Vzpomínka 7.

Táta odejde z pokoje dříve než já. Divím se, že nás nechal spolu samotné. „Bille?“ oslovím brášku. Nic. Bez odpovědi. Ani za pohled mu nestojím. To mě ale neodradí. Sice mě to zabolí, že je Bill naštvaný, a vím, že právem, ale alespoň podívat se na mě mohl. Zkusím to tedy ještě jednou: „Bille, já nevěděl, co jsem měl říct. Znáš tátu. Když něco řekne, tak svůj názor nezmění.“ Pořád bez jakékoli reakce. Dále už se nesnažím. Vím, že musím Billa nechat vyvztekat a pak bude ochotný se se mnou bavit. Při odchodu se na něj naposledy otočím se slovy: „Kdyby jsi něco potřeboval, jsem vedle.“ S tímto odejdu od svého pokoje.

Po zbytek dne se nic zvláštního neděje. Bill je pořád zavřený u sebe v pokoji a nejspíš trucuje. Neodvažuji se za ním jít. Protože za prvé by mě nejspíš pořád ignoroval, a za druhé protože si mamka zalezla do ložnice. Ale dveře nechala otevřené tak, že vidí na dveře našich pokojů. Když jsem šel na záchod, zvedal oči od knížky a nezačala si číst znovu, dokud za mnou neklaply dveře pokoje.

Tak takhle to asi nepůjde. To nás vážně budou hlídat jako psy kvůli jednomu polibku, o kterém ani nevíme, co znamenal? Chtěl bych s Billem mluvit, ale vypadá to tak, že nás rodiče nenechají chvíli o samotě. A před nimi nechci říkat to, co bych chtěl. Tolik bych chtěl vědět, jestli je Bill pořád naštvaný, jestli pro něj ten polibek znamenal to samé co pro mě. Tolik bych s ním chtěl mluvit, ale nejde to.

Bezmocně bloumám očima po pokoji. Můj pohled utkví na mobilu. No nejsem já vážně blonďák? Něco na těch vtipech asi bude. Rychle po něm sáhnu a vyťukám zprávu: Bille, pořád se zlobíš? Promiň, ale nevěděl jsem, co bych měl říct. Táta by to stejně nedovolil. Doufám, že se kvůli tomu na mě nebudeš zlobit dlouho. Potřebuju s tebou mluvit. Ani ne za minutu mi přijde odpověď: Nezlobím se. Jen mě mrzelo, že ses mě vůbec nezastal. Taky s tebou potřebuju mluvit. Šel jsem za tebou, ale mamka mě vrátila 🙁 Teď tě potřebuju hrozně moc.

Tak to bráško nejsi sám. Proč nás musí hlídat? Vždyť já ho nehodlám znásilnit. Dobře, přiznávám, chtěl bych ho znovu políbit, ale raději bych s ním mluvil o samotě.

Nešťastně se podívám z okna. Z okna? Moment. Okno. Vždyť Bill je vedle v pokoji, což znamená, že máme okna vedle sebe. Můžu s ním mluvit o samotě, aniž by naši něco tušili. ´Nejsem zas tak blbej, jak vypadám,´ pochválím se v duchu.

Okamžitě vyťukám svůj nápad do zprávy, kterou okamžitě odešlu. Ani nečekám na doručenku a rovnou přiskočím k oknu, které ihned otevřu. Bill už má okno sice otevřené, ale to zeje prázdnotou. Chvíli čekám a taky se dočkám. Z Billova pokoje se ozve zvonění mobilu. Nečekám ani půl minuty a slyším, jak se Bill řítí přeš pokoj. Rychle otevře okno dokořán a vykloní se, div že nevypadne z okna.

„Nazdar, bráško. Nechceš z toho okna příště rovnou vyskočit?“ zasměju se na Billa. Ten se místo odpovědi jenom zaculí. Jsem rád, že už má alespoň dobrou náladu a baví se se mnou. Nastane mezi námi ticho. Tolik toho chci Billovi říct, ale nevím jak. Nevím, jak mu popsat, co cítím. Jen se na něj dívám a on na mě. Najednou začneme mluvit oba naráz. Znovu ztichneme. Chci znovu začít mluvit, jenže Bill má asi stejný nápad, takže se situace opakuje. To nás oba rozesměje. „Tak mluv,“ vybídnu Billa. „Ne, ty začni. Ani nevím přesně, co bych měl říkat,“ přehodí na mě konverzaci Bill.

