Jdu pomalu po chodbě a vidím Billovy pootevřený dveře… zhluboka se nadechnu a jdu. Pomalu otevřu dveře, zavřu je za sebou a vidím Billa, jak stojí přímo proti mně…
„Co, co tu děláš??“ řeknu překvapeně, protože jsem nečekal, že tu bude takhle stát.
„Čekám na tebe!“ a s tím mě přirazí na zavřený dveře a vášnivě políbí… jeho ruce mám snad všude a když mi jednou rukou zajede přímo do kalhot, jen zavzdychám.
„Ah Bille, jak můžeš vědět, že si tohle tak moc přeju… už tak dlouho?“ Najednou se začne smát… „Můžeš mi říct, proč se jako směješ??“
„Tome!!“ mluví na mě… všechno se pomalu rozplývá… všechno mizí…Bill, hotelovej pokoj… jen ta ruka v mejch kalhotách zůstává… Otevřu oči a vidím… doprdele!! Mark leží na posteli a přímo se svíjí v záchvatech smíchu.
„Copak se ti zdálo, hm?“ skoro se dusí. Kouknu dolů… mám ruku v rozkroku! Hned ji vyndám v naději, že to třeba neviděl, ale pak mi dojde, že jinak by se asi tak nesmál. Úplně zrudnu a hodím po něm polštář.
„Tobě se snad nezdávaj sny?“ křičím.
„No jo, ale s rukou tam dole sem se ještě neprobudil. Co se ti zdálo?“ Sakra… tohle je problém č.2! Jen doufám, že jsem mlčel!!
„O jedný božský blondýně!“ a rozesměju se taky.
„Mluvil sem něco?“
„Ne, právě proto se ptám!“ Spadl mi kámen ze srdce! „Copak? Říkal jsi jí snad něco tajnýho, co bys nemohl říct ani mně?“ už se zase začíná smát.
„Noo jasněě,“ ironicky kroutím hlavou.
Abych to vysvětlil. Právě jsem na dvoutýdenní návštěvě svýho dost dobrýho kámoše Marka. Máme se skupinou takový… dalo by se říct prázdniny… oddych. Rozhodně to bylo potřeba! Už tu budu jen tři dny… pozítří odjíždím zpátky domů. Ale dneska za náma přijede Bill, aby tu s Markem taky chvilku byl. Byl nemocnej a tak nemohl jet na celou dobu.
A ještě abych asi vysvětlil ten svůj, pro někoho možná podivnej, sen. Teď je to přibližně čtyři měsíce, co se mi začal Bill (ano, můj vlastní bratr) nehorázně líbit. Nedokážu vysvětlit myšlenkový pochody svý hlavy, že došla k tomuhle závěru, jen vím, že to bylo den ode dne horší… jako jsem byl jednou zabouchlej do tý nejvíc sexy holky na škole, tak to bylo nesrovnatelný právě s tím, co jsem cítil k Billovi. Nejsem teplej, kluci se mi odjakživa hnusí (jako partneři), ale tohle byl jedinečnej cit… něco úžasnýho. Já do něj byl snad fakt zamilovanej. To zní fakt směšně! Ale po zhruba dvou měsících odolávání, snažení se nekoukat na něj tak, aby nepoznal co v mým pohledu doopravdy je a ostatních věcí, jsem došel k závěru, že bude nejlepší, když s tím skoncuju… když na to ‚jednoduše‘ na všechno zapomenu. Že nemá cenu o něco se pokoušet, protože by to na 99% prostě nemohlo mít dobrý následky. Ne, fakt to nebylo jednoduchý, ale celý dva měsíce se mi dařilo na něj postupně ‚zapomínat‘ a v těch svejch pohledech jsem se opravdu hodně krotil, takže to nakonec mělo svůj efekt – Bill zmizel hluboko v mý hlavě. A jestli dobře počítám, v tuhle dobu je to přibližně dva měsíce, co se mi tohle úspěšně daří… a jeden pitomej sen to zase všecko zkazil.
