Už se to dělo zase. Bill seděl v hotelovém pokoji s nohama pevně přitisknutýma k hrudníku. Takhle zapomínal na svět okolo sebe. V této nicotné poloze by proseděl klidně hodiny a čekal na Tomův příchod, až jej bude utěšovat a dávat mu pocit, že ho někdo miluje proto kdo je a ne proto, že je hezký kluk.
Tom byl jeho dvojče.
Vysoký štíhlý kluk s dredy a volným oblečením.
Byl to typ kluka, co každému často nadával. Ale když byl s Billem, byly věci úplně obráceně. Když trávil čas se svým bratrem, byl úplně jiný člověk. Měl najednou něco jako duši. Někomu můžeš důvěřovat a nikdy nechtít ztratit tu důvěru. Dlouho dobu věděl, že se Bill ve svém hotelovém pokoji často hroutí a černé slzy mu kanou po jeho bledé tváři.
To nebylo správné.
Věci nemusely dopadnout tak zle.
Tom vědě, že Bill klesá velmi hluboko, právě jako každá rocková hvězda v tomhle studeném světě. Lámalo mu srdce vidět své dvojče, jak se nelítostně ztrácí. O tomhle ‚tajném životě‘ neví vůbec nikdo, kromě Toma. On to udržoval v tajnosti. Sakra, on vůbec nikdy Billovi neřekl, že své dvojče zná, že ví, že jeho tělo, jeho krev brečí každou noc v hotelovém pokoji, protože se mu nedostávalo žádného opravdového ocenění.
Tom to už nemohl vydržet. Musel to Billovi povědět. Říct mu, že je tu pro něj. Říct mu, že když se bude chtít vyplakat někomu na rameno, on tu je. Tom chtěl dělat věci lépe, změnit všechno a začít znova. Ale věděl, že se nemůže nic změnit tak rychle, zvláště, když jeho dvojče duševně kolabuje.
Jednou zase uslyšel, jak se jeho dvojče vyplakává ze svých problémů. Tichý zvuk naříkání pronikal zdí do vedlejšího pokoje. Tomova pokoje. Ten snad poprvé v životě právě nesouložil s odpornou, ale nádhernou blonďatou děvkou. Právě teď ho slyšel. Probral se z otupělosti, která panovala jeho mysli a posadil se, aby lépe slyšel. Dělal to znovu. On pláče.
Tom si stoupnul, prudce otevřel dveře a zamířil do Billova pokoje tak rychle, jak jen mohl. Stiskl kliku a nakoukl dovnitř. Jeho tušení bylo správné. Plakal.
Tom rychle vešel dovnitř, sedl si vedle dvojčete a přitáhl si ho do svého hřejivého objetí. Bill mu plakal na prsou a jeho černé slzy od líčidel vytvářely na Tomově zářivě bílém tričku černé skvrny.
„Ššš… všechno je v pořádku… všechno bude v pohodě…“ jeho šeptavé utěšování bylo sice dosud ještě marné, ale mělo v sobě tolik skryté lásky.
Bill zvedl hlavu a hluboce se zadíval do bratrových očí. Tom si nemohl pomoci, ale něco v nich viděl. Chlad, prázdnotu. V tom klukovi nezůstaly vůbec žádné city. Nátlak, paparazziové, všechno jej to ničilo, zůstal prázdný. Všechen ten stres byl příliš mnoho pro sedmnáctiletého chlapce. Tom mu vždycky říkal, že jsou příliš mladí pro takovou slávu, ale Bill ho vždy přesvědčoval, že to je to nejlepší. Teď by si přál, kdyby Toma poslouchal.
Tohle Billovi působilo uvnitř ještě větší bolest. Tom mu říká, že všecko bude dobré. Co se mi to sakra pokouší namluvit? Proč mi lže? Jestli si myslel, že mi tohle pomůže, abych se cítil lépe, nefunguje to.
„Tome… nelži,“ zlomil se mu hlas. Jeho duše byla zničená.
Tom si povzdechl a stíral několik stékajících slz z tváře svého dvojčete.
„Já nelžu. Všechno bude fajn, já vím, že bude. Ty sám sebe utlačuješ, ale bude to dobré, věř mi.“
Bill se podíval dolů a usmál se, ovšem nebyl to šťastný úsměv. Byl frustrovaný, že nemohl mít co chtěl.
Svět byl pro něj právě teď pouhá černá díra. Nic ho nezajímalo. Jediná věc, která ho mohla udělat šťastným, bylo jeho dvojče. Tom byl ten jediný. Ten, který si musel hrát na Supermana pořád dokola.
Bill si opřel tvář o Tomův hrudník, poslouchajíc tlukot jeho srdce. Rád řekne Tomovi všechno, protože to je jeho dvojče, jeho všechno.
Tom svými prsty zajížděl do Billových černých havraních vlasů a zkoušel utěšit jeho obrovskou bolest. To ho sžíralo uvnitř, jako něco nakažlivého, jako nějaká choroba.
„Bille, slib mi teď, že budeš silný. Já tě potřebuju k tomu, abych byl silný i já. Moc mě to bolí, vidět tě takhle.“
Další slzy se začaly kutálet z jeho očí, když sundal hlavu z Tomova hrudníku. Ovinul mu ruce kolem krku a položil si mu hlavu na rameno.
„Já to zkusím… ale chci, abys mi slíbil to samé…“
„Cokoli, lásko…“
„Slib mi, že mě nikdy neopustíš, vůbec nikdy. Zůstaneš se mnou navždy.“
Tom byl opravdu velice překvapený. Ve skutečnosti nečekal, že Bill řekne tohleto. Byl ve stavu, kdy potřeboval, chtěl a byl ochotný dát všechnu lásku, co zbyla v jeho utrápeném srdci každému, kdo by ji přijal a nikdy by se jí nevzdal. A ten někdo byl Tom.
Pomalu přikývl a políbil Billa na čelo přesně tak, jak to vždycky dělá jejich máma, když jsou kvůli něčemu smutní.
Bill se usmál. Na tenhle úsměv Tom čekal tak strašně dlouho. Nebylo to zdání, bylo to skutečné – skutečný laskavý úsměv. Ale nejvíc ze všeho ukazoval tu nehynoucí lásku vlastního dvojčete.
„Dobře, uděláme pro to všechno, Tome, já to vím…“
autor: Lyubov Moya
překlad: *Nicky*
betaread: Janule
Woow to mě dohnalo do lehce příjemné depky 🙁 Asi si poslechnu An Deiner Seite :))
ja ti pak naposlu moje jednodílky twincest ju???mas klasny blog jukni na muj pls a pisni mi komentik…a ten pribeh je uzas…
Krásna povídka Tom je zlatičko.
To bolo veľmi krásne:)