(A/N): Pokud to někdo nepochopí, s čímž počítám, protože to nejspíš není moc srozumitelné, tak možná postačí jediný pojem –> schizofrenie. Nebo-li rozštěp osobnosti x)
Šepot… stále jen ten šepot.
Slyším ho ve svých uších. Slyším, jak ve mně křičí. Jak mě trhá na kusy.
Nejdříve potichu a pak stále hlasitěji. Nedá se to vydržet!
‚Zmlkni! Zmlkni!‘
Děsí mě a nechce přestat.
Pořád šeptá. Říká mi věci, které se bojím vyslovit.
O tobě… o nás.
‚Přestaň už! Bolí to!‘
Nechci mu uvěřit. Vím, že za těmi slovy ve skutečnosti nic není. Jen prázdno… jen šepot. Šepot nesplněných slibů.
*
„Bille? Co je ti? Zase se tváříš divně…“ tvůj ustaraný pohled se mi zarývá pod kůži. ‚Dýchám teď za tebe….‘
„Ach… co jsi říkal? Promiň…“ zavrtám pohled do podlahy. Cítím tvou studenou dlaň na své tváři. ‚Nechoď tak blízko, nebo shořím!‘
„Copak tě trápí?“ Otázka zůstane viset ve vzduchu. Jako těžký oblak kouře. ‚Ty…‘
„Nic…“ vynucený úsměv. ‚Vynucená lež.‘ Nebo pravda?
„Můžu tě obejmout?“ Odpověz…
„Ty můžeš všechno…“ utopím se v tvém objetí. Přestože jsem skvělý plavec…
*
Šeptá… už zase. Blázním. Chci pryč. Utéct od něj. Daleko! Ne… to nestačí. Půjde se mnou. Kamkoli… Kamkoli? Na jedno místo přece ne.
Tam, kde nikdo netuší, co jej čeká. Tam, kde vás postaví před poslední soud. Tam, kde vás postaví před Paní v černém. Tam, kde už není nic. Nebo všechno….
*
„Je ti zima? Třeseš se…“ Zavíráš okna a topení pustíš o něco víc. Tím to přece není…
„Nemáš horečku?“ zase tvá chladná dlaň.
„Ne… pojď blíž… nechci být sám.“ ‚Spálíš mě.‘ Přesto o to prosím.
Ticho. Po tak dlouhé době tichá noc. Málem bych zapomněl, jaké to je. ‚Už spíš?‘ Asi ano…
Cítím tě. Hned vedle mě. Blízko tělu. Bližší srdci. A přitom tak daleko.
Drž mě pevně. Drž mě ve svých pažích. Šeptej mi. Přehluš ten šepot v mých uších. Utni ho. Udus ho. Zabij ho. Zabij ho!
„Ne!“ vyděšeně se rozhlédnu. Ještě že máš tak tvrdý spánek. Pohladím tě po tváři. ‚Dokonalá..‘
Samotný pohled mě nasytí až po okraj.
Spi… jen spi.
*
Nemáš právo. Nemáš právo. Nemáš právo. Nemáš právo!
Nemám právo? Právo milovat?!
Nemáš právo!
‚Tak dost! Sklapni!‘
Už nechci. Už nechci. Nechci. Ne…
*
„Posloucháš mě? No tak!“ ‚Proč se na mě díváš takhle?‘ Blázne…
„Občas mi připadá, jako bych se bavil se zdí.“ ‚Stojím za ní.‘ Nepustí tě blíž.
„Zamyslel jsem se…“ Ublíží ti…
„V poslední době se zamýšlíš pořád.“ ‚Nad tebou.‘ Nenech ho.
„Bráško… můj malý bráško…“ natáhneš ke mně své studené dlaně. ‚Obejmi mě..‘ Nenech se!
Po tváři ti přelétne stín zklamání, když se prudce odstrčím. ‚Od tebe. Od tepla. Od ticha…‘ Správně…
„Co se děje?“ Nenech se. Nenech ho.
„Nech mě!“ Něco říkáš. Správně… nenech se. Nenech se!
„Ticho! Nech mě! Přestaň! Zmlkni! Mlč! Mlč!“
Třeseš se mnou. Nevnímám. Jsi to vážně ty? Je tady takový hluk. Mate mě. A Slunce zapadá…
*
‚Slib mi, že vyjde. Slib mi, že uděláš nemožné. Slib mi, že mě nenecháš padnout. Slib mi…‘
Je pryč. Odešel. Nezůstal ani chvíli. Do světla. A tebe nechal v temnotě. Zmrzneš…
‚Ne… přijde. Možná ne hned, ale přijde. Vím to. Už skoro slyším jeho kroky. Zachrání mě. Vím to.‘
Hlupáku. Není tady. Žádné kroky se neozvou. Nic nespatříš. Oslepneš. Nic neuslyšíš. Nic neucítíš. Protože není co. Jen nic…
‚Lžeš! Tak jako vždycky! Lžeš! Lžeš!‘ „Lžeš! Ty lháři! Nenávidím tě! Nenávidím!“
Udeřím. A znova. Ještě jednou. Tříští se. Usínám. Na střepech…
Spi… jen spi.
*
Vyšlo….
Co se to leskne na mých rukách?
‚Krev?‘ Jeho.
‚Ne!‘ Vidíš jej? Je jeho. Jeho…
‚Ne! Ne! Není! Nemůže!‘ Ale ano. Jeho. Jsi vinný. Nesmyješ z dlaní své hříchy ani svěcenou vodou. Vinný. Už napořád. Navěky.
‚Nejsem! Ne! To říkáš jen ty! Ale už nebudeš! Ne! Zmlkneš!‘
Jeho krev. Na tvých rukou. Zabil jsi. Zabil..
„Nezabil! Není jeho!‘
Vinný… zabil. Vlastníma rukama.
‚Odpusť mi. Odpusť. Nechtěl jsem! Miluju tě!‘
Zabil jsi!
‚Zabil…‘
Vrahu. Víš, co dělají s takovými vrahy?
‚Ne a ani se to nedovím! Už mi nebudeš našeptávat. Už ne! Už nikdy!‘
Co to děláš? Polož to! Slyšíš?!
Tak snadné. Říznout stačí jednou, aby se má krev smíchala s tou tvou. Stejná barva. Stejný zápach…..
„Bille!“ Už tě nevidím. Už necítím tvou studenou dlaň na mé líci.
Je pozdě. Teď už jsem tam, kde se všemi účtují stejně. Už tě neslyším. Nemusíš křičet. A už neslyším ani šepot. Není nic a přece vše.
*
Dvě duše v jediném těle.
Škoda, že jedna byla slabší…
autor: Lisa
betaread: Helushka
brečim tady, jak já nevim co, ted jsem se trochu vzpamatovala, tak píšu…já…jen doufám, že budeš ještě hodně hodně moc mega psát povídky, protože to jsou jedny z nejdokonalejších povídek, co jsem kdy četla..je to tak pchvatný, prostě…jak vyjádřit krásu?