Do you believe in God

‚Věříš v Boha?‘ blesklo černovlasému mladíkovi hlavou. Zmateně sebou trhl. Proč se ptá na tohle?

‚Tak věříš?‘ naléhavý hlásek, který ho ještě více pomátl.

„Asi ne…“ odpověděl nahlas.

‚Tak proč se modlíš?‘

Pravda…když nevěří, proč se modlí?

„Nechci svou duši poslat do pekla…“ vydechl a setřel si slzu z tváře. Kolikátou už? Nevěděl. Snad by se to už ani nedalo spočítat. Kolik nocí, tolik slz, tolik bolesti a tolik hříšných myšlenek.

Na svého bratra.

Tolik se bál. Bál se sám sebe. Co když se jednou už neudrží? Jen při té myšlence jeho útroby zaplnilo palčivé mravenčení. Viděl v tom konec. Konec nadějí. Konec dní, kdy mohl být bratrovi na blízku. Ale taky konec bolesti. Konec lži a přetvářky. Bylo by to vysvobození. Ale daň byla příliš krutá. Nechtěl ho ztratit. Nikdy. Bez něj neznamenal nic. Byl jako prázdná skořápka. Vyhořelá zápalka. Zbytečný. Bezcenný.

„Bille?“ polekaně sebou škubl a vyškrábal se na nohy, právě ve chvíli, kdy bratr rozrazil dveře jeho pokoje.

„Jsi tady…“ úlevně si vydechl. Bill na něj vytřeštil oči.

„Co potřebuješ?“ zeptal se jej nechápavě.

„Zachránit!“ vyhrkl Tom. Než se stačil Bill vzpamatovat, už ho bratr strkal ze dveří.

„Prosím… bráško! Jen jí řekni, že tady nejsem… něco jí nakecej… cokoli!“

„Ale…“ vzpouzel se Bill a pořádně stále nechápal, co po něm bratr vlastně chce. Probodl ho pohledem, ale když viděl, jak zoufale se Tom tváří, jen odevzdaně přikývl.

„Dobře…“ rezignoval, nechal Toma stát na chodbě a zamířil ke dveřím.

„Ahoj… jdu za Tomem…“ vycenila na něj dívka běloskvoucí zuby, hned jak otevřel.

„Není tady, Katrin…“ odpověděl prostě a přemáhal se, aby jí netřískl dveřmi před nosem. Nemohl ji vystát. Ne, že by ji znal snad nějak blíže, ale nenáviděl ji už jen proto, že byla s jeho bratrem.

„Jak není?“ našpulila nesouhlasně rty.

„Tak… prostě není…“ odseknul jí Bill.

„Neříkal, že někam půjde… no nevadí… pustíš mě? Počkám na něj…“ vykročila směrem do dveří, ale Bill jí zatarasil vstup rukou.

„Říkal, že se vrátí pozdě… a…. a já mám práci… promiň. Řeknu mu ať ti zavolá. Čau!“ věděl, že to od něj není zrovna milé, ale co. Zabouchl dveře a otočil se směrem do obývacího pokoje.

„Je pryč?“ ujišťoval se Tom a vykukoval zpoza záclony.

„Jo…“ přikývnul Bill a tázavě se na něj otočil.

„Zbožňuju tě, brácho!“ a než stačil něco udělat, skočil mu Tom kolem krku.

„Co blbneš?“ vyhrkl a odstrčil ho od sebe. Vyděšeně mu zíral do očí.

„Tak… tak promiň…“ omlouval se Tom. „Je ti něco?“

„Co by mi mělo být?“ vyštěkl Bill prudce.

„Já nevím… jen… chováš se jinak…“ trhl rameny.

„Nic mi není!“ potřásl Bill prudce hlavou, obešel bratra a vydupal schody do svého pokoje.

Jak dlouho to ještě vydrží? Není herec, aby stále držel své emoce na uzdě. A zvlášť před chvílí. Schoulil se do klubíčka v rohu postele a nechal své slzy tiše téct po tváři. Jak jen se nenáviděl za to, že musí být tak zvrácený a milovat svého bratra. Proč nemůže být normální jako všichni ostatní? Chtělo se mu křičet. Potřeboval tu bolest ze sebe nějak dostat. Namísto toho zase podlehl slzám…

„Ty… pláčeš?“ ozvalo se mu těsně u ucha. Zamrazilo ho. Jak to, že neslyšel jak přichází?? Bál se otevřít oči.

„Bille… co se stalo?“ ucítil jeho ruku na svých zádech. Přál si, aby se ho nikdy nepřestal dotýkat.

„Tak co se děje… víš, že mi to můžeš říct.“

„Nemůžu…“ zakroutil zděšeně hlavou, ale stále neotvíral oči.

„Proč ne?“ stále spočíval svou dlaní na jeho zádech. Bill měl pocit, že pod tím dotekem snad uhoří.

„Budeš mě nenávidět…“ zašeptal a konečně se odhodlal podívat se mu do očí. To, co v nich viděl ho tak překvapilo, že ani nijak nezareagoval, když jeho bratr znovu promluvil.

„Nemůžu tě nenávidět, protože tě miluji…“

Chvíli si naprosto beze slov hleděli do očí, a když si už Bill myslel, že to déle nevydrží, bratr se k němu nahl a políbil ho na ústa.

‚Věříš v Boha?‘

„Ano… teď už ano…“

‚Tak proč už se nemodlíš?‘

„Protože teď vím, že v pekle nebudu sám…“

autor: Lisa
betaread: Janule