Vzpomínka 2.

Když za posledním odcházejícím zapadnou dveře, otočíme se s bratrem a náš pohled utkví na ne zrovna malém bordelu v obýváku. A to jsem ještě neviděli kuchyň. Po asi hodině a půl důkladného uklízení se konečně dostaneme do pokoje. V životě jsem takhle moc neuklízel. Jsem úplně zničenej a Bill asi taky. Přesto si to zamíří do koupelny odlíčit se. Já jen vysíleně padnu na postel. Nevěřil bych, kolik bordelu dokáže udělat deset lidí za celej den. Nejvíc času nám zabral úklid kuchyně. Ani se nedivím. Špagety, které jsme si dělali k večeři, byly snad po celé kuchyni.

Z úvah o uklízení mě vytrhne bratrův vstup do pokoje. Trochu se na posteli nadzvednu a začnu si Billa prohlížet. ´Co mělo znamenat, to známé šimrání v břiše, které bych rozhodně neměl cítit, když si dávám pusu se svým dvojčetem,´ začnu v myšlenkách probírat své dnešní pocity. „Co je?“ otočí se na mě Bill. „Mám něco na zádech, že si mě tak prohlížíš?“ Trhnu sebou. „Ne, nic tam nemáš,“ vykoktám ze sebe, „jenom přemýšlím,“ dodám ještě. Zajímalo by mě, jak mohl vědět, že se na něj dívám, když byl ke mně zády. „Nad čím?“ zeptá se Bill a přisedne si ke mně na postel. „Nad dneškem,“ dostane se mu odpovědi. „Nemůžeš to upřesnit?“ tahá ze mě informace Bill. „Nad tím úkolem od Andyho,“ doplním mu informace. Občas mi přijde, že je Bill tak trochu natvrdlej. Dneska se stala snad jen jedna zvláštní věc, která by mě přinutila přemýšlet, a on to chce upřesnit.

„Kterým?“ dožaduje se Bill dalších informací. Tak teď mám sto chutí ho praštit něčím hodně tvrdým po hlavě. Po menší úvaze, že po ráně do hlavy by snad ještě víc zblbnul, mu odpovím: „No nad tim, jak se pět lidí stavělo na hlavu.“ „Jooo, tak ten byl hustej,“ zakření se Bill. Buď to jenom hraje nebo je fakt natvrdlej. „Proč já? Proč zrovna já musim mít sourozence s minimálním IQ?“ rvu si skoro vlasy. Bill nasadí dost ublížený výraz, ale v očích mu hrají ohníčky radosti, že mě zase vytočil. Samozřejmě si toho všimnu, tak trochu naštvaně dodám: „Tebe asi hodně baví mě vytáčet, co?“ Jeho výraz se okamžitě změní. Bill jakoby zvážní. „Vím, jakej myslíš,“ řekne a pohladí mě po tváři. „Teď nad tím ale nedumej, ju? Proberem to ráno, oki?“ zívne Bill, „jsem totiž hotovej. A dneska by si ze mě nic rozumného už nedostal.“ Jestli by někdo ve slovníku v tuhle chvíli hledal slovo „překvapený“, našel by tam mojí fotku po dotyku Billovi ruky na mé tváři. Dostanu ze sebe pouze: „Jj, jasně.“ To už se ale bráška zavrtává ve své posteli. Jen po mně něco zabručí, což si vyložím jako: „Dobrou,“ tak mu podobným způsobem odpovím, protože i já pomalu ale jistě upadám do říše snů. Jen si pro sebe ještě zamumlám: „A krásný sny.“

Neděle:

Nesnáším, nesnáším, nesnáším toho, kdo vymyslel tak pisklavý vyzvánění na mobil. Z mého klidného spánku mě totiž vytrhne mobil, který se velice hlasitě dožaduje pozornosti. Respektive MÉ pozornosti, protože Bill nevypadá, že by se hodlal probudit, i když zvoní JEHO mobil. On si spokojeně spí, zatímco mu mobil poskakuje po nočním stolku. A to dost vytrvale. Nejdřív jsem ho chtěl ignorovat, jenže můj drahý bratr si dal snad to nejprotivnější vyzváněni, které kazí veškeré mé snahy znovu usnout a nezvedat se z postele.

