Zabít člověka

Děkuji už i za přečtení, o mém nadání mám jisté pochybnosti , takže jsem ráda za každou, byť sebe nevýznamnější čtenářku, mějte se krásně

Byla noc, měsíční paprsky ozařovaly mou pleť a já se jako obvykle vyplížil z pokoje. Tedy, vyplížil není to správné slovo. Nikdo mi nebránil vyjít z našeho rodinného domku. Vlastně ani nemohl. Neposlouchal bych je, ani mámu, ani tátu. Vlastně ani Tebe ne. Vím, že by sis nepřál, abych tam v noci chodil, abych chodil na místo, kde odpočívají mrtví, ano chodím na hřbitov. Překvapuje Tě to, Tome??? Asi ne… Domovní dveře se s prásknutím zabouchly, tentokrát mi bylo jedno, že by mohl ten hluk někoho vzbudit. Myslí si, že jsem blázen, protože si každou noc těsně před dvanáctou hodinou oblékám tenkou mikinu a jdu na ono posvátné místo. Co oni o tom můžou vědět, jen já… jdu totiž za Tebou… Znovu zapálit černou svíčku na tvém hrobě, znovu si kleknout před hrob, sepnout ruce a modlit se za Tebe. Je to pošetilé, viď? Nikdy jsem v boha nevěřil, vždycky jsem důležitě prohlašoval, že lidé, kteří věří v nebe, peklo nebo boha, jsou blázni, že nemají nic, čeho by se měli chytnout a tak se z nich stávají ubozí zoufalci, kteří se snaží alespoň trochu povznést nad svým utrpením. Vidíš co ze mě zbylo??? Ano, Tome, máš pravdu, ten ubohý zoufalec, ten, kterým jsem dřív tolik opovrhoval. Mám Ti něco říct, Tome? Ano, vím že je to slovo ode mně poněkud ohrané, vím, že ho šeptám nad tvým hrobem téměř denně, ale já si nemohu pomoci… „Odpusť, “ zašeptám, jako pokolikáté v tomhle týdnu???

Skloním hlavu, asi jsem opravdu blázen… Víš, na co jsem myslel, Tome??? Na to, že mi jednou odpustíš, jednoho slunečného dne, že mi odpustíš a já budu moci spokojeně umřít. Ale to je nesplnitelné, to co jsem Ti udělal, bylo to nejhorší, co jsem udělat mohl…
Pamatuji si to jako včera, ale nebyla noc jako tahle, pro mě tak chladná a bez citu. Ta noc totiž byla teplá, plná radosti. Další den jsme měli mít narozeniny, tolik ses těšil. Mělo nám totiž být osmnáct. Měli jsme být dospělí… Hádali jsme se, kvůli tomu kdo nastoupí do auta jako první, kdo bude řídit. Křičeli jsme na sebe, říkal jsi, že ty jsi starší a navíc jsi jízdy zvládl lépe než já. Když na to teď vzpomínám, musím říci, že to byla opravdu pošetilá hádka. Taková ta beze smyslu… Byl jsem vzteky bez sebe, už mě nebavilo být ten menší, sladší a ten ochraňovaný. Jako by nestačilo, že v našem nezákonném vztahu jsi na mě velice žárlil. Jakoby nestačilo to Tvoje odpovídání za mě… Měl jsem toho dost, pomyslný kalich zlosti přetekl. Dal jsem Ti facku. Hrozně se za to stydím, lásko, nikdy jsme se neprali ani nemlátili. Spadl jsi a já se jen ušklíbl, kdybych jen tehdy věděl, že už nikdy nevstaneš…

Pamatuješ, jak jsi mi důležitě opakoval, že kdo uteče vyhraje??? Já Ti věřil, Tommy, nasedl jsem do auta a odjel od Tvého bezvládného těla. Neplakal jsem, jen jsem tupě zíral na silnici. Já Tě zabil… V mém srdci bylo prázdno, bylo to jako velká černá díra, která vysává všechno štěstí… Tvůj případ uzavřeli jako nešťastnou náhodu, byli tak hloupí… Odpusť mi to lásko, promiň, že jsem Ti to všechno udělal… Myslím si, že až po několika hodinách mi došlo, co jsem vlastně způsobil. Naprosto jsem se zhroutil. Psychiatři se divili, jak jsem mohl tak depresivní zážitek přežít. Pár minut jsem byl dokonce v klinické smrti…

„Odpust mi to, lásko… prosím…“ Černá svíčka na tvém hrobě zhasla, zvedl jsem hlavu a podíval jsem se na Tvou nádhernou fotku, která byla připevněna na náhrobním kameni. Usmíval jsi se tam.

Prosím….
Náhle svíčka znovu vzplanula, zdálo se mi to nebo jsi se na fotografii usmál ještě více? Uvnitř mého těla jsem cítil rozlévající se horkost. Odpuštěno…

Dne 1.9.2008 bylo nalezeno mrtvé tělo bývalého legendárního zpěváka Billa Kaulitze. Jeho tělo se nacházelo v podivné poloze. Leželo na hrobu jeho bratra, který přesně před rokem tragicky zemřel. Lékaři nemohou nalézt příčinu jeho smrti, neboť jakékoli selhání srdce, nebo jiné, na první pohled neviditelné, příčiny okamžitě vyloučili…

autor: Danielka
betaread: Janule