Vzpomínka 1.

Chlapec sedící u okna se jen nepřítomně dívá na rušnou ulici pod sebou. Je zcela ponořen do svých vzpomínek, které vyvolal rozhovor. Rozhovor, který se před měsícem odehrál, nebyl jako každý jiný. Moderátor se jich neptal na obvyklé otázky, ale přečetl jim povídku. Slashovou povídku, která se týkala jeho samotného a jeho bratra. V povídce byl popsán přechod, přechod bratrské lásky v něco víc a následný vztah. Jenže na tento vztah přišli rodiče. Jeden z nich musel proto na čas odejít a druhý zůstal doma.

´Kdyby jen autorka povídky věděla, že je to z části pravda,´ pomyslel si chlapec a více se zachumlal do deky, kterou k sobě tiskl čím dál tím více. „Kdyby věděla,“ vyslovil sotva slyšitelně tyto dvě slova a znovu se ponořil do svých vzpomínek. Před očima se mu začal odvíjet příběh, který se stal před více jak sedmi lety. A na který, jak doufal, již zapomněl. Ale opak byl pravdou. Jeho vzpomínky se hlásily o pozornost a on nebyl schopen přestat vzpomínat na dobu před sedmi lety. Znovu se mu připomněly city, které tak dlouho potlačoval. City, které nejsou pro okolí správné, ale pro něj ano. Jen nevěděl, jestli i jeho bratr má stejný pocit.

O 7 let dříve:

„Mamíí,“ zakřičím směr kuchyň. „Copak?“ dostane se mi odpovědi od volané osoby. „Budete teda o víkendu u babi?“ ujišťuji se. „Neboj, vyklidíme vám pole,“ dostane se mi odpovědi. „Jenom nepodpalte dům a neudělejte moc velký bordel,“ diktuje podmínky mamča. „Neboj,“ ujistím mamku s výrazem: Už nejsme malé děti. „Je nám přece skoro 13, těch pár dní se nepočítá ne?“ zasměju se. Pohled, který po mě mamka střelí, mluví za vše. Něco ve stylu: No právě proto ti to říkám. Pak ale s úsměvem dodá: „Odjedeme v sobotu někdy ráno a vrátíme se v neděli dopoledne.“ Mně se jen rozzáří oči. „Takže budete mít spoustu času uklidit,“ zkusí mamča trochu zchladit mé nadšení. To se jí ale nepovede. „Neboj, až přijedete, bude dům jako ze škatulky,“ zazubím se na mamču a už si to s pusou o ucha k uchu mažu do pokoje. Máme s Billem společný pokoj a naprosto nám to vyhovuje, vždycky před spaním kecáme. Nedokážu si představit, že bych usnul bez toho, abych s Billem neprobíral možné i nemožné.

Do pokoje vlítnu jak velká voda, takže si brácha, který se zrovna maluje, skoro vypíchne oko tužkou. „Auuu, tywe Tome, co takhle ty dveře rovnou vyrazit?“ pronese Bill s notnou dávkou sarkasmu v hlase. Jeho poznámku přejdu a slavnostně mu oznámím: „Tak začni svolávat lidi. Naši odjíždí v sobotu ráno a vrací se v neděli někdy dopoledne.“ Bill okamžitě zapomene na skoro vypíchnuté oko a začne radostí pískat a tleskat. Musím se začít smát. Bill vypadá vždycky hrozně zajímavě, když má radost. S rozzářenýma očima začne plánovat koho pozve. Jelikož máme většinou společné kámoše, neproběhne ani hádka koho pozvat. Po asi hodině telefonování a psaní zpráv jsou všichni pozváni a my už si jen můžeme plánovat, jak oslavíme naše narozeniny v okruhu přátel.

Sobota:

Takže všichni dorazili. Po pár hodinách strávených tak porůznu se hromadně rozhodlo o hraní flašky. Oblíbená to hra naší věkové skupiny. Nehrajeme samozřejmě na nic jiného než na úkoly. Po asi hodině a půl, kdy většina lidí má víc oblečení sundáno než na sobě, vysloví Andreas úkol: „Na koho to padne, dá pusu Tomovi. Na pusu,“ upřesní to. Já se jen frajersky usměju. Pusa od holky mě nemůže rozházet. Ale Andy si bohužel mého úsměvu všimne, tak s andělským výrazem dodá: “ A pro větší zajímavost to platí i pro kluky.“ Pokud by pohled zabíjel, Andy by se teď válel v krvi na zemi. I pro kluky? No já ho fakt snad zabiju. Modlím se, aby to vyšlo na holku. Ale jak záhy zjistím, bůh není.

Nejenže to padlo na kluka, ono to dokonce padlo na Billa. Na Billa to snad zruší, ne? Přece se nebudu pusinkovat s vlastním bráchou, ne? Bill je asi podobného názoru, tak se oba s otázkou v očích podíváme na Andyho. Ten nám s ledovou tváří na naše výrazy odpoví: „No, jen do toho pánové. Teda pokud Bill nechce dát fant. A ne aby jste to odflákli.“ Bill má na sobě pouze trenky. Odmítl totiž přeběhnout ulici v holčičích tangách,takže musel odevzdat kalhoty. S dost napjatým výrazem se ke mně začne přibližovat.

„Moment,“ otočím se na Andyho, „co myslíš tím, že to nemáme odfláknout?“ Vím, že se z toho nevykroutíme, tak si alespoň upřesňuji informace. Andy se zamyslí a pak upřesní význam „neodfláknout“ slovy: „Tak řekněme, že u sebe vydržíte tak 20 vteřin.“ Oba na něj jen vyvalíme oči. No mě asi odvezou. Ten kluk nedožije rána. Jenomže Bill tu vážně nechce sedět nahý, začne se ke mně znovu přibližovat. Když už je skoro u mě řekne dost křečovitým úsměvem: „Hele, nic to neni. Jsme přece bráchové,ne?“ “ Jo jasný, nic to neni,“ odpovím mu se stejně „přirozeným“ úsměvem. Po tomto velmi přínosném rozhovoru (heh…to jo 😀 ) Bill zruší i tu poslední mezírku, která mezi námi doposud byla. Instinktivně zavřu oči. Nevěřil jsem, že má bráška tak jemné rty. I když je to jen obyčejná pusa, stejně se mi v břiše rozlétne hejno motýlků. ´Tohle by ale nemělo být. Vždyť to samé jsem cítil, když jsem se poprvé políbil s Nadin. Ale opravdu políbil. Ne jako teď s Billem. Vždyť je to jen obyčejná bratrská pusa,´ snažím se urovnat si myšlenky. Z mého snažení mě vytrhne Andyho zařvání: „Konéééc!“ S Billem se od sebe oddělíme a Bill se s dosti zaražený výrazem ode mě odsune. Zajímalo by mě, co se mu hodní hlavou. Podle jeho výrazu bych řekl, že je asi stejně zmatený jako já.

Po další půlhodině hraní raději ukončíme pro nedostatek fantů a příliš zákeřné úkoly, na které je specialista Andy. I když já s Billem mu statečně konkurujeme. Kolem deváté se většina lidí zvedá se slovy, že už vážně musí domů. Se všemi se tedy postupně rozloučíme.

autor: Akkira
betaread: Heluska