Bylo to z lásky

„Vždyť, ona je… je mrtvá!“ Ozval se domem hlasitý výkřik, tu noc se domem prohnal hlasitý pláč, sousedi se sešli kolem domu a divili se, kdo to křičel. Kdo je mrtvý? Nad bezvládným tělem mladé dívky se sklání chlapec s dredy. Kaluž krve se rozčeří dopadem jeho slzy. Pevně k sobě přitiskne tělo dívky, kterou měl rád, krásné blondýnky, která měla skvělý život. Teď je najednou mrtvá, v její ruce našel nůž, proč se rozhodla ukončit život? Od těla dívky chlapce oddělí až přijíždějící policie, která se dá do šetření.

„Pane Kaulitz. Myslím, že by jste už měl jít,“ podívá se na chlapce vyšetřující policista. Tom sedí na okenním parapetu a objímá svá kolena, se zaslzenýma očima sleduje místo, kde ještě stále je spousta krve, místo, kde jeho přítelkyně vydechla naposledy. „Takhle jí stejně nepomůžete, jediné, co byste mohl pro ni v tuto chvíli udělat, je být statečný,“ řekne policista a vezme Toma přátelsky a zároveň opatrovnicky kolem ramen. Vyvede ho z domu, který po dnešním zážitku nebude ničím jiným než domem hrůzy. Dnes však není Tom ušetřen ničeho, ani rodičů mladé Kathrin, kteří právě přijíždějí.

„Tome, proboha, co se tu děje? Kde je Kathrin? Stalo se něco?“ Přímo se do něj zapichují jindy tak laskavé oči její matky. Nemůže se svobodně ani nadechnout. Takový tlak na svou osobu nezažil, ani když se stal slavným. Zachrání ho strážník, který ví, že Tom není zrovna ve stavu, kdy by chtěl o neštěstí, které ho postihlo, mluvit, a tak ženu uchopí a odvede zmatenou do domu, kde se jí pokusí vysvětlit, co se stalo. Nocí se ozve hlasitý výkřik podruhé.

„Mám tě odvézt?“ zeptá se starostlivě hodná sousedka, která vidí, že Tom není moc schopen ničeho.

„Ne, děkuji. Projdu se, pročistím si hlavu, nadechnu se studeného nočního vzduchu a snad se mi uleví víc,“ podívá se vděčně na paní Marplovou. Ta ho přátelsky pohladí po tváři. „Ze všech lidí, co znám, takovou tragédii bych ti přála nejméně.“ Tom se vydá potemnělou ulicí směrem k domovu, studený vítr mu provrtává tělo a strach a úzkost řídí jeho kroky. Každému temnému koutu, zrádné uličce se vyhýbá, jakoby stále čekal, že hrůzám této noci není konec, jakoby měly pokračování. Stále si nemůže v hlavě srovnat, co v posledních třech hodinách zažil. S kyticí růží vešel do domu Kathrin. Zaťukal na dveře jejího pokoje a čekal na odpověď. Ta však nepřicházela, tiše otevřel dveře, sice o jeho návštěvě věděla, ale co kdyby spala? Pod pojmem spánek by ho ale nikdy nenapadl ten věčný, spánek, ze kterého tě už neprobudí ani polibek, tak jak tomu bylo u šípkové Růženky. Když ji spatřil, jak bezvládně leží na zemi v kaluži krve a má podřezaný krk, kytice růží mu upadla na zem. Pohledem sklouzl na její ruku, nůž držela v ruce. Potom zakřičel.

„Au.“ Přes něco velikého klopýtl a upadl. Potom mu někdo podal ruku. Nad ním se skláněla postava s dlouhými černými vlasy, v černém oblečení a černě orámovanýma očima.

„Pomoc!“ vykřikl Tom, před druhým výkřikem mu ale ten někdo zacpal pusu. Zmocnil se ho strach, je to snad někdo, kdo ho chce taky zabít?

„Neblbni Tome, to jsem já,“ ozval se známý hlas a Tom přestal křičet.

„Bille?“ Ohromeně vstal. „Co jsi tu proboha dělal na té zemi?“

„Upadl mi náramek, vidíš? Roztrhl se mi a nešikovně mi proklouzl prsty,“ naznačil v omluvném gestu Bill. Společně pak vešli do hotelu, kde byli ubytovaní. Až ve výtahu si Bill všiml nepřirozené barvy Tomova obličeje. Byl bílý jako křída.

„Co se ti, proboha, stalo?“ vyhrkl Bill.

„Kathrin, Kathrin je mrtvá.“ Bill se sesul k zemi. Následně ucítil pálivé rány na tváři.

„Bille, Bille, slyšíš?“ To se ho jeho bratr již na pokoji snažil probudit. „No konečně, jsi v pořádku?“ optal se Tom.

