„Co teď?“ otočím se na bratra. „To bych taky rád věděl,“ odpoví mi stejně zděšeně. Vím, že bych se měl více starat o následky našeho polibku, který mamka viděla, ale více mě zajímá, jestli Bill znovu něco cítil. Já totiž ano. Znovu jsem pocítil ty známé motýlky, kteří se mi z podbřišku rozlétli po celém těle. „Bille, cítil jsi něco?“ zeptám se náhle. Potřebuji to vědět. Ani sám nevím, proč potřebuji znát odpověď. Bráška se na mě trošku podivně podívá. Asi mu přijde divný, že se ho na to už podruhé ptám, ale celý červený přikývne. „Bylo to, jako bych se vznášel. Všechno pro mě přestalo existovat. Nic jiného než tebe jsem nevnímal,“ dostane ze sebe červenající se Bill.
Sice ho už znám 13 let, ale pořád mě dokáže překvapit svou upřímností. „Tak to jsem dva,“ odpovím mu po pravdě. Na co skrývat něco, co se tak hlasitě dere na povrch? Nevím proč, ale přijde mi normální líbat se s Billem. Jako bych mu tím jen dokazoval, jak moc ho mám rád, ale co ty motýlci?
Ještě chvíli tam stojíme a díváme se navzájem do očí. Jsme od sebe vzdáleni tak, že se Billa mohou dotknout. A také to udělám. Jemně ho pohladím po tváři. Přivře oči. Nepřestávám v hlazení jeho jemné tváře. Pomalu přesouvám své prsty ke rtům. Ani jeden z nás nemluví. K čemu slova, když oba víme, co pro nás ten druhý znamená. Prsty se už dotýkám jeho jemných rtů. Najednou Bill protne ticho, které mezi námi je slovy: „Měli bychom jít dolů.“ Vím, že má pravdu, ale vůbec se mi tam nechce. „Co jim řekneme?“ zeptám se ho. „Nevím,“ zní odpověď. „Ale měli bychom tam jít,“ dodá ještě. Bez dalších zbytečných slov se oba vydáme směr dolní část našeho domu. Cestou přemýšlím, jak tohle vysvětlíme, ale na nic nepřijdu. Jak vysvětlit něco, co nepochopí? Nejdřív nakoukneme do obýváků. Tam nikdo. Zkusíme tedy kuchyň. A trefa. Najdeme tam mamku, jak vzrušeně vypráví taťkovi, co právě viděla. Je k nám otočená zády, takže neví o našem příchodu.
„Musíme jim říct, že to, co udělali není správné. Ale jak? Jak mám říct svým synům, že to je nezákonné?“ ptá se zoufalým hlasem táty. Ten nás asi taky ještě nezaregistroval. „Nevím, jak jim to vysvětlíme, ale musí od sebe,“ vyřkne své rozhodnutí táta. „Cože?“ vyhrkneme oba najednou. ´To přece nejde. Nemůžou nás rozdělit, to ne,´ zoufám si v duchu. Rodiče se na nás otočí. „Kluci, pojďte si sednout,“ vyzve nás mírně mamka. Se sklopenými hlavami se přesuneme ke stolu. Posadíme se a čekáme, co přijde. Taťka se zhluboka nadechne a pak spustí: „Kluci, to, co jste udělali není správné. Je to nezákonné, trestné. Už se to NIKDY nesmí opakovat.“ Na slovo „nikdy“ dá takový důraz, až sebou na židli trhnu. Tón jeho hlasu nedovoluje žádné námitky.
´Já to chci zopakovat, chci znovu pocítit šimrání začínající v podbřišku a končící až v konečcích prstů,´ odporuju mu alespoň v duchu. Vím, že by to nepochopil. Ani mamka ne. I já sám to nechápu. Vím, že bych to neměl chtít zopakovat, ale chci. Vím, že je to nezákonné, ale mně je to jedno. Že to není správné? A kdo nám říká, co je a co není správné? Kdo určuje, co člověk může a co ne? Podle ostatních je to možná i zvrácené, ale já chci. Chci znovu ochutnat Billovy rty, které mi roztřeseně vrací polibky. Chci ho obejmout a vychutnat si jeho blízkost.
