Nejdřív jsem si myslel, že Billovi skočím do postele nebo mu seberu peřinu, což ho zaručeně probudí, ale po vstupu do pokoje okamžitě změním názor. Jakmile jsem totiž brášku uviděl zamuchlaného v posteli, rozhodl jsem se ho probudit o něco šetrněji. Přistoupím k jeho posteli a zadívám se na něj. Na rtech mu pořád pohrává ten blažený úsměv, jako když jsem se na něj zadíval poprvé. Přemýšlím, jak ho jemně probudit.
Nejdřív ho pohladím po tváři, ale ani to s ním nepohne. Jen se ještě víc zaculí. Zkusím to tedy trochu jinak. Zašimrám Billa pod bradou. To se sice zavrtí, něco zabrumlá, ale spí dál. Zafoukám mu teda na krk. To už sice pohyb projeví tím, že se otočí na druhý bok, takže je ke mně zády, ale probudit se vážně nehodlá. Obejdu postel a znovu ho pošimrám pod bradou. Výsledkem je zase zaculení a zabrumlání něčeho neidentifikovatelného. Pomalu mi začínají docházet nápady. Zkusím poslední způsob a to je, že na něj začnu mluvit. „Bille, vstávat. Už je ránoo,“ spustím medovým hláskem. Odpovědi se mi dostane jen dalšího zabručení. ´No dobře, jak chceš. Když to nejde po dobrým, tak to pude po zlém,´ pomyslím si škodolibě a chystám se uskutečnit svůj původní plán: Skočit Billovi rovnou do postele.
Pomalu odejdu ke dveřím, odkud se hodlám rozběhnout. Pomalu nabírám rychlost a juuump, skončím Billovi v posteli. „Aaa, kua co děláš?!?“ ozve se právě probuzený bráška. „Budím tě,“ odpovím s výrazem naprosto nevinného dítka. „A šetrněji by to nešlo?“ hodí po mně ublížený pohled Bill. „Na šetrnější způsoby nezabíráš,“ nevinně se na něj zaculím. „Co se pořád tak culíš? Mě tady takhle drasticky probudíš a ještě z toho máš prdel,“ hraje si na ublíženého bráška. „Mě zase probudil tvůj mobil. Zatímco ty sis vesele spal, já abych ti bral telefony. To mám na čele snad napsáno: Sekretářka Billa Kaulitze, nebo co?“ vyčtu zase já Billovi své nedobrovolné probuzení. „A kdo mi volal, prdelko?“ zaculí se na mě Bill.
Do této chvíle jsem seděl vedle rozespalého Billa, ale po označení „prdelko“ si na nic netušícího Billa sednu. Jak je rozespalý, nechápe, co mám v úmyslu. Lehce mu proto jednou rukou chytnu ruce za hlavu a druhou ho lochtám. Bill se pode mnou svíjí jako hádě. Všemožně se kroutí a snaží se vyprosti z mého sevření. Po několika marných pokusech se mi vysmeknout to vzdává a už se jen snaží alespoň unikat mé ruce. Při tom se neuvěřitelně směje. Doslova píská, z čehož chytám záchvaty smíchu já. Bill ze sebe mezi záchvaty smíchu vykoktá: „J-já s-se po-po-počůrááám.“ Ještě chvíli brášku trápím, ale podle jeho výrazu zjistím, že svou poznámku asi opravdu myslel vážně. Raději ho pustím a slezu z něj. Bill neváhá a z pokoje vystřelí přímo kosmickou rychlostí směr záchod. Z oné místnosti se po celém domě rozlehne úlevné: „Ááá.“, zatímco já se pohodlně rozvalím ve vyhřáté měkoučké posteli.
