na rameni.. a jakoby mi až teď došlo, že už se nikdy nevrátíš..

autor: Šárka
betaread: Michelle M.