Pomalu a bosa jsem šla podél hřbitovní zdi, již dávno porostlé břečťanem… Kamínky mě nepříjemně tlačily do nohou, ale nedalo se to porovnat s tou bolestí, která mě tlačila na srdci.. Všude okolo mě byla už tma, když jsem potichu stiskla kliku hřbitovní brány, která se s tichým skřípěním otevřela.. Tohle má vždycky v hororech nahánět hrůzu, ale já jsem se nebála.. Ať se mi stane, co chce, nic už mě nebude bolet víc, než tvoje smrt. Nic už mě nikdy nepotopí víc, protože ty první okamžiky bez tebe byly nejhorší v mém životě.. Ani teď pořádně nedokážu pochopit, že už se nikdy nevrátíš, že na mě už nikdy nepromluvíš, neobejmeš, neutěšíš.. Pořád jsem doufala, že se objevíš v mých dveřích, s úsměvem na rtech tak, jak jsi to vždycky dělával.. Nedokázala jsem pochopit, že už nic nikdy nebude jako dřív.. Že se budu muset naučit znovu žít, bez tebe..
Potichu, v černých šatech s vlečkou, jsem šla po cestě lemované stromy a náhrobními kameny, na kterých tiše plápolaly plamínky svíček.. Já v ruce držela jen jednu rudou růži.. Pevně jsem ji stiskla v ruce, až se mi jeden trn zabodl do prstu.. Vložila jsem ho do úst a slízla z něj krev, když v tom mi spadl pohled na prstýnek, zdobící můj hubený prst.. Znovu a znovu jsem se na něj zadívala.. Tenhle malý kroužek ze stříbra měl svést naše životy dohromady.. Proč jsme teď tedy každý sám? Proč jsi odešel, když jsem Tě nejvíc potřebovala? Jedna slza mi stekla po tváři, i když jsem si už tolikrát říkala, že nebudu plakat.. Došla jsem až před tvůj hrob a z očí mi začaly samy padat slzy.. Nebránila jsem jim, už to nešlo..
Na náhrobním kameni jsem přečetla tvoje jméno a s každým přečteným písmenem jakoby se mi do srdce zabodávalo ostří.. Tak moc to bolelo.. Číst tvé jméno, dívat se na tvou fotografii a vědět, že už se nikdy nevrátíš.. „Nic nám nevrátí syna, který tak náhle a tragicky odešel..“ stálo pod tvým jménem.. A mně nic nevrátí lásku, která mě tak náhle opustila.. Položila jsem svou rudou růži mezi všechny ty věnce poskládané na tvém hrobě.. Všechny byly převázané černou stuhou se zlatým nápisem „Vzpomínáme..“ Jenže to všechno byla lež.. Proč mi tedy každý říkal, ať na tebe zapomenu? Nikomu jsi nechyběl tolik, jako mně.. A já nechtěla zapomenout.. Chtěla jsem, aby ses vrátil.. Nechtěla jsem se naučit žít bez tebe.. Všichni vzpomínali, ale nikdo na tebe neměl takové vzpomínky, jako já.. Tiše jsem si klekla vedle tvého hrobu a nechala slzy volně stékat po mých lících.. Nemusela jsem je schovávat.. Kdo by šel na hřbitov v jednu ráno? To jen já..
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla.. Nevnímala jsem čas, jen jsem očima hypnotizovala tvoji fotku, jakoby mi mohla říct, proč jsi odešel, když v tom mě uchopily dvě silné paže..
„Tome..“ otočila jsem se.. Pevně mě k sobě přivinul a já jsem se aspoň na chvíli cítila v bezpečí..
„Tak moc mi chybí..“ šeptala jsem do jeho ramene a tiskla jsem se k němu, jak nejvíc jsem mohla..
„Já vím.. mně taky..“ špitl a já cítila, jak mi svými slzami smáčí rameno.. Stáli jsme tam v objetí a ani jeden z nás nemluvil..
„Jednou půjdeme za ním..“ zašeptala jsem a trochu jsem se od něj odtáhla.. Jen kývl a stejně jako já se zadíval na hrob, posetý věnci a květinami..
„Ta je od tebe, viď?“ ukázal na rudou růži, ležící na samém kraji hrobu.. Jen jsem tiše kývla..
„Nejkrásnější..“ zašeptal potichu a usmál se na mě..
„Pojď, půjdeme..“ vyzval mě tiše..
„Přijdu..“ zašeptala jsem tiše a naposledy se podívala na tvoji fotku..
Šla jsem s Tomem kamenitou cestou.. Ani jeden z nás nemluvil..
„Neznám lepšího člověka, než byl on..“ zašeptal jsi najednou do ticha..
„Já také ne..“špitla jsem a nechala jsem jednu slzu, aby mi stekla po tváři.. Nikdy na tebe nezapomenu, v mém srdci pro tebe bude vždycky místo.. a jednou nahoře se tam setkáme..
Vyšli jsme se hřbitovních vrat a ze mě jako by spadla všechna tíha těch lidských osudů, které byly navěky pohřbeny za hřbitovní zdí..
autor: Šárka
betaread: Michelle M.