“ No, tak já taky nevím přesně, co říct, ale dostat to ze sebe musim,“ započnu svůj monolog. „Takže, to, co se dneska stalo bylo no, hmm, jak to říct, zvláštní. Nevím jak to říct, abych tě nevyděsil, ale mně to přišlo normální. Ze začátku jsem si přišel jako zvrhlík, který myslí na to, jak se líbá se svým bratrem, ale teď už si tak nepřipadám, protože ty jsi na tom asi stejně. Nebo snad ne?“ zvednu k Billovi oči. Tohle vše bych nebyl schopen mu říci do očí. Díval jsem se proto raději někam za jeho rameno.

Čekám na Billovu odpověď. Nic. Dívá se na mě a najednou se začne smát. Nechápu proč. „No jasně, směj se mi. Ti tady vylejvám srdce a ty se mi směješ,“ šlehnu po něm naštvaným pohledem. Bill se trochu zarazí. „Já se ale nesměju tobě, ale tomu zvrhlíkovi. Promiň, ale vyznělo to docela vtipně,“ objasní mi důvod svého smíchu Bill. „Jinak jsme na to asi stejně. Nejdřív jsem si připadal fakt divně, ale jak už jsi řekl, přijde mi to normální,“ krásně se na mě usměje.

Uhmm, já z něho nemůžu. Mám ho pořád rád jako bratra, tedy alespoň se v tom snažím utvrdit, ale jeho úsměv mé přesvědčení dost nebezpečně podkopává. Raději dále nepřemýšlím nad tím, co se mnou bratrův úsměv provádí a začnu opět mluvit. „Já si ze začátku připadal divně, když jsem po naší puse měl motýly v břiše. Ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mi to přišlo normální. Chtěl jsem ti tím dokázat, co pro mě znamenáš. Vím, že to zní asi divně, ale mám tě strašně moc rád, bráško,“ s tímto k němu natáhnu ruku. On ji sevře ve své a pevně stiskne. „Řekl jsi vše, co cítím já. Nevím, co bych ti na to měl říct. Jenom snad: Taky tě mám strašně moc rád bráško,“ s těmito slovy se na mě krásně usměje. Už jsem říkal, co se mnou jeho úsměv dělá? Motýlci se mi opět rozlétnou z podbřišku až do konečků prstů. Tohle by se ale dít nemělo. Mám přece Billa rád jako bratra. Nebo snad ne? ´Ano mám. Je to přece můj malý bráška. Nic víc, nic míň,´ ujišťuji se v duchu.

Chlapec sedící u okna se mírně zavrtí. Už při prvním rozhovoru, kdy byli s bratrem vykloněni z okna, věděl, že pro něj jeho bratr není pouhým bratrem. Nechtěl si to přiznat, ale podvědomě to cítil. Řeč jeho těl mu to prozrazovala, ale on si to nechtěl přiznat. Ještě ne. Jeho mysl se musela nejdříve zorientovat v tom, co cítí jeho srdce, a přijmout to. Přijmout cit, který mu rodiče označili za špatný, zvrhlý, nepřijatelný. Ale i přes všechny rozhovory, které s rodiči vedl, se do svého bratra zamiloval. Zamiloval se do svého malého brášky, který o jeho citech neměl ani tušení. Jeho nevinný bráška si myslel a stále myslí, že ho v tu dobu bral jen jako bratra a že ho tak bere doteď. Jenže už před sedmi lety tento chlapec věděl, že to tak není. Ano, je pravda, že své city skryl před celým světem. A díky kapele i před sebou samým. Myslel, že to bylo jen chvilkové poblouznění, ale po tom osudném rozhovoru, se mu vrátily vzpomínky a s nimi i city, které byly odsunuty do pozadí jeho mysli. Teď se však vrátily s ještě větší silou. Vše se vrátilo a on je ještě zoufalejší, než byl před sedmi lety. Předtím ho zachránila začínající kapela. Snaha dostat se na vrchol, ale co zachrání teď? Nic už nebude tak velkolepé, aby dokázalo odvrátit jeho mysl od citů, které má uchované ve svém srdci.

autor: Akkira
betaread: Heluska