Lásko, já už takhle dál nemůžu. Proč musíš mít radši ji než mě? Přivádí mě to k šílenství a kdykoliv vás dva vidím spolu, chce se mi zvracet, nebo hůř, podřezat se, protože já tě tak miluju a ty mě vůbec, jen jako přítele. Nejdřív jsem myslel, že mi to bude stačit, ale pak když jsem tě viděl s ní, když jsi ji přivedl sem, bylo to na mě moc a prostě se to stalo.
Takže jak jsem seděl na zemi v rohu pokoje, žiletku v pravé ruce a na levé hluboké rány, přemýšlel jsem o tom, co se kdysi stalo. Když najednou se ozvalo zaklepání na dveře.
„Minutu.“ Řekl jsem, rychle si zavázal ruku, navlékl si na ni černé a bílé náramky, abych odvedl pozornost od obvazů a vrátil žiletku pod polštář. „Dobře, pojďte dál.“ Řekl jsem a sedl si na postel. Tom otevřel dveře mojí ložnice, vešel dovnitř, sedl si vedle mě a chtěl něco říct, ale vtom jsem ho přerušil. „Ehm… bráško, musím ti něco říct.“ Řekl jsem, ale ozval se telefon. Tohle mohla být moje šance říct mu, co všechno k němu cítím a že ho miluju jako nikoho jiného. Když Tom dotelefonoval, vrátil se do mého pokoje a sedl si zase vedle mě.
„Tak, Bille, co jsi mi chtěl říct, než se ozval ten mobil?“ Zeptal se.
„Ah, nic, nic důležitého.“ Řekl jsem způsobem, který mu nedovolil chtít ptát se proč.
„OK.“ Řekl, vstal z mojí postele a beze slova odešel z místnosti.
Co jsem to sakra udělal? Měl jsem mu to říct. Měl jsem šanci mu to říct, ale moje zatracené nervy mi to zkazily.
Později toho dne, když jsem konečně vylezl z pokoje, jsem si všiml, jak se Tom na gauči mazlí s přítelkyní a koukají se na televizi. Když jsem měl kolem nich projít, ucítil jsem cuky v ruce, vrátil jsem se do pokoje a zabouchl za sebou dveře. Pak jsem si sedl na zem, zády ke dveřím.
Panebože já už to nevydržím. Proč ji sakra pořád miluje?
Panebože já už to nevydržím. Proč ji sakra pořád miluje?
Pak jsem se zvedl z podlahy, přešel místnost a posadil se na postel. Po pár minutách jsem vytáhl zpod polštáře žiletku. Sedl jsem si na zem a přitlačil žiletku k ruce, krev mi začala kapat z ruky na podlahu a vytryskly mi slzy.
Proč já? Proč tě miluju? Proč nemůžu být normální a nemuset procházet tímhle vším jen kvůli tobě, moje lásko? Ale nejsem a nikdy nebudu, dokud tě budu milovat.
Pak jsem sáhl na stolek. Vzal jsem kapesník a utřel krev z ruky. Nechal jsem jen ránu, zavázal ji další vrstvou obvazů a vrátil žiletku pod polštář.
Pak jsem si všiml trochy čerstvé krve na podlaze. Vzal jsem zase kapesník a vysušil ji. Vstal jsem a lehl si na postel. Když jsem ležel v posteli, Tom vešel do pokoje a posadil se na postel vedle mě.
„Hele, děje se něco?“ Zeptal se a pokusil se mě utěšit.
„Ne.“ Zalhal jsem a otočil se ke zdi, zády k Tomovi.
„Dobře, ale kdyby se něco dělo, tak mi to můžeš říct.“ Řekl, vstal, odešel z pokoje a nechal za sebou pootevřené dveře.
Páni, seděl hned vedle mě. Panebože to je tak nefér. Musím mu to říct rychle i když řekne, že takhle mě nemiluje… Pak ten pokus stál za to, ale doufám, že bude chtít, abychom i potom zůstali přáteli a nebude se mu to zdát tak divné.
Pak jsem se zvedl z postele. Přešel jsem ke dveřím, zase je zabouchl a vzal žiletku zpod polštáře, kde bylo teď pár kapek zaschlé krve. Posadil jsem se na zem do rohu proti dveřím. Pak jsem vzal žiletku a pomalu ji přitlačil k ruce. O vteřinu později jsem vykřikl bolestí.