Přiznávám, že moc dobře vím, co ten sen vyvolalo… moc dobře. Večer jsme šli spát brzo, protože jsme byli fakt unavení. A Mark usnul první… a já tu jen tak ležel a nemohl usnout. A tak se moje myšlenky stočily… mno kam jinam, než k Billovi. Najednou mi z tý hlavy… tam z tý hloubky, kam jsem ho tak složitě napasoval… vyvstal zase na povrch a už tomu prostě nešlo zabránit. Vzpomněl jsem si na všechno, co jsem cítil a moje city se nejspíš obnovily… přemejšlel jsem, jak dneska přijede. Tak… tak moc se na něj najednou těším. Nedokážu si představit, jak by reagoval, kdyby se to dozvěděl… a ani si to snad nechci představovat! Přes růžový brejle vidím, jak mi tohle všecko opětuje, jak cítí to samý, co já a jak je to všecko najednou v pohodě.
Mark dostal na celý ty dva tejdny, co tu jsem, celej dům pro sebe. Jeho rodiče odjeli kamsi na dovolenou. Super.
Ještě se protáhnu a vylezu z postele, protože se mi chce fakt hodně na záchod. Když se vrátím, Mark už stačil pustit televizi a začít smažit slaninu s čímsi, co ale úžasně voní.
„Udělej aspoň čaj!“ zavrčí na mě, ale směje se… furt má prdel z tý mý… nehody. Začnu nalejvat vodu do konvice… „Tak už mi konečně řekneš, cos s tou blonckou dělal?“ Přemejšlím, co si mám vymyslet…
„Hráli jsme Člověče nezlob se… blbče! CO jsme ASI tak mohli dělat??“ Zasměje se.
„Asi to byl hodně živej sen, co… ?“ Už na to pro jistotu nereaguju a jdeme sníst snídani k televizi.
Čím víc se blíží oběd a hlavně teda příjezd Billa, tím víc jsem nervóznější… a ani nevím z čeho. A je to tady… před barákem staví naše černý auto a z něho vylejzá Bill s kufrem.
„Bill je tu!“ křiknu na Marka a beru schody po třech. Otevřu dveře a on akorát natahuje ruku k zvonku… usměje se, jeho oči jen září, když mě vidí… už mě dlouho neviděl, nic víc v tom bohužel není. Mark je ještě nahoře, auto už odjelo a tak mi nic nezabrání se mu vrhnout kolem krku, i když to normálně nedělám.
„Čaau, Bille!“ zdravím ho a radši ho při pouštění poplácám po rameni, aby mu to nebylo divný. „Tak už v pohodě? Zdravej?“
„Joo, jasně! Super! Ahoj, Marku!“ křikne někam za mě. Otočím se a Mark už taky schází ze schodů dolů. Vezmu jeho kufr a jdeme všichni nahoru.
Na oběd si objednáváme pizzu. Pořád si máme co povídat, všichni tři. Takhle je mi moc dobře, odpočinout si od všeho toho hektickýho života a bejt chvilku v klidu. Aspoň, co se průběhu dne týče… v mojí hlavě je hektickejch věcí až moc. Když tu je ale Mark, je to dalo by se říct v pohodě… docela. Krotím se, nemůžu na něj koukat, prostě to nejde!
