Teplé sluneční paprsky pronikají skrz černé oblečení kráčejícího mladíka, přesto je mu zima, přesto se třese. Snad ztrátou milované osoby nezná radost. A teď, když stojí u jeho hrobu, slzy se ani nesnaží zadržovat. Proč také?
Jak jsi mi to mohl udělat? Říkal jsi ´navždycky spolu´, chtěli jsme spolu umřít a ty mě klidně opustíš. Tome…
Uschlé květy dříve zářivě rudých růží připomínají opuštěnou zahradu. Jsou jich tu desítky a všechny od Billa. Každý den, jako věčná stáž, stojí u jeho hrobu. Nemůže zapomenout, nechce zapomenout. A když pozdě večer vyjdou hvězdy, hádá, která je ta bratrova.
Bylo to tak náhlé a tím více bolestné. S hrůzou si uvědomuje, že se s ním ani nestačil rozloučit. Ten večer, ten osudný večer…
Vrať se mi, Tome, prosím.
Se zoufalým, prosebným výrazem se obrátí k nebi, snad nalezne útěchu, která stále nepřichází. Lehký vánek ho šimrá na tvářích, kde se lesknou slzy. Jen málokdo by se mohl vžít do jeho situace, jen málokdo by snesl to úmorné trápení.
Svěsí hlavu, oči pevně semknuté, zkoušeje si vybavit Tomův smích. V těchto chvílích nejraději myslí na to, jak ho Tom rozesmával, když mu nebylo nejlépe, jak se pitvořil, dělal ze sebe malé děcko, a to pro něj. Na jeho tváři se na kratičký okamžik objeví úsměv, který hned zase zmizí.
Jeho zkroušený výraz připomíná tvář mučeného zvířete. Nechápe, proč zrovna on.
Měl jsem zemřít s tebou, nebyl bych sám.
I když prochází davem lidí, cítí se opuštěný. Jeho část odešla a ta ubohá půlka zůstala tady, v tom prokletém světe.
Co jsi mi to udělal, Tome?
Třesoucí se rukou položí na hrob zelené trsátko a nevědomky se dotkne černé pásky na rukávu nosící jeho bolest. Nikdy ji nesundá, pak by ho ztratil úplně. S mučivým výrazem se otočí a jde. Někam pryč, kdo ví.
Sny jsou krásné, bráško. Počítali jsme se vším, všechno jsme měli v hrsti, až na tu proklatou smrt!
To ticho, ticho všude kolem něj. Prochází brankou hřbitova, nesouce ten těžký balvan v srdci. A ta prázdnota, která ho obklopuje a proniká až do morku kostí. Chtěl by křičet, chtěl by běžet, chtěl by Toma…
Spása se ukrývá snad v potůčku nad mostem, spojujícím město mrtvých se světem živých. Bill se opře o rozehřáté zábradlí vysokého mostu. Místo toho, aby teplo kovové konstrukce prostoupilo do jeho těla, zdá se, že jeho smutek zasáhl i krajinu kolem.Všechno je tak teskné a chladné, listí stromů šumí tklivou melodii.
Až s nepřítomným pohledem hledí na vodu v říčce, razící si cestu mezi mokrými kameny. Kéž by se on dokázal takto vyrovnat s překážkami v životě. Ale nejde to.
Už nevidí jinou cestu, musí jít za ním. Tenhle svět ho vyškrtl ze seznamu, když zemřel Tom. Rozechvělým tělem se přehoupne na druhou stranu zábradlí. Vratké ruce se přidržují kovové zábrany. Už nebrečí, nemá proč. Strach ho opustil, jakmile učinil toto rozhodnutí. Už se drží jen za konečky prstů. Zhluboka se nadechne a pustí se úplně.
Ta volnost jeho pádu, který sice trval jen chvíli, byla ohromující. Pak náraz. Tma. Nic.
A přece jenom oslepí ho modravá záře, jenž nadpřirozeně světélkuje.
Tome, tak kde jsi?
Nevidí nic, cítí jen mráz, co prostupuje jeho tělem. A najednou zaslechne zvuk. Někdo vybrnkává melodii jemu tak známou. Okamžitě ji poznal.
„In mir wird es langsam kalt. Wie lang konn‘ wir beide hier noch sein?“
autor: Michaelle
betaread: Michelle M.
… x( * fňuk fňuk*
boože to je dokonalý!!! x(
to je krásný..!!!!