Vzpomínka 4.

K mému velkému překvapení to nejsem já, ale Bill, kdo zruší tu nepatrnou mezírku dělící naše rty. V jeden okamžik mnou projede vlna překvapení, vzrušení a ještě asi tisíc dalších pocitů, které mi zvednou hejno motýlků v břiše. Jemně vsaji bratrův dolní ret. Bill na chvíli ztuhne. Ale po chvíli mi to začne rozechvěle oplácet. Podle jeho rozechvělosti poznám, že se asi ještě se žádnou holkou k víc než obyčejné puse nedostal. Pokud se vůbec dostal. Naposledy se přitisknu na bratrovy rty a opět mezi námi vytvořím tu nepatrnou mezírku. Podívám se Billovi do očí a vidím v nich ty samé pocity, které cítím já. Překvapení, vzrušení a zmatenost.

Ale u Billa převládá zmatenost a to hodně velká. Oči má rozšířené překvapením. Těká s nimi po stropě. Když se pokusím navázat oční kontakt, hned uhne pohledem někam za mé rameno. Ani nevím jak, ale slezu z něj. Ten ještě chvíli nehnutě leží, ale pak, jako když do něj něco vjede, a on vyskočí a utíká pryč. To mě vytrhne z transu.

Okamžitě vyskočím a běžím za ním. Vidím akorát zavírající se dveře koupelny. „Bille,“ začnu klepat na dveře. Nic. Zkusím to tedy znova: „Bille, no tak, otevři.“ Slyším za dveřmi hluboké povzdechnutí. „Nemůžu,“ odpoví mi za zamčenými dveřmi bráška. „Proč nemůžeš? No tak, Billí, otevři,“ zabuším znovu na dveře. Chvíli je ticho, ale pak se Bill roztřeseně ozve: „Já nevím, co jsem to udělal. Neměl jsem to dělat. Teď tě nemůžu vidět. Potřebuju být chvíli sám.“ Sice nerad, ale začnu se od zamčených dveří zvedat, vím jistě, že by mi bráška stejně neotevřel. „Kdyby jsi mě potřeboval, budu dole,“ řeknu ještě než odejdu.

V obýváku si automaticky zapnu televizi. Vůbec nevnímám, co dávají. Jen se nepřítomně dívám před sebe a přemýšlím o svých pocitech. Ani nevím, jak dlouho tam takhle sedím, ale najednou se proberu. Uvědomím si, že Bill za mnou stále nepřišel, i když jsem v to doufal. Myslím, že pořád sedí zamčený v koupelně a přemýšlí. Ale opak je pravdou. Aspoň částečně. Najdu ho, jak leží v posteli a nepřítomně se dívá do stropu.

„Pořád chceš být sám?“ ozvu se nejistě ode dveří. Bill se s trhnutím posadí. Zadívá na mě a zavrtí hlavou. „Co se to děje?“ vyslovím otázku, která mně tíží snad nejvíce. Pořád stojím mezi dveřmi, jako bych se bál, že pokud se pohnu, bratr mě odežene. „Nevím,“ svěsí hlavu Bill. „Pojď ke mně a nestůj tam, jako bych byl něčím nakaženej,“ ozve se znovu do ticha Bill a zadívá se na mě. Poslechnu ho. A musím říct, že velice rád. Pomalým krokem přejdu pokoj a zastavím se u Billovy postele. Pořád se mu dívám do jeho nádherných očí, které by mi nádherné přijít neměly, ale přijdou. Bill už před mým pohledem neuhýbá a také se mi zadívá do očí. Nepatrně klepne rukou na volné místo na posteli. Beru to jako náznak, že si mám sednout. Posadím se, aniž bych přerušil náš oční kontakt.

