Doteky tvých řas

„Jo, už jen pár posledních věcí…“ křiknul ještě téměř chlapec v odpověď.

Několika skoky se dostal do patra a zamířil k pokoji. Byl už téměř prázdný, otevřeným oknem bez závěsů pronikaly dovnitř zlatavé paprsky usínajícího slunce.

Tom vykročil k protější stěně s jasným úmyslem vzít si poslední krabici a navždy odejít z tohoto domu.

Vyšel na chodbu a zamířil ke schodům. Něco jej ale přinutilo v půli cesty zastavit. Tolik se přemáhal…

Opatrně krabici odložil a jemně stiskl kliku dveří. Byly zamčené. No jistě… Otočil se za sebe a z drobného háčku na zdi sejmul klíč. Ruka se mu počala nepatrně třást, když se snažil trefit do klíčové dirky. Otočil a… vešel.

Proboha… V pokoji už zřejmě dlouho nikdo nebyl. Na poličkách se nahromadil prach a ze stropu a skříní viselo několik zašedlých pavučin. Podlaha pod jeho kroky maličko zavrzala. Trhnul sebou při tom zvuku. Pomalu přecházel místností a prsty se jemně dotýkal stěn i nábytku, hloubíc tak úzké cestičky v nánosech špíny. Cítil. Najednou se k němu všechno vrátilo a on to znovu cítil. Bolest, zklamání, ale i neutěšitelnou touhu dotknout se… alespoň si představit…

Na stole se povalovalo neskutečné množství papírů. Na těch svrchních už se písmo téměř ztrácelo. Začal odhrnovat listy stranou a číst úryvky z nich. Většina obsahovala sentimentální texty, zamilované básničky nebo drobné kresby černou tuší. Jen dotýkat se těch stránek mu přišlo téměř neskutečné. Pár jich odkryl a pohled mu sklouzl na dočista seschlou růži. Původně byla nejspíš rudá. Ano… byla rudá, vzpomínal si. Vzal ji do ruky. Několik okvětních lístků se uvolnilo a upadlo na zem. A on se při tom tak strašně snažil ji nepoškodit! Chtěl ji chránit! Otočil se k odchodu. Ještě než za sebou zavřel dveře, zdvihl ze země pomuchlanou fotografii.

Zamkl a klíč vrátil na své místo.

Náhle už nechtěl tak rychle odejít. Nostalgie jej naprosto pohltila. Skoro přestal dýchat, jak se snažil upomenou na jeho tvář. Potřeboval na vzduch. Místo aby zamířil ke vchodovým dveřím, kde už na něj čekali s naloženou dodávkou, vyšel zadními vrátky na zahradu. Posadil se do jedinné lavičky a sklopil hlavu.

Nikdy se s tím nevyrovnal. Dnes jsou to na den přesně dva roky, kdy byl jeho bratr nezvěstný. Nechtěl plakat, ale i tak si slzy našly cestu ven a neposlušně mu máčely zchladlé tváře. Nezbylo mu téměř nic. Jen růže, kterou mu den před zmizením daroval a zohýbaná fotka. Děsilo ho, že už pomalu zapomíná na konturu Billových tváří, na linii jeho těla. Nechtěl zapomenout, ale když čas si žádal tak krutou daň…

Další slza. Sám měl možnost se ujistit o tom, že vzpomínky bolí. Před očima stále viděl ten výjev, když dorazil domů. Volal, zoufale křičel, ale jeho bratr se neozval. V domě nebyl. Na chodbě byly patrné známky zápasu a na podlaze utkvělo několik drobných kapek krve. Hledali ho snad všude, ani několik měsíců řízeného pátrání mu ho nevrátilo zpět.

Nikdo nežádal výkupné. Pro lásku boží, vždyť on by dal cokoliv!! Obětoval by samotnou podstatu sebe sama, srdce i duši za poslední polibek, který mu nebyl dopřán. Byl si jistý, že kdyby jej teď opět spatřil, zemřel by. Zahynul by samou láskou a neuvěřitelným vysvobozením.

A on jednoduše zapomněl. Jak se to mohlo stát? Jak mohl tak dlouhou dobu žít a nemyslet na něj? Zastyděl se sám před sebou. Růže už byla nasáklá jeho slzami. V duchu zadoufal, že se třeba opět začne červenat a všechno bude zase dobré. Marně… Věděl, že před dvěma lety ztratil svou součást, která už nikdy nepůjde nahradit. Jako když rozbijete křišťálovou sklenici, nikdy ji nesložíte zpět tak, aby měla původní půvab a lesk. Vyčítal si, že ho tehdy nechal o samotě. Kdyby byl tenkrát s ním… Teď ani nevěděl, zda je bratr ještě živ.

Plakal. Ne, teď už to nebyl pláč, ale hysterické bolestné naříkání. Sesul se z lavičky a tvrdě dopadl na holou zem. Naprosto zničeně klečel, prsty zatínajíc hluboko do ztvrdlé hlíny. Křičel. Potřeboval ze sebe dostat všechnu nahromaděnou bolest. Zoufale volal bratrovo jméno a prosil boha, aby mu jej navrátil.

Zvedl se ze země. Osušil slzy a naposledy se rozhlédl po zahradě. S růží a vyobrazením jich dvou, jak sedí v trávě, tisknou se k sobě a zářivě se usmívají, v dlaních odkráčel k domu. Beze slov nastoupil do auta, i když si byl jist, že jeho pláč museli slyšet. Slíbil si, že už nikdy nezapomene.