Začnu se tedy vymotávat z peřiny, do které jsem se naprosto neuvěřitelně zamotal. Nakonec se mi to povede. Mobil pořád zvoní. „Volající má docela výdrž. Jestli to nebude nic důležitého a já vstával zbytečně, tak ho přes ten telefon roztrhnu,“ mluvím si sám pro sebe cestou k poskakujícímu mobilu. Ani se nepodívám kdo volá a jen se ohlásím prostým: „Halo!“ Na druhém konci uslyším osobu, kterou hned poznám. Je to mamča. „Ahoj Tome! Nevzbudila jsem vás?“ strachuje se. „No, tak Billa rozhodně ne, ale u mě se ti to povedlo,“odpovím mírně podrážděně, protože mě vytrhla z dost zajímavého snu. Sice nevím o čem byl, ale vím, že jsem se z něho vážně nechtěl probudit. „Tak to se omlouvám. Jenom jsem vám chtěla říct, že přijedeme až odpoledne. Přijela teta Rosa, tak tu zůstaneme déle. Pokud jste včera nevyjedli lednici, tak byste do večera měli přežít,“ oznámí mamka do telefonu. Po této příjemné informaci okamžitě zapomenu na nedobrovolné probuzení a s úsměvem mamce odpovím: „Neboj, něco se najde. A když tak to jistí nějaká pizzerka. Tak tetu pozdravuj, jo?“ „Jj budu. Běž si ještě lehnout. A pozdravuj Billa. Pa, zlato,“ loučí se mamka. Trochu se nad tím oslovením zašklebím a loučím se s mamkou. Položím mobil zpět na stolek a zadívám se na klidně spícího brášku. Asi se mu něco hezkého zdá, protože se ze spaní usmívá. Musím uznat, že mu to moc sluší. Moc mu to sluší, když se ze spaní usmívá.

´Moment! Jak moc sluší? Vždyť je to můj brácha. Jak mu to může moc slušet?´ okřiknu se v duchu. Ale stejně mi ještě chvíli trvá, než od něj odtrhnu pohled a zamířím si to zpátky do postele.

Po půl hodině marného snažení znovu usnout to vzdávám a opět se hrabu z postele. Dnes už podruhé. Zamířím si to do koupelny. Stoupnu si pod sprchu, večer už jsem na to totiž neměl sílu. Začnu si pobrukovat melodii písničky, kterou jsem asi někdy slyšel. Snažím se rozpomenout na sen, ze kterého mě vytrhl dotěrný mobil. Nechávám na sebe padat horké kapky a přemýšlím, co se mi asi tak zdálo. Sahám po mýdle, ale v půli pohybu se zaseknu. Vzpomenu si totiž na to, co se mi zdálo. Nebylo to samozřejmě nic jiného než naše nevinná bratrská pusa, kterou si na nás neúmyslně vymyslel Andy. Jenže má fantazie ve snu zapracovala. Nezůstalo to u obyčejného dotyku rtů. Já se s Billem líbal. Líbal jsem se s ním doopravdy. Nebyla to nevinná bratrská pusa, ale divoký tanec jazyků, který vyvolá nové hejno motýlku, rozlétající se celým mým tělem až do konečku prstů. ´Co se to se mnou, kruci, děje? Proč se mi zdá o tom, že se líbám s Billem? A hlavně, proč se mi to líbí? Proč na to musím pořád myslet? Proč mi to přijde normální? Proč mám pocit, že to tak jen Billovi dokážu, co pro mě znamená?´ běží mi do kolečka hlavou.

Asi po půl hodině vylezu ze sprchy. Jen v ručníku se jdu do pokoje obléct. Pořád dumám nad svými pocity. V životě jsem snad nebyl takhle zmatený. Nechápu, že mi naše nevinná bratrská pusa mohla takhle zamotat hlavu. Pořád dokola si ji odehrávám v hlavě. Pořád dokola si přehrávám ten okamžik, kdy se naše rty spojily. Pořád dokola se mi vrací motýlci lechtající mě po celém mém těle.

V pokoji zjistím, že Bill pořád ještě spí. Nepochopím, jak ho tak nepříjemný zvuk, jako je jeho vyzvánění, nedokázal probrat. Jdu se najíst, protože můj žaludek se začíná hlasitě dožadovat nějakého obsahu. V kuchyni se zavěsím na dveře lednice a zkoumám její obsah. Při zjištění, že dnes hlady opravdu neumřeme, si vyndám rohlíky a nutelu. Po vydatné snídani se přesunu k televizi. Asi hodinu se snažím najít nějaký pořad, který by mě bavil. Ale v neděli v deset dopoledne je to nemožné. Po další hodině, kdy se snažím najít si jinou zábavu, to vzdávám a se škodolibým úsměvem se vydávám probudit Billa. ´Přece se nebudu nudit, zatímco on si vyspává nahoře. A taky potřebuju znát odpovědi na otázky, které mi pořád vrtají hlavou,´ dumám cestou do pokoje.

Vím, že pořád nic moc….ale nějak se vážně začít musí:D..Tak snad u toho neusnete:)

autor: Akkira
betaread: Heluska