„Jo, to je dobrý, jen se mi zamotala hlava.“ Tomovi se to zdálo zvláštní a nechtěl bratra nechat samotného. Bill ho ale ujistil, že už je to dobré a může si jít lehnout. Nemohl usnout, pořád přemýšlel, zda nemá za Tomem jít, je na pokoji přeci jenom sám a nevypadal moc dobře, situace se ale záhy vyřešila sama. Tiché klepání na dveře pokoje ho vytrhlo z přemýšlení, oblékl na sebe župan a šel otevřít. Ve dveřích stál Tom.

„Bille, můžu si jít lehnout k tobě? Víš já…“

„Ale samozřejmě že jo, chceš, abych ti došel pro čaj?“ nabídl Bill svou pomoc. Na odpověď nečekal, Tom byl celý zelený a bylo zjevné, že je mu špatně.Zašel do jídelny, kde byl ještě zbytek čaje, ohřál ho Tomovi a s hrníčkem v ruce se vydal zpět do pokoje. Tom ležel v posteli a celý se třásl. Bill si vlezl k němu a podal mu hrníček s teplým čajem. Tom se na něj vděčně podíval a usrkl z něj. Tom opřen o Billovo rameno konečně usnul. Oba dva tam spali, jako milující se sourozenci. Jako sourozenci…

Toho dne v podvečer vál příjemný letní vánek. Bill se oblékl do svého pruhovaného trička a džínů. Měl vyrážet s kamarády, po dlouhé době si užít jen takové povídání v kruhu lidí, které máš rád. V kapse mu však zazvonil mobil, který jeho plány dokonale zhatil.

„Prosím, Kaulitz,“ ohlásil se neznámému číslu, příjemný hlas vycházející ze sluchátka patřil Kathrin. Neměl ji rád, byla to Tomova přítelkyně. Její společnost příliš nevyhledával, takže ho hovor překvapil. Že by se něco stalo Tomovi? Ale vždyť ten byl v dobu, kdy Bill odcházel, doma, musí to být něco jiného.

„Bille, máš teď, prosím, chvíli čas? Jde o tvého bratra.“ Jakmile šlo o Toma, Bill ochotně souhlasil se vším. Rozhodl se tedy, že zavolá svému kamarádovi, že dorazí o chvíli dýl a vydal se k jejímu domu. Srdečně ho ve dveřích přivítala a pozvala do svého pokoje. Při vstupu se Bill maličko zhrozil, celý pokoj byl růžový. Napadlo ho jen, že se Tom zbláznil, chodí s holkou, co má všechno růžový, můj bože.

„Dáš si něco?“ zeptala se s úsměvem na tváři. Bill srdečně odmítl. Ona si nalila skleničku. „Chtěla jsi mluvit o Tomovi,“ připomněl jí.

„Jo, samozřejmě. Takže, chtěla jsem tě požádat, abys nebránil naší lásce.“

„Čemu že? Jak bych vám mohl bránit v lásce? Nepletu se do bratrových vztahů.“

„Do ostatních věřím že ne, ale do toho našeho se pořád motáš,“ zvyšovala hlas.

„Nemotám se ani do těch vašich,“ vzdoroval Bill.

„Ne? A kohopak ty, Bille, miluješ? Přiznej to konečně, no tak, přiznej…“

„Nejsem teď zamilovaný,“ zalhal Bill. Jak ale mohla vědět, že… V té chvíli vytáhla nůž, povalila ho a přiložila mu ho ke krku. Řvala: „No tak řekni… řekni, koho miluješ…“ Když cítil už nůž až na krku, zařval: „Miluju Toma!“

„Ptáček zazpíval, jsi hodný chlapec. Nebudeš nám ale narušovat vztahy, je ti to jasný?“ naléhala.

„Jsem jeho bratr. Nepůjdu pryč proto, že si to přeje jeho přítelkyně. Nás nikdy nic nerozdělí.“

„Vážně nic? Je tě škoda, Billíku.“ Jazykem přejela po jeho rtech. Billovi se to víc než hnusilo.“Seš hodný, nechám tě umírat pomalu.“ Bill však nevydržel, on by měl umřít? Proboha proč? Nic neudělal a nehodlal se plést do vztahů jeho bratra. Přestože v den, kdy vše chtěl bratrovi povědět, ho našel s Kathrin. Zlomilo ho to, ale přesto nechal bratra jít za svým štěstím. Ale umřít? Ne! Vzedmul se, té chvíle začal boj o holý život, Kathrin si toho byla vědoma a celkem se jí to dařilo, řízla Billa lehce do břicha. Ten zasyčel, když však na něj byla mířena rána, která by byla jeho poslední, obrátil nůž a podřízl Kathrin krk.