Jsem tak ponořen do svých myšlenek, že přestávám vnímat okolí. Až když se mnou mamka zatřese se slovy: „Tome, vnímáš co ti říkám?“ Začnu opět vnímat svět kolem. „Cože? Co jsi říkala?“ zeptám se nechápavě. „Že má táta pravdu. Není to správné. Už se to nikdy nesmí opakovat,“ zopakuje mi mamka. Kouknu na Billa. Má skloněnou hlavu tak, že mu nevidím do obličeje. „Slibte mi to,“ otočí se na mě a Billa mamka. Oba mlčíme. Já neslibuji, protože chci aby se to znovu opakovalo. Nemůžu jí to slíbit. Hlavně nechci.
„Nemůžu ti přece slíbit něco, o čem nevím, jestli to dodržím,“ dostane ze sebe ztěžka Bill. Vytřeštím na něj oči.´Cože to řekl? Že nemůže slíbit něco, co neví jestli dodrží?´ ujišťuji se v duchu. No tak to snad není možný. Já nejsem sám, kdo nechce slíbit něco, co ví, že nedodrží. Začnu se usmívat. Jsem teď tak šťastný, že to nějak ventilovat musím. Já myslel, že svého brášku znám, ale jak vidím, ještě pořád mě dokáže překvapit. Sice jsem myslel na to samé, ale říct to nahlas? No, Bille, smekám.
Jenže taťka mě srazí zase zpátky na zem. „Tak to teda budeš muset slíbit. A hlavně to dodržíš. Ty nechápeš, že je to trestné? Jste bratři, nemůžete se spolu líbat!“ začne táta zvedat hlas. Bill jen skloní hlavu na důkaz toho, že rozumí. Já ještě překvapen tím, co Bill řekl, nejsem schopen jakkoliv reagovat. Jen překvapeně zírám na svého brášku. Proberu se až po mamčině větě: „Myslím, že není dobré, aby jste byli v jednom pokoji.“
V hlavě mi zahučí. To přece nejde. Vždyť odmalička jsem zvyklí spolu usínat. ´To ne, to ne, to ne,´ běží mi hlavou. Aniž bych si to uvědomil, slova, co si říkám v duchu, začnu říkat i nahlas. Nejdřív je jen tiše šeptám, ale po chvíli můj hlas začne nabývat na síle a já řeknu nahlas: „To ne.“ Bill ke mně překvapeně zvedne oči. „Řekni mi jeden rozumný důvod, proč by jste měli nadále zůstat v jednom pokoji. Jen jeden, Tome, a zůstane to tak,“ otočí se na mě mamka. Nevím, co jí mám říct. Očima vyhledám ty Billovy. Snažím se v nich najít něco, co by mi pomohlo vymyslet pro naše rozumný důvod, proč nás mají nechat v jednom pokoji. Ale Bill je na tom stejně jako já. Opravdu nevím, co bych jí řekl. Ona nemá sourozence, dvojče. Neví, co je to prokecat skoro celou noc s někým, kdo vám naprosto rozumí. Neví, co je to poslouchat svého brášku klidně oddechovat a nechávat se tím pravidelným rytmem ukolébat ke spánku.
„Tak vidíš,“ zareaguje na mé mlčení mamka. „Protože bez Billa neusnu,“ vyhrknu tak rychle, jako by na tom záležel můj život. Vím, že to není rozumný důvod, ale pořád nás učí, ať jsme upřímní. Tak upřímný jsem. Vím, že to nepochopí, hlavně po tom, co viděla. Jenže už od dob, co si pamatuji, mne ke spánku ukolébává právě klidně oddechující bráška. „Tomuhle ty říkáš rozumný důvod?“ začne se znovu rozčilovat taťka. „Dohodněte se, který z vás se přestěhuje do pokoje pro hosty. A bez diskuzí. Ještě dnes spíte každý jinde,“ řekne táta nekompromisně.
S Billem po sobě hodíme zoufalé výrazy. Oba víme, že na rozhodnutí už nic nezměníme. Skloním hlavu. Pod stolem si zarývám nehty do dlaní vztekem a hlavně bezmocí. Vím, že s tím ani jeden z nás nemůže nic udělat. Rodiče nechápou, co pro sebe s Billem znamenáme. Možná jsem byl dnes ráno zmatený z toho, že se mi líbání s Billem líbí. Ale teď vím, že tím jen Billovi ukazuji, co pro mě všechno znamená. Možná jinak, než by rodiče chtěli, ale mně to přijde přirozené. Naši nepochopí, že dnes jsem si dokázali, jak hluboký cit k sobě cítíme. Nepochopí, protože nemají dvojče. Nemají někoho, s kým si rozumí i beze slov.
autor: Akkira
betaread: Heluska
