Do you remember?

,,18-ti letý Bill Kaulitz včera veřejně oznámil, že opouští skupinu z důvodů vnitřních sporů. Na další otázky tohoto typu odmítl dále odpovídat. Ještě dnes ráno odjel z hotelu, kde kapela momentálně bydlí, a od té doby o něm nemáme zprávy. Kapela a její manažer David Jost se zatím odmítli k jeho odchodu vyjadřovat.“

***

***

Všechno mi tě připomíná, broučku. Každá fanynka, která se ti zoufale snaží podobat, každá píseň, kterou teď budu muset zpívat za tebe. To jsem ti tak moc ublížil, že jsi musel odejít? Já nechtěl! Věř mi, že jsem to tak nemyslel. Vrať se! Prosím.

***

,,Po měsíci dohadů o budoucnosti kapely vydal David Jost prohlášení:,,Tokio Hotel jsou schopni pokračovat i bez Billa. Na místo zpěváka nastoupí jeho bratr. Rozhodně nebude žádný nový člen skupiny. Billův odchod ani případný návrat už nehodlám dále komentovat. Jediné, co mohu říct, je, že s ním nejsme v kontaktu, ačkoliv i po sporech, kterých se účastnil, s ním mají všichni dobré vztahy.“

***

***

Neměl jsem to dělat, já vím. Ale stalo se to jen párkrát. Musíš chápat, že jsem neměl jinou možnost. Miloval jsem tě. Všechno bylo z lásky. Žádná holka pro mě neznamenala tolik jako ty. A ani mě tak nepřitahovala. Máš to nejkrásnější břicho, jaké jsem kdy viděl. Proto pochop, že nebyla jiná možnost.

***

,,První koncert po odchodu Billa Kaulitze dopadl katastrofálně. Přišlo sotva 5000 fanynek. Pokud návštěvnost koncertů nestoupne, je to jasný konec pro kdysi tak slavnou čtveřici.“

***

***

Tak si zůstaň! Nepotřebujeme tě! Klidně se válej s nějakou holkou v posteli! Nebo je libo kluka?! Můžeš mít přece každého, ne?! Něco ti řeknu. Miloval jsem tě, ale tohle sis zasloužil! Je mi z tebe špatně. A netvrď mi, že ti to vadilo. Viděl jsem, jak ses tvářil. Nemohl jsem ti všechno tolerovat. Jsi jen obyčejná děvka, Bille!

***

,,Půl roku po změně sestavy skupiny se počet fanynek opět zvyšuje. Zdá se, že Tokio Hotel získají zpátky ztracenou popularitu. Jen zlí jazykové tvrdí, že už nikdy nebude možné dosáhnout takového úspěchu bez ,,tváře kapely“ Billa Kaulitze.“

***

***

Chybíš mi, zlatíčko. Strašně dlouho jsem tě neviděl. Nezasloužil sis to. Byl jsem přehnaně žárlivý. Promiň.
Před hotelem stojí dav fanynek. Většina se stylizuje do tebe. Proč mi to, sakra, dělají? Proč se mi pořád snaží připomenout, že bez tebe nejsem nic? Stejně tam musím jít a podepsat se jim.

,,Miluju těěě!!“ ječí. Slabě se usměju a přikývnu. Podepisuju těm kopiím mého bratra památníčky, plakáty, ruce a výstřihy. Jedna z nich, nápadně vysoká a hezká dívka v tmavých brýlích, si vyhrne černé tričko, abych se jí podepsal na břicho. Skloním se a chystám se načmárat své jméno. Neodolám a sjedu pohledem až k pásku kalhot. Málem mě raní mrtvice.
Kousek pod pupíkem se leskne hluboko vyrytý, krvavý nápis ,,Erinnerst du?“ zvednu hlavu a probodnou mě ty nejkrásnější oči.
,,Chci ten podpis,“ ukážeš na štíhlé bříško. Tvoje bříško. Zjizvené krutou otázkou, která mě pálí. Nevšímám si bodyguardů, kteří mě popohánějí. Hlavou mi víří vzpomínky…
Sedíš na posteli se svěšenou hlavou. Víš, co přijde, moc dobře to víš. Stalo se to už tolikrát. Křičím na tebe, jedna facka střídá druhou. Strhnu z tebe tričko. Nádherné břicho. Celý jsi krásný a já si to všechno vezmu…
,,Bille… já… promiň… promiň mi to,“ koktám a zoufale těkám pohledem po hlubokých rýhách na tvé kůži.
,,Prosím, pojď se mnou, nemůžu tě tu nechat.“ Pokrčíš rameny. Obejmu tě kolem pasu, ale ty sebou vyděšeně cukneš. Vedu tě opatrně do hotelového pokoje. Nevšímám si fanynek, jsou teď tak nepodstatné.
Zastavíš se v půlce místnosti.
,,Vzpomínáš si ,Tome?“ Vyhrneš si rukávy, všude po rukách je vyryté mé jméno. To už se nedá vydržet.
,,Odpust… prosím… já tě miluju!“
,,Tohle..“ ukážeš na jizvy, ,,nikdy nebolelo. Ne tak jako tvoje doteky. Budu tě milovat dál, protože to, co je mezi námi, se nedá zničit, ale nesahej na mě.“ Zhroutím se v slzách na zem. Je to všechno moje vina. Nakloníš se k mému uchu a roztřeseně zašeptáš.
,,Vzpomínáš si? Pamatuješ si ještě, jak jsi mě mlátil? Jak sis mě ten večer vzal a bylo ti jedno, jak mi je? Už nikdy bráško. Nikdy…“