V tu chvíli se rozletěly dveře a já spadl na zem. Tom vběhl dovnitř. Vzal moji hlavu do dlaní a odhrnul mi vlasy z obličeje. Chtěl jsem něco říct, ale on mě vzal do náručí a objal mě. Pak ruce sundal, podíval se na mě a z očí mu vytryskly slzy. Pak sjel pohledem na moji ruku, kde z hluboké rány trčela žiletka, a zvedl mě ze země. Položil mě na postel a sedl si vedle mě. V tu chvíli se mi oči zase zalily slzami a on vyběhl z místnosti, sedl si za dveřmi na podlahu a rozplakal se ještě víc.
Nemůžu uvěřit tomu, že se pokusil zabít. To je idiot. Myslel jsem, že ho napadne něco lepšího, než se pokusit o sebevraždu.
Najednou zaslechl, jak slabě šeptám jeho jméno, zvedl se, vběhl dovnitř a posadil se zase vedle mě na postel. Vzal jsem jeho ruku a z posledních zbytků sil jsem si ho k sobě přitáhl a objal ho. Za pár vteřin mi spadla hlava a oči se zavřely. Zrovna mě chtěl políbit, když jsem otevřel oči. Usmál se na mě, přestože mu z očí tekly slzy. Zkusil jsem něco říct, ale on mě zastavil.
Tak tohle je můj konec. No, budeš mi chybět lásko. Byl jsi ke mně celé ty roky tak milý a já se řezal jen kvůli tobě, moje lásko. No tak asi bych ti teď mohl všechno říct a doufat v nejlepší, protože tohle je prostě můj konec, lásko.
„Ehm.. Tome, musím ti něco říct.“ Řekl jsem a zachvěl se.
„Ano?“ Přerušil mě.
„Ehm, nevím jak to říct, ale miluju tě. Miluju tě od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali, ale teď už je asi pozdě na to říkat ti to. Chtěl jsem, před chvílí, ale odrazovalo mě, že bys moji lásku nemusel opětovat.“ Řekl jsem a v tu chvíli mi tělem projela nepříjemná bolest a já vypustil tenký vzlyk. Když se bolest zmírnila, všiml jsem si, že pláče. Z posledních sil jsem se posadil a naposledy ho objal. Najednou však moje tělo ochablo, moje ruce spadly z jeho krku a já se položil na postel skoro mrtvý. Naposledy se mi zalily oči slzami a on se na mě podíval a usmál se. Pak řekl to, po čem jsem celou dobu tak toužil.
„Taky tě miluju a už hrozně dlouho.“ Řekl, sehnul se ke mně a poprvé mě políbil. Tohle nebyl obyčejný polibek. Tohle byl polibek, na který nikdy nezapomenu, i kdybych měl teď zemřít. Pak odtáhl svoje rty od mých, díval se na mě a plakal.
„Ale co tvoje přítelkyně?“ Řekl jsem a zase se zachvěl.
„Ty pro mě znamenáš víc než ona a mně trvalo hrozně dlouho, než jsem na to přišel, ale dneska, když jsem seděl a díval se s ní na televizi, mě to zasáhlo. Miluju tě a znamenáš pro mě všechno, ale já nechci, aby to skončilo takhle. Chci, abychom byli spolu navždy.“ Řekl, snažil na mě podívat a plakal.
„Můžeme.“ Řekl jsem a šílená bolest mi vystřelila rukou až k srdci.
„Ale jak?“ Zeptal se, vzal mě do náručí, objal mě a na posledy mě políbil.
„Nevím, ale jestli můžeme být navždy spolu, nikdy na tebe nezapomenu.“ Řekl jsem a hlava mi spadla na stranu. Zavřel jsem oči. Můj dech se ztenčoval, srdce se zastavilo a já tam jen ležel, mrtvý.
autor: DarkBill
betaread: Verushka
Nic ne zlim ale to je ta nejblbější ff co jsem četla to už jsem jich přečetla dost!
ty jo pěkny jako ale jaksi tam psala miluju te od doby co sme se poprve videli no kdys to sou dvojcata 😀 no to je jendo mooc pekny:):D
Weru: Zlato,nauč se psát,pak přejdi na háčky,ano je to téměř nemožné,ale pak třeba i na interpunkcu,a potom,teprve někoho kritizuj,ty naše čtenářko…^^
Jinak Darkí,lásko moe..xDMoc povedené,ale teď se musí zabýt i Tom,a dáme to na emo blog,ne moc hezky napsáne..xD
to je trapný jak vysušená šwestka
Je to fakt dobrý!
Mno nic proti ale souhlasím s WERU teda nevim nevim ta ff.. je taková děsivá a taková fakt ..nechci říct jak weru blbá,ale no ta neuspěla mno
hej tak to je fakt moc nepovedené…takové suché a prostě o ničem a navíc úplně pomotané a no prostě ble