Vzpomínka 8.

Nevím, jak dlouho takhle stojíme vykloněni z okna. Stáli bychom tak asi celou věčnost, kdyby do pokoje nevrazila mamka.

´To snad neumí klepat, nebo co?´ zavrčím v duchu.

„Co to? Co to tady děláte?“ zděsí se mamka. Naštvaně, ale zároveň vyplašeně, se na ni otočím. Mám strach, aby nás nerozdělili úplně.

„My, no, povídáme si,“ vykoktám ze sebe zmateně. Aniž si to uvědomím, rychle pustím Billovu ruku.

„Ano? Povídáte? To by mě vážně zajímalo, o čem,“ pronese mamka ironicky. Tón, kterým to mamka vyslovila, mě překvapí. Ani si nevšimnu, že Bill zmizel z okna a teď stojí ve dveřích mého pokoje. „O dnešku. O tom, co se stalo,“ ozve se nejistě ode dveří Bill. Mamka se na něj otočí a jízlivě pronese: „Jen aby.“

Tahle věta zabolí. Nás oba. Vidím zklamání v Billových očích. I já se po této větě cítím mizerně. Naši nás mají evidentně za totální zvrhlíky, kteří nedělají nic jiného, než že se po sobě plazí. Jak si to o nás můžou myslet? Ano, vím, proč si to myslí. Nevědí, že dnes to bylo poprvé, co jsem se políbili. Nevědí, že já ze svých pocitů ráno byl vyplašenější než oni dva dohromady. Uplynulo sice jen pár hodin od našeho polibku a mého i Billova myšlenkového chaosu, ale pokud mluvím za sebe, já už si své myšlenky dokázal uspořádat. Teď, právě v tuto chvíli, vím, že to, co jsem udělali, ani jednomu z nás nepřijde trestné, nechutné, zvrhlé. Jen jsem si tím dokazovali, co pro nás ten druhý znamená. Jen jako bratr. Nic víc, nic míň.

„Nic víc, nic míň?“ Kolikrát tato slova tento chlapec, muž, mladík, říkejme mu, jak chceme, použil, aby zaplašil ty dotěrné myšlenky na svého bratra? Kolikrát si říkal, že není možné, aby se do svého mladšího brášky zamiloval. Jenže on se zamiloval. Již před sedmi lety se do něj zamiloval. Jen si to v prvních chvílích neuvědomoval. Nebo spíše nechtěl uvědomovat. Nechtěl si přiznat cit, který ho stejně dostihl a na který, jak doufal, zapomněl. Jenže nezapomněl. V podvědomí ho měl celá ta léta. Celá ta léta tam byl a sílil. Sílil, aby ho nakonec zastihl zcela nepřipraveného na bouři, která v něm teď zuří.

Ale naši to nevědí a asi ani vědět nechtějí. Nezajímá je, proč jsem to udělali. Zajímá je jen to, že se jejich synové líbali. Nechtějí znát okolnosti, které nás k tomu vedly. Nechtějí to pochopit.

Najednou se ve mně vzedme vlna vzteku.

„Co jiného bychom asi tak dělali? To už si ani nemůžeme povídat?“ zeptám se drze.

„Můžete. Jen mi laskavě vysvětli, proč se u toho musíte držet za ruce a být vykloněni z okna. Proč si povídáte takhle?“ vyjede po mně mamka.

„Protože když jsem za Tomem chtěl jít do pokoje, tak jsi mi to zakázala. Jak si asi máme povídat podle tebe normálně, když nám to nedovolíš?“ ozve se ode dveří Bill.

Pořád se divím, jak má Bill prořízlou pusu. Sice byl odmalička hrozně ukecaný a drzý, ale nikdy jsem nezažil, aby takhle mluvil s rodiči. Nikdy si nedovolil tolik, co dnes.

„A ty se mi divíš? Divíš se, že vás nechci nechat o samotě? Po tom, co jste dnes udělali, se mi divíš?“ otočí se na Billa mamka.

„Ani jste nás to nenechali vysvětlit. Jen jste rozhodli, že musíme od sebe a nezajímalo vás, že ani my dva nevíme, co to znamenalo,“ začne se rozčilovat Bill. „Nenechali vás to vysvětlit? Vždyť jste se o to ani nepokusili. Ani jste nezkusili vysvětlit, proč jste to udělali. Mohli jste to vysvětlit,“ začne mamka zvedat hlas.

Teď se do toho vložím i já: „Mohli vysvětlit? A vy byste nás poslouchali? Nechali byste si vysvětlit něco, co ani jeden z nás nechápe? Promiň, mami, ale myslím, že byste nás ani nevyslechli.“

„Cože? Jak to můžeš vědět? Mohli jste nám zkusit vysvětlit, proč jste se líbali,“ křičí už mamka. Vidím, že Bill chce něco říci, ale já ho předběhnu: „Já nevím proč. Prostě se to stalo. Stalo se to poprvé.“

„Opravdu poprvé?“ pochybuje mamka. To Billa evidentně naštve, protože než stačím cokoli říci, on spustí: „Co chceš teda slyšet? Že se po sobě plazíme, kdykoli se nikdo nedívá? Že děláme bůh ví co, kdykoli jsme sami? To chceš slyšet?“ Mamka se na Billa překvapeně dívá. Je tak šokována, že neví, co by mu odpověděla.

autor: Akkira
betaread: Heluska