Večer jsme sice měli jít někam pařit, ale rozhodli jsme se to nechat na zítra jako takovej ‚poslední večer‘. Dneska na to kašlem a radši budeme koukat na dvdčka. Marka napadl ‚úžasnej‘ nápad. Že budeme všichni tři spát v obýváku na jejich velkým rozkládacím gauči, protože v jeho pokoji jsou jen dvě postele a tak by jeden musel spát někde jinde. Hm, super… Mark by třeba mohl bejt v prostředku, ale to nee! V prostředku leží Bill – samozřejmě. Mno, zatím na to kašlu. Vždyť – co se vůbec děje, že? Kolem půlnoci se konečně dostaneme všichni do obýváku a zalehneme k nějakejm filmům. Okolo třetí ráno už oba spěj… jo, jen já ještě ne, protože se mi vůbec nechce. Kouknu na ně… Mark leží čelem na úplně opačnou stranu a Bill… čelem ke mně. Vlasy mu padají přes obličej. Opatrně k němu natáhnu ruku a neposedný pramínky odhrnu. Je tak neodolatelnej, když spí. Je tu docela teplo a tak máme všichni na sobě jen spodní prádlo. Billovi vylejzá noha zpod peřiny… jen opatrně přejedu jeho lýtko svou nohou… nic. Jeden jeho pramen mu zase spadl přes obličej. Spravím ho a při tý příležitosti mu prohrábnu všechny vlasy… ani se nehne. To mi dodá odvahu a začnu rukou pomalu prohrabávat všechny jeho vlasy. Je tak dokonalej… tak zranitelnej, když spí. Ani netuší, jak moc ho mám rád. Konečkem prstu mu přejedu přes tvář. Zhluboka se nadechne a moje ruka rychle vystřelí zpátky. Polkne a jen se natočí trochu víc ke mně. Vypnu televizi, ale malou lampičku nechám svítit. Lehnu si obličejem těsně naproti tomu Billovu a pozoruju ho, jak klidně oddechuje. Jen kousek nás od sebe dělí… kdybych tak mohl… Zavřu oči a radši se pokusím rychle usnout.
2.
Něco mě šimrá po ksichtě… otevřu oči a vidim Billa, kterej mi se smíchem přejíždí listem salátu přes obličej.
„Co je?“ zachraptím.
„Půl druhý!“ rozesměje se zase. Je tak sladkej, když má radost. „Už konečně vstávej! My tady chodíme potichu, abysme tě náhodou nevzbudili… už je oběd.“ s tím se zvedne z gauče a jde zase do kuchyně. Vidím jen jeho vzdalující se zadek.
„Dneska se jde jako pařit, abys věděl! Tak doufám, že ses na to pořádně vyspal.“ Mark nandává na talíře těstoviny. Bože takhle bych si chtěl žít celej život.
„To si piš!“ sedám si ke stolu, začínám jíst, zatímco oni dva si něco povídají. Nevnímám rozhovor a přemejšlím… co mám dělat. Dneska se Bill zaručeně opije… ale copak můžu zneužívat toho, že bude opilej? Jasně… dalo by se vymluvit na chlast, ale to… by nebylo ono, o to skoro ani nestojím. Proč si musím tak komplikovat život?
Celej den se prakticky neděje nic zajímavýho. A tak večer, přibližně v devět, vyrážíme do nejbližšího a Markova nejoblíbenějšího baru. Je to tam naprosto dokonalý… není to jen jedna směšná místnost, je tu spousta míst, takže se člověk může šikovně vytratit. I když o tohle zrovna teď nestojím. Radši moc nepiju i když bych fakt chtěl, jenže když se hodně napiju, dělám věci, na který bych normálně neměl odvahu, takže je jasný, jak by to mohlo dopadnout…
Zato Bill s Markem moje starosti rozhodně nemají… Mark zrovna Billovi předvádí nějakej podivnej taneček… ten jen sedí a směje se. Ostatní lidi okolo divně koukaj… jejich problém.
„Jdu na záchod!“ zvedne se Bill, ale zavrávorá a zase si rychle sedne zpátky a chytne se stolu… „Tak asi nee!“ směje se.
„Chceš pomoct?“ zeptám se, protože Mark začal tancovat s nějakou holkou.
„Prosím!“ hodí oči jako by prosil o milost. Zvednu se a pomáhám mu tam dojít. Mám tisíc příležitostí něco udělat… a mám tisíc výmluv, který bych potom mohl použít, ale… ne! Prostě to neudělám!
autor: *Nicky*
betaread: Janule
