Možná to moc řeším. Měl bych na to zapomenout, ale to zkrátka nejde. Ležíme tu zase na gauči… Bill se spokojeným výrazem oddechuje otevřenou pusou a já ještě cejtím pozůstatky chlastu v jeho dechu… Mark se schoulil do křesla a vypadá, že taky docela spokojeně spí. Jen já jsem si večer skoro vůbec neužil… spravím Billovy pramínky, který má zase spadlý přes obličej, prohrábnu vlasy a prstem mu přejedu od čela až ke špičce nosu. Prudce otevře oči… takhle už jsem se dlouho nelekl!
„Co to děláš?“ zašeptá.
„Já… já…“ honem nějakou výmluvu! „Měls tu něco špinavýho.“
„I ve vlasech?“ zeptá se a zvedne obočí. Jsem v koncích!
„Jo. Dobrou,“ otočím se radši rychle na druhej bok a ještě hodně dlouho nemůžu usnout. Kdybych mohl, mlátím hlavou do zdi!
Další den je velký balení… teda především pro mě, protože Bill tu zas až tolik nerozházel svý věci do všech koutů baráku za tu chvilku jako já.
„Tak se měj! Bylo to tady fakt úžasný! Jen budeme mít zase nějakou volnou chvilku, pozveme tebe, jasný?“ loučíme se s Markem.
„Mno tak s tím počítám, jako!“ ještě nás rychle obejme a už lezem do auta a je před náma několikahodinová cesta.
„Mám pro tebe překvapení!“ drbne do mě Bill, když jsme přibližně v půlce cesty. Kouknu na něj tázavým pohledem. Zakroutí hlavou… „Uvidíš.“. Po zbytek cesty jen přemejšlím, co to může bejt…
Po příjezdu domů nastává pro změnu velký vybalování… zjišťuju, že mám použitelnejch už jen pár triček a tak okamžitě všecko láduju mamce do pračky. Jdeme se všichni najíst.
„Tak jaký překvapení?“ ptám se Billa.
„Tys mu to ještě neřekl?“ diví se máma.
„Ne, nic neříkej, chci mu to ukázat!“ usměje se Bill. Je poznat, že se hrozně těší, až mi to oznámí. Jeho oči jen září. Po večeři zalezu do pokoje a chci si konečně zapnout počítač.
„Ne!“ zarazí mě Bill rukou na rameni… přejede mi mráz po zádech.
„Co je?“ otočím se.
„Musím ti ukázat to překvapení! Obleč se, půjdeme.“ otočí se a jde pryč. Poslechnu ho, hodím na sebe kšiltku a jdeme. Jdeme přes půl města do ulic, kde jsem snad nikdy nebyl…
„Tady.“ Bill vytáhne klíče a otevírá zadní dveře jedný továrny. Zase za náma zamkne a jdeme po schodech nahoru. Otvírá ještě jedny těžký dveře a natahuje ruku, že rozsvítí… světlo, ale blikne a zase zhasne. Zkouší to znova, jenže už se nerozsvítí vůbec.
„Sakra!“ uleví si. „No nic, pojď,“ rychle mě chytí za konečky prstů a vtáhne mě do tý chodby. Těžký dveře se zavřou a vevnitř je úplná tma. Poleje mě naprostý horko… jdeme pomalu… jeho ruka pořád svírá mý prsty…
„Bacha, tady sou nějaký kýble,“ zatáhne za mou ruku a naznačuje cestu… seberu odvahu… schválně se mu jako omylem vytrhnu… „Kde seš…?“ zeptá se Bill a cejtím, jak ve vzduchu mává rukou a hledá tu mou.
„Tady,“natáhnu ruku k místu, kde předtím stál a už cítím, jak mě pevně chytá… teď už ne jen za konečky prstů, ale fakt pevně. Taky jeho ruku stisknu… panebože co to dělám? Proč to dělám?? Tohle ne… to bych neměl. Konečně dojdeme na konec chodby, Bill otevře dveře, pustí mou ruku… škoda… a rozsvítí…
„Woow!“ nestačím zírat!!
„Úplně nová zkušebna!“ roztáhne vesele ruce.
„Týý jo, Bille! To je naprosto… dokonalý, bože!“ otáčím se dokola. Je to tu fakt dokonalý! Bill se rozejde a začne mi všechno ukazovat… moje pozornost se ztrácí a já přemejšlím o tý chodbě… já vím, že jsem dělal kravinu, jenže… MÁM TO! Když se o něco fakt pokusím, Bill mě odmítne… to je jasný. A když to udělá, mě to přejde… jo, jasně. Tak se mi na něj bude jednodušeji ‚zapomínat‘! Jsem borec. Jo… jsem zlej… tohle ode mě fakt není hezký, ale co můžu dělat? Pak mu to vysvětlím, určitě to pochopí – vždyť je to můj brácha!
„…no úžasný a kluci, to ještě neviděli, víš?… Hej? Posloucháš mě??“ zatřese se mnou.
„Joo, jen… v pohodě.“ kejvu hlavou a dál pokračujeme v ‚prohlídce‘.
„Tak co?“ zeptá se mě na závěr, když už zase jdeme k těm těžkejm dveřím…
„Super, fakt… fakt úžasný, Bille a moc díky, žes tohle zařídil.“ obdivuju ho. Otvírá dveře… a můj plán je za nima…
Podrží mi je otevřený, projdu a hned se zastavím a čekám, až půjde přede mě. Fakt jde a jde dál…! Mno to nee! Tohle v mým plánu není!