Nikdy jsem si nevšiml, jak má bratr krásné oči. Každý nám říká, že je máme stejné. Ale není tomu tak. Bill je má přece v něčem jiné. Možná máme stejný tvar i barvu, ale přesto je nemáme stejné. Naše oči se liší pohledem na svět. To je dělá rozdílné. Bill je snílek. Svět vidí tak, jak chce on. To dodává jeho očím tu zvláštnost, která mě tolik uchvacuje. Vím, že bych neměl, ale nemůžu si pomoct. ´Tome! Okamžitě přestaň přemýšlet nad tím, jak má tvůj bratr krásné oči,´okřiknu se v duchu.

„Co se to děje?“ zopakuje mou otázku Bill. „To kdybych věděl,“ odpovím bez vytáček. Nevím, co bych mu na to měl odpovědět. Kdybych měl ponětí, co se to vlastně stalo, velice rád bych mu odpověděl, ale i já sám netuším, co se vlastně děje. Znovu zavládne to tíživé napjaté ticho. Nemůžu si pomoct, ale znovu začínám přemýšlet nad jemností bratrových rtů. Nemůžu si pomoct. Přijde mi to normální. Nechápu to. Při představě, že se líbám s klukem se mi zvedá žaludek, ale u Billa pociťuji ty známé motýlky v břiše. Chci tak strašně moc znovu okusit bratrovy rty. Tak moc, až se toho sám děsím. Děsím se toho, že mi to přijde naprosto normální.

Pořád je mezi námi to tíživé ticho. Bill nevypadá na to, že by ho chtěl jakkoliv prolomit. Udělám to tedy já svou otázkou, kterou chci zjisti, jak je na tom Bill. „Cítil jsi při tom něco?“ prolomím to mučivé ticho svou otázkou. Bill na mě vytřeští překvapeně oči. Tohle asi nečekal. Bojím se toho, co odpoví. Co když řekne, že ne?

Bill ale neuvěřitelně zrudne. Není schopen slova. Jen otevře pusu a znovu ji zavře. Jeho nachovou barvu a ztracenou schopnost mluvit beru jako ano. „Já taky,“ dostanu ze sebe po zpracování faktu, že nejsem sám, kdo cítil to hejno motýlků v oblasti žaludku, které se rozlétlo celým mým tělem. „Bille, asi to bude znít divně, ale chtěl bych to zkusit znovu. Chci vědět, jestli budu cítit to samé. Chci…“ nestihnu doříct, protože mě Bill umlčí polibkem. Kdybych neseděl, určitě by se mi podlomila kolena a já se svezl na zem. Pootevřu rty a svým jazykem se snažím vyhledat bratrův. Bill na chvíli ztuhne, ale po chvíli začne spolupracovat. Tělem mi projede vlna obrovského vzrušení, když se naše rty setkají. Myslím, že mi srdce samým štěstím vylétne z těla. Polibek je to nesmělý. Takový, kdy jsou lidé pramálo zkušení a teprve poznávají sílu polibku. Sílu, která vás srazí na kolena, ale přesto vás tato síla naplní nevýslovným štěstím.

Jenže toto štěstí, kouzlo, říkejme tomu, jak chceme, naruší příchod třetí osoby. Osoby, která by o tomto polibku vůbec neměla vědět. Jenže když člověk něco vědět nemá, většinou se to dozví. Její zděšený výkřik naruší kouzlo prvního polibku a dvojčata od sebe s leknutím odskočí. Oba se podívají k narušiteli té nejkrásnější chvíle, kterou spolu zatím měli možnost prožít. Tím narušitelem je jejich matka. Se zděšeným výrazem a rukou před otevřenými ústy stojí ve dveřích doposud společného pokoje dvojčat. „Co, co, co,“ vypraví ze sebe ztěžka. Jenže než stačí jeden z bratrů cokoli říct, otočí se a utíká od kuchyně. „A sakra,“ dostane ze sebe vyplašený Bill. Jeho bratr se nezmůže na nic jiného než na naprosto vyděšený výraz. ´Pane bože, jak tohle dopadne?´ běží Tomovi hlavou stále ta samá otázka.

autor: Akkira
betaread: Heluska