Osvobození

Už tu sedím zase… Na tichém schodišti našeho opuštěného domu. Sedím tu jako pokaždé, když mám jednu ze svejch depek.Většinou to přejde, přejde to… Ale teď? To pochybuju. Je to ta nejdepresivnější depka, jakou jsem kdy měl… On ví moc dobře, jak mi ubližuje…

„Nesnáším tě, nesnáším tě za to, že tě miluju!!!“ chtělo se mi vykřiknout na celej svět. Jenže na to jsem moc slabej. Není divu, po tom, co všechno jsem si v poslední době musel prožít…

Po tom, co jsem se Tomovi jednoho dne svěřil, jak to se mnou všechno je, jak moc ho miluju, se skoro všechno změnilo. A nemyslím si, že by to byla změna k dobrému. Od té doby to vypadalo, jako by se mi vyhýbal. Bylo mi jasné, že už to nikdy nebude tak jako dřív, ale až tak… Domů si každou chvílí vodil nějakou holku na jednu noc, taky tu svoji hip-hoperskou partičku. Nevím, co mě štvalo víc… Ti jeho kámoši se mi pořád posmívali a hledali nové způsoby, jak mi znepříjemnit můj už beztak strašný život. Nejhorší ale bylo, že se k nim přidával i on, člověk, kterému patří celé mé srdce a život, on, Tom…

Podívám se na svá zápěstí. Kdyby tak někdo věděl, co se skrývá pod všemi těmi náramky a potítky… Jizvy z lásky, z neopětované lásky a ponížení. Mým přítelem se v posledních dnech totiž stala žiletka. V noci nemůžu spát myšlenkami na mé dvojče, mého vysněného prince, jsem přímo posedlý… Alespoň jednou cítit jeho sametovou bílou kůži na mé, alespoň jednou ochutnat jeho rty, alespoň jednou být víc než mladší bratr… Co vše bych za to dal! Vždyť celej můj život bez něho ani není život. Chtěl jsem to skončit už tolikrát, ale jsem prostě slabej, slaboch a srab…

Vyběhnu ven na zahradu.

Začalo pršet. Jak já miluji déšť. Jako by ze mě mohl smýt všechno to trápení… V nejzazším koutu zahrady se zastavím. Tady jsme s Tomem mívali tajnou skrýš, když jsme byli malí. Tolik vzpomínek.

Z tohohle už vycouvat nemůžu, už jsem svému vysvobození tak blízko… Sahám do kapsy pro to své osvobození, pro moji jedinou útěchu, žiletku.

Jeden jedinej pohyb a může být po všem, po všem, po všem… Z očí se mi vyvalily slzy. Slzy zoufalství snad. Žiletku a mé zápěstí dělí jen pár milimetrů. Musím vypadat jako totální troska, zoufalec; déšť mi rozmazal oční stíny a linky a smíchal se s mými slzami. No co, vždyť taky troska a zoufalec jsem… Vytvořím nátlak na zápěstí a hned se mi žiletka i ruka zbarví do červena… Konečně budu šťastný, konečně… Měl bych být šťastný už teď, že je vše za mnou, vše zlé… ale i vše dobré… Bude Tom první, kdo mě tu najde? Bude se mu po mně stýskat? Bude brečet nad mým hrobem? Ale jedno je jisté, já už tu nebudu… Sbohem, lásko, sbohem…

autor: DruSSila
betaread: Helushka