„Bille? Já tu nic nevidím…“ zkusím to zase zahrát na tmu. JO! Vychází to!
„Tak pojď,“ zase mě chytne za ruku… jsme zhruba v půlce… zhluboka se nadechnu a snažím se nevnímat to hrozný horko po celým svým těle… žaludek mám až v krku… stisknu jeho ruku pevněji… nereaguje a tak to zkusím ještě o něco málo pevněji a zastavím se.
„Co se stalo?“ zeptá se udiveně a cukne sebou, jak jsem ho zastavil. Promiň, Bille… napadne mě… nakloním se k němu a v tý tmě vyhledám jeho rty… tak horký… trochu pootevřu pusu… ON TAKY! Málem se mi podlomí kolena, když si to uvědomím… ale vzápětí se rychle odtrhne.
„Co, co, CO TO SAKRA DĚLÁŠ?!“ pustí mou ruku, skočí ke dveřím a prudce otevře, až nás oba zalije světlo. Vypochoduje ven. Jdu rychle za ním.
„Bille!“ křiknu, ale on bere schody po dvou a tak mu sotva stačím. Vyběhnu ven a polekaně vyjeknu, když si ho všimnu, jak čeká u dveří… bohužel ale ne na mě, ale jen aby mohl zavřít. „Bille můžu ti to vysvětlit?“ zkouším.
„Ne!“ řekne rázně a jde rychlým krokem směrem domů.
„Bille, prosím, to není… já ti to vysvětlím!“ Už neodpovídá, jen zrychlí krok. Co jsem to proboha udělal?? Nenamáhám se ho zastavit, má právo na to tohle udělat. Jsem idiot… Doma se mi vyhýbá, chodí rychle a nereaguje na mě. Vykašlu se na to a počkám na večer.
Už si šel lehnout… převlíknu se do pyžama a jdu k němu. Zkusím zaklepat… ozve se rázný „Ne!“ a tak jdu dovnitř. Už je tam tma a on leží na posteli s hlavou částečně pod polštářem… takhle se mi taky dobře leží.
„Prosím, nech si to vysvětlit!“ Prudce si sedne.
„Mno, tak vysvětluj,“ dá hlavu na stranu a upřeně mi hledí do očí… chce mě znervóznit.
„Hele… je to fakt trapný, ale tak jako tak bych ti to jednou řekl… začal ses mi líbit a-“ přeruší mě Billův smích.
„Co je?“
„Hej, to si děláš prdel, ne?“ ještě jednou se zasměje.
„Ne,“ řeknu.
„Ok, pokračuj…“ s úsměvem zakroutí hlavou a tak teda mluvím dál.
„No a protože mi bylo úplně jasný, že to mi prostě nemůže vyjít-„
„Počkej co, CO vyjít?“ přeruší mě zase.
„No… s tebou…“ odpovím neurčitě. Mlčí a tak pokračuju. „Tak mě napadlo, že to prostě zkusím… a ty se pak na mě podíváš jak na největšího debila a tak… mě to přejde, že tohle mě toho zbaví a bude to zase ok,“ řeknu povzbudivě, ale pak si uvědomím, že to povzbudivý moc není…
„A pomohlo ti to?“ zeptá se zvědavě se zvednutým obočím.
„Noo… ne,“ přiznám se a on se začne zase smát.
„Tome, tohle… promiň, ale je to fakt k smíchu! A co s tím teď hodlአdělat?“ zeptá se se zvláštním důrazem na ‚š’…
„Mohl bys mi pomoct. Něco mě napadlo… kdyby se to stalo… jako fakt, tak už by mě netrápilo, jaký by to bylo a tak bych už nebyl zvědavej, jaký by to třeba mohlo bejt a pak už by mě to stopro přešlo!“ přesvědčuju ho.
„Ty ses úplně zbláznil!“ vyskočí z postele a stoupne si naproti mně. „Tome, ty to tady nemůžeš mít v pořádku!“ klepe mi na hlavu. „Dyť… dyť už jsi mě jednou líbal, tak co ještě… bože to je fakt směšný, ty, ty…“ úplně se klepe a přeskakuje mu hlas… teď už chápu, co je tu k smíchu.
„Co je ti k smíchu?“ vyjekne na mě.
„Já jen… TY! Bille, koukej… já nevím, co je na tom! A mimochodem… jestli tamtomu říkáš líbání…“ povytáhnu obočí.
„Ty… ty… blázne!!“ docházej mu slova. „Běž!“ ukáže na dveře.
„Vyhazuješ mě ze svýho pokoje?“ zeptám se pobaveně.
„Správně!“ kejve hlavou a strká mě ke dveřím.
„Vážně si to prosím promysli, Bille, prosím!“ řeknu už klidně. Ještě jednou se na mě podívá a pak zavře dveře. Výborně… dnešní den se fakt povedl! Jdu spát s tím, že ho prostě musím přesvědčit! Jeho rty byly tak dokonalý… a on je pootevřel… to taky není jen tak. Nebo… třeba si to namlouvám, ne, určitě je otevřel!
autor: *Nicky*
betaread: Janule
