Gedenk

„Bože, co jsem to jen chtěl? Proč si nemůžu vzpomenout?“

Tiše kráčím ulicí a bez úspěchu se pokouším vzpomenout na to, co jsem to jen chtěl. Kde to vlastně jsem? Kam jsem chtěl jít? A kdo vlastně jsem? Nemůžu si na nic vzpomenout. Ani na to, co se stalo. Nevím kam jdu. Prostě procházím ulicemi a snažím se najít cestu na místo, které neznám.

„Tak si sakra vzpomeň! Jsi nemožný!“

Řvu na sebe přes celou ztichlou ulici bezvýznamně. Nic. Kdyby mě někdo potkal, určitě by si myslel, že jsem blázen. Ale vlastně možná jsem. Stav, ve kterém se právě nacházím, se od toho moc neliší.

„Vzpomínej!“

Někam jsem pospíchal. Potřeboval jsem něco důležitého říct. Ale co to bylo? A komu jsem to chtěl říct? Pořád samé otázky. Už mě z toho bolí hlava. Ten mučivý pocit mě ubíjí. Mám to skoro na jazyku. Ta slova. Toho člověka dobře znám, skoro ho vidím v hlavě, ale pořád ne tak, abych se mu mohl podívat do tváře.

Musím se zastavit. Už nemůžu ani dýchat, natož jít. Cítím neviditelnou smyčku, která se mi utahuje kolem krku. Chtěl bych křičet, volat o pomoc, ale nejde to! Chtěl bych utéct pryč, ale nemohu se hýbat.

„No tak, Bille, co jsi to chtěl tak důležitého?“

„Bille?“ Ten hlas. Komu patří?

„Bille!“ To je přece…

„No tak, Bille, probuď se. Je to jen sen!“

„Co? Sen?“

„Ano sen. Už je dobře.“ Usměje se na mě můj bráška. Chvíli se rozhlížím po svém pokoji. Jsem celý zpocený. Ten sen. Co jsem to chtěl?

„Bille, proč brečíš? Co se ti zdálo?“ Zděšeně se na mě podívá, rychle mě obejme a začne mě kolébat. „Tak co se ti zdálo? Pověz to bráškovi.“ Utěšuje mě Tom.

„Já … já nevím. Stál jsem uprostřed ulice a nemohl dýchat ani se hýbat a …“

„A co..?“

„Já nevím. Nemůžu si vzpomenout.“

„Byl to jen sen, už je to dobré. Neplakej.“ Tiše jsem zavzlykal a odtáhl se od bratra.

„Prosím, zůstaneš tu se mnou?“

„Co? Nejsme na tohle už trochu velcí?“ Zasměje se Tom.

„Prosím!“

„Tak dobře, ale nesmíš kopat.“

„Budu se snažit.“ Vrátím Tomovi úsměv a už si oba leháme pod deku, jako když jsme byli malí. „Dobrou bráško…“

„Dobrou Tome….“

Už zase ta ulice. Ten stejnej hnusnej pocit. Ale tentokrát tu nezůstanu. Vím, že za tím rohem je určitě odpověď. Musím tam dojít. Snažím se běžet, ale těžknou mi nohy. Spíš to vypadá, jako kdybych běžel na místě. Já už na to chci přijít. Nevydržím to už déle. Ještě kousek…

„Neeeeeeeeeeee!“

Udýchaně se posadím na posteli. Zmateně se rozhlídnu po pokoji, až mi oči padnou na Toma. Tiše oddychuje. Je tak… Co? Co jsem to chtěl říct?

„Tome?“

„Mhh.“

„Tome, vzbuď se!“

„Hmm.“

„Tak Tome, prosím, vzbuď se!“

„No co je?“

„Už to vím!“ Zapištím Tomovi u ucha. Pomalu se posadí a protře si oči.

„Co víš, Bille?“

„Už jsem si vzpomněl.“

„A na co?“

„Miluju tě!“

„C-co?“

„Pššššt.“ Přiložil jsem mu ukazováček na rty a pomalu se k němu začal naklánět, abych naše rty spojil v krátký polibek.

„Taky tě miluju, Bille!“…

autor: Robi
betaread: Verushka