Odešel jsi

(Bill)

Seděl jsem na své posteli a přemýšlel o svém dvojčeti, ani nevím, jak dlouho už Toma miluji.Věděl jsem však, že jeho srdce patří každonočním pařbám, holkám a jeho stylu. Frajer. Nikdy by se neponížil se svým dvojčetem, už jen představa, že by se mnou spal, že by mi oplácel polibky, dotyky, sladká slůvka a věnoval by mi svůj volný čas… nikdy. Šel jsem ke stolu se svými věcmi, na krku jsem vylovil klíček od zásuvky, jedním otočením jsem ji odemkl. Strčil do ní ruku a vytáhl svůj vzácný poklad… mou lásku… žiletku, už jsem chtěl pustit uzdu slzám a mé bolesti… do očí se mi drala fotka Toma ležící na stolku. Instinktivně jsem žiletku vrátil zpátky a zamkl. Klíček jsem pověsil na řetízek a na krk, řetízek, který jsem dostal od Toma k patnáctým narozeninám, tenkrát říkal, že udělal blbost, že ho koupil. Ale potěšil mě. Šel jsem dolů po schodech a na zahradu, Tom seděl na houpačce a něco si maloval do svého sešitu s poznámkami ke všem věcem

(Tom)

Ani nevím, jak dlouho jsem seděl na zahradě, dělal jsem si do sešitu grafity Tokio Hotelu, bavilo mě to, když mě brácha vyrušil

,,Co děláš??“ zeptá se mě.

Já se na něj podíval a s větším nezájmem mu řekl: ,,Co asi? Maluji ne!“

Bill pochopil, že mě docela otravuje. Už mi vadí, jak za mnou chodí, při rozhovorech se mě dotýká a doma je to taky takový a někdy horší.

,,Tak promiň, že se tě ptám,“ zabručí a odejde.

Mám ho rád, ale někdy to přehání.

,,Tome, pojď domů,“ křičí máma.

Ta už mě taky štve, zvednu se zavřu ty čmáranice a jdu k budově, které se říká domov, nechutná věc. Otec odešel, matka je jak stíhačka, pořád mě hlídá a brácha? Připadá mi jako buzerant, s tím co dělá, sedl jsem ke stolu a pustil jsem se do vaflí, ani jsem nepromluvil, už jsem se těšil až vypadnu z baráku, někam za klukama.

(Bill)

Dojedl jsem, zvedl se od stolu, vzal mámin talířek a šel je umýt. Tom ještě jedl. Když dojedl, položil vidličku tak hlasitě, aby dal najevo, že už ho nic nezajímá, já vzal i ten jeho talíř a umyl ho. Šel jsem si sednou na tu houpačku, je na ní stín, máma šla za známou, bydlí na druhém konci Magdeburku. Zanedlouho jsem usnul, Tom byl sám doma.

(Tom)

Už toho mám dost, vzal jsem si tašku do ní nacpal všechny peníze, co jsem měl, iPod, mobil, prostě všechny moje oblíbené věci. Váhal jsem, ale vzal jsem i Billovu fotku, aby byl pořád se mnou, je přece moje dvojče, co bych bez něj dělal. Vzal jsem kus papíru a psal:

Neváhal jsem, vzal tašku. Na zahradě jsem objevil spícího Billa. Nechtěl jsem ho budit, protože by nechtěl, abych odešel, ale já musím, sbohem Bille!

(Bill)

Začala mi být zima, probudil mě chladný vánek. Bylo cítit, že už se blíží podzim (nebrat vážně xD pozn.autorky), šel jsem domů.

,,Tome,“ křikl jsem do prázdného domu.

Nic, šel jsem tedy do jeho pokoje. Na posteli jen ležel dopis, vzal jsem ho tedy do ruky a četl.

,,Oh, ne!“ rozbrečel jsem se, začal jsem křičet jako malý dítě. ,,Tome… ne… prosím, vrať se zpět.“

Lehl jsem na jeho postel a vnímal jen jeho vůni, hladil jeho polštář, celou postel a vinil jsem se za to.

,,Bille?“ ozvala se máma.

Otočil jsem se na ni a podával ji dopis. Máma po dočtení odešla do koupelny, zamkla se, asi brečela jako já.

Přeju si tě znovu vidět, ale vím, že nemůžu.

Rozběhl jsem se do svého pokoje, strhl jsem z krku klíč a našel JI. Onu věc štěstí, vzal jsem mobil a šel do své koupelny. Lehl jsem si do prázdné vany, otočil ruku na zápěstí, zavřel oči a trhl, všechny žíly v ruce byly přeťaty, to samé na druhé, i když ta víc bolela. Krvavýma rukama jsem vzal mobil a vytočil jeho číslo.

,,Co chceš,“ obořil se na mě.

Se slzami v očích jsem mu zašeptal: ,,Miluju Tě, Tome… sbohem, má lásko.“ Mobil mi vypadl z ruky a já už nic necítil, jen úlevu.

(Tom)

Věděl jsem, že je něco špatně. Vzal jsem batoh a od Andrease, u kterého přechodně bydím, jsem se domů rozběhl jako šílený. Otevřel jsem dveře, batoh letěl do kouta a já běžel do pokoje svého bratra. Otevřel jsem dveře, nebyl tam. Rychle jsem šel do koupelny.

Ležel tam… celý od krve, na tváři se mu kutálela jeho poslední a bolestivá slza.

,,Bille, ne, prosím! Miluju Tě… pozdě,“ brečel jsem.