Potom bude všechno dobré

Je to už týden.
Přesně týden, co jsem tu zůstal úplně sám.
Stojím tady.
Přesně tam, kde jsi stál před týdnem ty.
Kvůli mě. Stál jsi tu a plakal.
Uprostřed noci.
Pořád vidím tvoje oči.
Oči plné smutku, zklamání a prázdnoty.
Proč si mě tu nechal, proč?
Vím proč.
Miloval jsi mě a já se zbaběle vysmál tvým citům.
Citům, které jsem v hloubi duše opětoval.
Nedokázal jsem to.
Nedokázal jsem si přiznat pravdu.
Tu pravdu, která mi vzala Tebe.
Napořád.
Teď jsem tu. Dešťové kapky dopadají na mé roztřesené tělo.
Hluboká noc obklopuje všechno okolo. Spolykala i pouliční světla, která v tuhle dobu osvěcovala usínající město.
Nechci tu už dál zůstat s pocitem viny.
S pocitem, že za to všechno můžu já.
S pocitem, že jsem zavinil to nejhorší, co se mohlo v našich životech stát.
Zranil jsem Tě.
Zranil jsem tvoje city a jsem si toho vědom.
Mlčky popostoupím o pár centimetrů k okraji.
Chybí už jen kousek…
Miloval jsem Tě…
Jinak než jako bratra.
Miloval a vždycky budu.
Ale uvědomil jsem si to až teď.
Teď, když už je pozdě.
Déšť stále sílí a jeho provazy mě bičují na holé ruce.
Před očima pořád vidím Tebe.
Padajícího do nekonečné propasti.
Tvoje bezvládné tělo ležící uprostřed silnice.
Počkej na mě. Už jen malou chvíli…
Na roztřesených nohou postoupím ještě kousek, jen o malý kousek.
Ztrácím pevnou zem pod nohama.
Pád..
Do temnoty.
Do temnoty, ve které na mě čeká světlo.
Ty jsi moje světlo.
Světlo, které pro mě navždycky zůstane zářit.
Půjdu za ním.
A potom bude všechno dobré…

autor: Týnka
betaread: Helushka