Vzpomínka 6.

Zvednu pohled plný zoufalství a zadívám se na svého bratra. Nepřítomně se dívá před sebe. Vycítí můj pohled a zvedne ke mně oči zalité slzami. I přes protestující pohledy rodičů se zvednu a Billa obejmu. „No tak, Billí, neplakej. Budu jen o dveře dál. Nikam neodjíždím,“ snažím se ho utěšit. „Jenže já nechci. Neusnu, aniž bych si s tebou nepovídal,“ polyká bráška slzy. „Vždyť jsme vždycky usínali, až když jsme probrali celý den,“ mumlá mi dál do trika. „No tak, neplakej. Něco už vymyslíme. Ale přestaň brečet, ju?“ šeptám mu od ucha tak, aby to naši neslyšeli. Zároveň s tím se s ním mírně houpu jako s malým dítětem, které nechce přestat brečet. Bill naposledy zaštká, ještě chvíli se choulí v mém náručí a pak se odtáhne. Ublíženým pohledem se povídá po rodičích. Divím se, že nás od sebe neodtrhli. Díky bohu, že ne. To už by bylo i na mě moc. Stočím také svůj pohled, který jsem do této chvíli upíral někam za Billovo rameno, na rodiče.

Vidím, že mamka nemá také daleko k pláči. Než pronese něco, co mi naprosto vyrazí dech. Dvakrát se zhluboka nadechne a pak s notným přemáháním poví: „Bille, nebuď hysterický. Svým pláčem nás neobměkčíš. Jak řekl táta. Ještě dnes spíte každý jinde.“ Bill po mamce hodí ještě ublíženější pohled a beze slova se rozběhne do pokoje, při čemž nezapomene třísknout dveřmi. Táta už se nadechuje, aby na Billa něco zakřičel, proto raději rychle vyhrknu: „Já se přestěhuju.“ Vůbec se mi z našeho společného pokoje nechce, ale pro Billa je lepší, že zůstane v původním pokoji.

Mamka se na mě překvapeně otočí: „To jsi se rozhodl rychle.“ Teď na ní zase překvapeně zírám já. Ale s ledovým hlasem jí odpovím: „Přece jste chtěli, aby se jeden z nás přestěhoval ne? Tak to budu já. Je mi totiž jasné, že vy to nepochopíte, takže nemá ani cenu vám něco vysvětlovat. Prostě se přesunu o dveře dál, když chcete.“ Táta na mě jen nevěřícně kouká a mamka se s dost zvláštním hlasem zeptá: „Budeš chtít pomoc se stěhováním?“ Sám se divím, kde se to ve mě vzalo. Raději nad tím dál nehloubám a jen se na mamku se smutným úsměvem otočím: „Ne, to je dobrý. To zvládnu.“ Se skloněnou hlavou odcházím z kuchyně.

Nejdříve se jdu podívat do mého budoucího, nebo spíše mého nynějšího pokoje. Otevřu dveře, které jsou napravo od našeho, teď už bývalého společného pokoje. Naskytne se mi pohled na útulně zařízený pokoj. Cítil bych se tu možná i příjemně, ale tento pocit mi kazí fakt, že budu usínat sám. Raději nechám přemýšlení a jdu do teď už Billova pokoje. Vstoupím bez klepání. Nejsem zvyklý klepat. Proč taky, když to byla ještě před hodinou i můj pokoj. Najdu tam Billa, jak leží stočený do klubíčka v mé posteli. Ani si nevšiml, že jsem přišel. A já to tak nechám. Aniž bych promluvil, dojdu ke své skříni a začnu z ní vyndávat oblečení. Postupně ho přenáším do pokoje vedle. Vlastně mého pokoje. Celou dobu co přenáším věci z pokoje do pokoje, je ke mně Bill otočený zády. Chtěl bych něco říct, ale nevím co a Bill nejspíš také ne.