„Neeeeeeeeeeeeeeeee!“ zakřičel Bill a probudil se. Byl celý zpocený. Opatrně Toma posunul pod sebe a políbil ho na čelo.

Seděl na posteli a na svého milovaného bratra upínal čokoládové oči plné slz. Najednou se vedle Toma objevila Kathrin. Byla krásná. Měla dlouhé blonďaté vlasy, pomněnkové oči, hladila Tomíka po tváři a šeptala slova. Billovi došlo, že včera mluvil s jinou dívkou, s dívkou, která Toma milovala tak, že byla schopná udělat cokoli, aby ho neztratila. Tahle milá dívka však, jaká ona bezesporu byla, je teď mrtvá, on ji zabil. Natáhl k ní ruku, ona však ve stejném okamžiku zmizela. Tom se začal probírat, kéž by se takhle probrala ona, kéž by teď vešla do dveří s úsměvem na rtech.

„Bille? To byl tak krásný sen, zdálo se mi, že tu u mě sedí, hladí mě po tváři a šeptá mi, miluji tě, navždy tě budu milovat.“ Billovi stekly po tváři další slzy.

„Ona tu byla, Tome, byla tu, seděla tady.“

Zapomněl utéct, nemůže tu přece zůstat, ale kam má utéct. Tom se to dozví, kdo zabil jeho lásku.

„Bille? Proč pláčeš? Co se ti stalo?“ zděsil se Tom, když se k Billovi otočil čelem. Viděl svého bratra, který sedí na kraji postele a pláče. Bill nedokázal mluvit, vyhrnul jen své tričko, pod kterým měl krvavý šrám od nože. Tom vyvalil oči. „Ty? Ty jsi ji zabil?“ Rána z čistého nebe prolítla mezi oběma bratry, oddělila od sebe dva mladé chlapce, jejichž život měl být společný. Chlapce, který je zoufalý, miluje svého bratra a zabíjel jen v sebeobraně. A chlapce, který během jedné noci přišel o osobu, která mu byla blízká. „Nejsi můj bratr,“ vykřikl a práskl dveřmi od pokoje. Bill se sesul k zemi, přišel o to, o co od začátku bojoval, za co trpěl, kvůli čemu zabíjel. Na zemi spatřil svůj roztržený náramek. Natáhl po něm ruku, uchopila ho však cizí. Byla tam znovu, nyní s andělskými křídly. Podívala se na něj a její oči zalily slzy, dopadly na jeho ránu na břiše a zahojily ji. „Proč to děláš?“ zeptal se Bill. Jen se na něj podívala. Přestala plakat a náramek si odnesla.

Tom byl naprosto zklamaný. Jak jen mohl, jeho vlastní bratr. Nikdy mu nic neudělala, nikdy. Jaký důvod měl k tomu ji chladnokrevně zabít? Odpusť mi to, Kathrin, odpusť, že jsem tě nazval slabou, když sem řekl, že jsi se asi zabila sama. Byla jsi zavražděna. Za co bych se ti měl nejvíc omluvit, je to, že kvůli mně přestal tvůj život. Promiň mi to, prosím.

Položil třesoucí se rukou před její dům kytici růží. Bylo jich přesně šedesát. Značily každý den, co byli spolu. Seděl tam vzpomínal a přemýšlel. Poté si uvědomil, co řekl, vzdal se svého bratra. Náhle cítil Billovu bolest, Billovu beznaděj, sílu, která ho opustila a jeho cíl odejít pryč, jít za Kathrin. Kathrin to život zpátky nevrátí, ale Billa může zachránit. Zvedl se a dal se do běhu, věděl, že když byli mladší, vyhlídli si jednu hezkou propast a slíbili si, že když by měl někdo umřít, umřou spolu. Jeho plíce už nestíhaly, přesto běžel a běžel. Slunce se prodíralo mraky, když Billa spatřil na kraji propasti.

„Bille, nedělej to. Jsi můj bratr,“ vykřikl z posledních sil. Bill pootočil hlavou, stál tam Tom, táhlo ho to k němu, ale zase věděl, že odpuštění nedojde, než se sám potrestá.

„Tome, nech mě být prosím,“ zaprosil opravdu vroucně Bill. Chtěl zemřít sám, protože věděl, že když umře sám, potrestá se tím nejvíc.

„Když skočíš ty, já taky, vzpomínáš? Slíbili jsme si to a věř, nedělám to jen kvůli slibu, Kathrin jsem měl rád, ale tebe miluju,“ řekl se slzami v očích. Bill se váhavě otočil. Tom k němu natáhl ruku, Bill ji stiskl. Pak ho Tom objal. „Miluji tě, Bille. Promiň mi to,prosím.“ „Já tebe taky.“ Tom již chápal, proč to Bill udělal, bylo to z lásky…

autor: Niky
betaread: Michelle M.