Začínají se mi pomalu klížit oči. Už jen slyším, jak na mě Bill z chodby volá, že jde do koupelny, a propadnu se od říše snů. Než se mi stačí cokoli zdát, někdo na mě skočí. A můžete hádat třikrát, kdo to tak asi může být. Není to samozřejmě nikdo jiný než můj drahý bratr. Skočí na mě se slovy: „Když já jsem vzhůru, tak ty taky spát nebudeš.“ Jen se k němu otočím zády. Nemám sílu mu něco odpovědět. „A kdo vůbec volal??“ ozve se v Billovi zvědavost. Neříkal jsem náhodou, že nemám sílu ani odpovídat? Opět mlčím. „No tak. Nespi!“ dloube do mě Bill prstem. „Jenže já už jsem vzhůru asi 3 hodiny, takže to chci dospat. A volala mamka, že přijedou k večeru,“ zabručím odpověď. Zavřu oči s nadějí, že Bill do mě přestane píchat a nechá mě spát. Jenže jsem se spletl. Nejenže do mě Bill dloubat nepřestal, on svou snahu mě probudit ještě znásobil. Jestli ještě víc přitlačí, tak mě asi propíchne. „Hele, tak proč si mě budil, když chceš spát?“ dožaduje se svým nenechavým prstíkem odpovědi Bill. „Protože jsem se nudil a myslel, že něco podniknem, když už budeš vzhůru. Jenomže ta postel je ták měkoučká a vyhřátá, že se mi z ní vůbec, ale vůbec, nechce,“ zavrtám se s těmito slovy hlouběji do peřin. Jenže mé plány mi překazí Bill. “ Tak to jako vůbec. Máme celej den barák pro sebe. Takže koukej vylézt z tý postele.“ „Ještě chvilku,“ otočím se na něj s pohledem nevinného štěňátka. Ale asi to moc nezabírá. „Jdu se najíst. Jestli do tý doby nevylezeš, tak tě odsuď vykopu,“ dá mi Bill ultimátum.
Ještě chvíli mám zavřené oči, ale spánek už nepřichází. Hlavou mi opět začnou vířit myšlenky týkající se té osudné pusy, která mi naprosto zamotala hlavu. Přetočím se na břicho a hlavu zabořím do polštáře. Nasaju Billovu vůni a slastně přivřu oči. Bráška má tak nezaměnitelnou vůni, kterou bych poznal snad vždy. Rukama obejmu polštář a ještě víc do něj zabořím nos.
Z přemýšlení mne vytrhne bratrův příchod od pokoje. Jakmile mě totiž spatří ležet pořád v posteli, znovu na mě rovnou skočí. Tím začne bitka kdo koho shodí dřív z postele. Výsledek je takový, že spadneme oba najednou na zem. Teda já spadnu na zem. Bill přistane na mé maličkosti. Oba chytneme ještě větší výtlem než při válení na posteli.
Jenže Billův rozesmátý obličej nějak zvážní. ´Teď by mě vážně zajímalo, co se mu honí hlavou. Sice jsme dvojčata, máme občas i stejné sny, ale vždycky nevíme, co si ten druhý myslí,´ dumám nad změnou Billova výrazu. Než ale stačím na něco přijít, Bill jako by se probral. Okamžitě se mu rty roztáhnou do škodolibého úšklebku. Nejdřív nechápu proč, ale za chvíli to já i moje bránice zjistíme. Bill totiž udělá to samé co já jemu, když mě nazval „prdelkou“. To jest: s ještě škodolibějším úsměvem se na mně uvelebí, chytí mi ruce za hlavou a začne mě lechtat. A to dost nehorázně. Teď jsem to já, kdo se snaží všemožně vykroutit nebo alespoň uhýbat bratrově nenechavé ruce. Ze záchvatů smíchu už nemůžu skoro ani dýchat. Pokusy o vyproštění z bratrova sevření jsem dávno vzdal. Z posledních sil ze sebe vykoktám: „B-bil-li, p-prosím, j-j-já užž fak, ne-nemůžu.“
Bráška mě ještě chvilku trápí, ale pak ze mě sleze. Jenže se chlapec přepočítal. Já totiž ještě můžu. Byl to jen jeden z mých hereckých výkonů jak brášku přesvědčit, že mě dostal. Bill si svou chybu uvědomí příliš pozdě. Naše role totiž okamžitě vyměním do, pro mě, mnohem výhodnější pozice. Jak chytám, dnes už podruhé, Billovy ruce za hlavou, můj obličej se ocitne dosti blízko bratrovu. Stačí jen, aby jeden z nás pohnul hlavou a naše rty se spojí. Úplně zamrznu v jakékoli činnosti a jen sleduji bratrovy jemné rty. Nemyslím na nic jiného než na to, že je chci znovu okusit.
autor: Akkira
betaread: Heluska