Při další cestě s věcmi od svého „nového“ pokoje narazím na naše. Stojí na schodech a pozorují mě. Jejich pohled je mi celkem nepříjemný, proto na ně vyjedu: „Co je? Chtěli jste, aby se jeden z nás přestěhoval, tak se stěhuju. Nebo jste si to rozmysleli?“ „Ne, to jsme si opravdu nerozmysleli. Jen jdeme přestěhovat tvou postel, na tom gauči nemůžeš spát,“ objasní mi důvod svého příchodu. „A nebuď drzý, Tome,“ dodá táta ostře a udělá krok vpřed. O krok ucouvnu. Naši sice nejsou zrovna zastánci tělesných trestů, ale tátův tón a výraz mojí jistotu mírně podkopávají. Co kdyby se k něčemu přeci jenom chtěl uchýlit.“Na mojí posteli ale leží Bill,“ řeknu první věc, co mi přijde na jazyk, jen abych zastavil tátův postup. „Tak z ní bude muset slézt, nebo chceš tu jeho?“ zastaví se táta.

Pohled, který na mne upírá, mě přivádí na myšlenku, že po dnešku už nebude vše jako dřív. I mamka se na mě dívá jinak. Jako bychom se jim s Billem odcizili, dívají se na mě, jako bych byl někdo jiný, než koho od narození vychovávali. Ale já i Bill jsem přeci stejní. Ten polibek nás nezměnil. Nemohl, vždy jsem spolu měli pevnější vztah než kteříkoli jiní sourozenci i dvojčata. Jenže oni to nepochopí. Jejich pohled mě o tom přesvědčuje.

Z přemýšlení mě vytrhne tátův pohyb. Míří si to směrem k Billovi do pokoje. Vím, že tím, co jsem řekl, jsem si chtěl zachránit vlastní kůži. Rychle proto vystřelím za Billem do pokoje, abych tam byl dříve než táta. Do pokoje vrazím právě včas. Slyším jen jak táta na Billa zavrčí: „Slez z tý postele.“ Bráška na to ovšem vůbec nereaguje. To tátu vytáčí ještě víc. Než stačí táta ovšem cokoli dalšího říct nebo udělat promluvím na brášku mírně: „Billí, no tak, vstávej. Naši potřebujou přestěhovat tu postel vedle do pokoje.“ Čekám na odpověď, jakoukoli reakci, ale žádná se nedostaví.

Bill je k nám otočený zády, takže ani nevidím, jestli na moji větu nějak zareagoval. Táta se přiblíží k Billovi. Vypadá, že ho z té postele snad hodlá shodit. Rychle před tátu skočím, takže jsem to já, kdo stojí u postele. Zkouším to znovu: „Billí, no tak mluv se mnou. Naši tu postel chtějí přestěhovat.“ Odpovědí je mi zamručení. Záhada Billovy nezúčastněnosti vyřešena. Bráška spí jak zabitý. Opatrně mu sáhnu na rameno a jemně s ním zatřepu. Bill se nepatrně zavrtí, ale neprobere se. Zkusím to znovu. Znovu s ním jemně zatřesu. Zase nic. Skloním se tedy k jeho uchu a tiše promluvím: „Billí, bráško, vstávej,“ To už ho probudí. Otočí se na mě a zamžourá do světla. „Co se děje?“ zeptá se nechápavě. Než mu však stačím odpovědět, vloží se do toho táta: „Bille, vstávej z té postele. Musíme jí s mamkou přestěhovat vedle k Tomovi.“

Billův pohled sklouzne na tátu. „A nemohli bychom poslední noc spát v jednom pokoji?“ zkusí to Bill. Táta na něj překvapeně vyvalí oči. „No ty si se snad zbláznil?! V žádném případě. Po tom, co jste dnes udělali, to nepřichází v úvahu,“ odpoví nekompromisně táta. „Prosím,“ zkusí to ještě jednou Bill. „V žádném případě. Už jsem řekl, každý budete v jiném pokoji,“ zahřímá táta. Já jen překvapeně zírám na bratra, který mě už podruhé překvapil. Po této odpovědi se Bill beze slova zvedne a přesune se na svoji postel. Já nejsem schopen nijak reagovat, jen překvapeně stojím. Nejsem schopen nijak Billovy prosby podpořit. Rád bych, ale nevím jak. Bill, který se opřel zády o zeď, mne probodne pohledem plným výčitek. Výčitek, že jsem ho nijak nepodpořil.

autor: Akkira
betaread: Heluska