Nenechávej mě v tom

„Bille… spíš?“ Ozve se z protější postele. Ignoruju to a neodpovídám. Jsem k smrti unavený. Dneska byl vážně den na zabití.

„Bille…“ tentokrát trochu hlasitěji. Zavrtím se, ale pořád mlčím.

„Tak spíš?“ Naštvaně se vymrštím do sedu a obořím se na Toma.

„Proč se ptáš, když mě stejně vzbudíš?“ mám vztek, protože si nepřeju nic jiného než spát nejmíň dva dny v kuse.

„Promiň… ale něco se mi zdálo…“

„Tome… povíš mi to zítra… já chci spát… mám toho dneska plné zuby,“ praštím sebou zpátky a zabořím tvář do polštáře.

„Co to děláš?“ ohradím se vytočeně, když se začne dobývat ke mně.

„Já se bojím…“ zašeptá a strká do mě ať se posunu. Zaskočeně se nechám odsunout a ani neprotestuju, když tahá za cíp deky, aby se mohl taky přikrýt. Takhle jsme to dělali kdysi, když jeden z nás měl noční můru… to už je ale tak dávno.

„Můžu… tě chytit za ruku?“ šeptne zase Tom rozpačitě. Otočím hlavu k němu a zadívám se mu do očí. Vážně vypadá vyděšeně. Nahmatám pod peřinou jeho ruku a stisknu ji ve své dlani. Povzbudivě se na něj usměji a natočím se k němu celým tělem.

„Dík…“ pípne potichu.

„Co se ti zdálo?“ zeptám se po chvíli, protože tohle mě zajímá. Toma jen tak něco nevystraší, tak jsem zvědavý, co se mu zdálo tak hrozného.

Chvíli mlčí, ale pak, drtíc mi téměř nesnesitelně ruku, řekne: „Že jsi mě tady nechal…“ Nechápavě na něj zírám a nějak to nepobírám. „Zabil si se… předávkoval ses. Našel jsem tě ležet na zemi a už jsem nemohl nic udělat. Bože, Bille, slib mi, že bys to nikdy neudělal!“

Tohle mi vyrazilo dech. Cítím jak se Tom třese.

„Byl to jen sen… je to v pořádku… slibuju, že tě tady nikdy nenechám…“ šeptám konejšivě a tisknu ho k sobě. Sice se náš vztah teď trochu změnil a my se od sebe odcizili, ale jen si představím, že by se Tomovi něco stalo, mrazí mě po zádech. Tuším, jak mu teď asi je…

Po nějaké únavě už není ani stopy. Snažím se jej co nejvíc rozptýlit a proto vytahuju historky z dětství a plácám, co mě zrovna napadne. Jak se zdá, zabírá to, protože po chvíli už se směje se mnou a přispívá i tím, na co vzpomíná on.

„Bude ti moc vadit, když přespím u tebe?“ zívne Tom po dvou hodinách, kdy jsme probrali snad všechno, na co jsme si vzpomněli.

„Ne… dobrý… ale jestli budeš kopat, urvu ti dredy…“ zašklebím se na něj a taky zívnu.

„Pff…“ odfrkne si jen, okrade mě o další kus peřiny, do které se zachumlá až pod nos a za chvíli už spokojeně oddychuje. Pobaveně zakroutím hlavou a za chvíli se taky propadám do říše snů.

„Housku?“ podávám Tomovi pečivo.

„Dík…“ houkne a zhroutí se na židli.

„Teda… s tebou už nikdy nespím. Takové sady jsem nedostal už dlouho,“ bručí Tom, až vyprsknu smíchy do své kávy.

„No no… ty jsi tak strašně prosil…“ ušklíbnu se.

„O čem se ti ale zdálo? Že tě chce někdo zabít a ty ses urputně bránil?“ zavrtí hlavou a nacpe si do pusy téměř půl housky.

„Víš, že ani nevím… asi o otravném bráchovi…“ neodpustím si a musím si rýpnout.

Tom mi chce něco odseknout, ale protože ještě pořádně nerozžvýkal sousto, zaskočí mu a začne se dusit.

„Ježíš, Tome…“ začnu ho bušit do zad až mě z toho bolí ruka.

„Uch… chrmpf… eeh… dobrý… žiju…“ zasípe a chrčivě se nadechne.

„Nechceš vodu?“ přiskočím k němu hned se sklenkou a už mu ji liju do krku.

„Dík …už je to dobrý… jsem v pohodě…“ pokývá hlavou.

„Jdu se osprchovat, kdyby něco…“ zvednu se od stolu a zamířím do patra. Po dlouhé době mám zase pocit, že jsme to my. Nevím proč, ale nějak jsme v poslední době spolu moc nemluvili. Až teď si uvědomuji, jak mi to chybělo. V koupelně strávím snad hodinu, protože se nemám k tomu, abych konečně vylezl ze sprchy. Nakonec se ale přemůžu, omotám kolem sebe ručník a zamířím do pokoje. Tom sedí na posteli a zamyšleně kouká z okna.

„Země volá Toma…“ drcnu do něj, když si mě nevšímá, přestože do něj už dobrých pět minut něco hustím.

„Promiň… neposlouchal jsem…“ otočí se omluvně…

„Co je? Žere tě něco?“ sednu si naproti a zahledím se mu do obličeje.

„Já… musím ti něco říct, Bille…“ koukne mi do očí, ale hned zase uhne. Nechápavě pozdvihnu obočí, ale přikývnu, jakože poslouchám.

„Já… víš… už nemůžu…“ začne potichu a zarytě se kouká do země. „Navíc po včerejšku… uvědomil jsem si, že kdybych tě ztratil, do smrti bych si vyčítal, že jsem ti to neřekl. A možná, že si to vyčítat budu, ale…“ zarazí se a zvedne svůj pohled od koberce.

Nevím, co si o tom mám myslet, proto nic neříkám a čekám, co řekne on. Jsem zmatený a ani si nevšimnu, že jeho tvář je jen několik centimetrů od té mé. Nevím, proč neuhnu, ale cítím se jako zhypnotizovaný jeho pohledem.

„Já… miluju tě…“ vydechne a spojí své rty s těmi mými.

Přijde mi to jako ve snu. Jsem naprosto v šoku z toho co řekl a ještě víc z toho, co udělal.

„Co to děláš?“ vyjeknu a odskočím od něj, když se konečně vzpamatuji. „Tohle… tohle přece nejde!“ beznadějně rozhazuju rukama a upírám na něj vyděšený pohled. „Tome… řekni, že to nemyslíš vážně!“

„Promiň…“ hlesne po chvíli. Mám pocit, jakoby se mi zhoupla podlaha pod nohama. To nemůže být pravda!

„Já… musím na vzduch…“ zmateně se vypotácím z pokoje a seběhnu schody. Z věšáku servu kabát a vystřelím ven. Je mi jedno kam jdu, nechám nohy, ať mě nesou kamkoli….

‚Sakra! Co jsem to udělal? Bude mě nenávidět! Ne! On už mě nenávidí! Ach, Bože! Proč já? Proč jsem to nemohl vydržet a raději mlčet? Všechno by bylo dobré,‘ nadávám si v duchu. Bill odešel už před několika hodinami a pořád se nevrátil. ‚Co jsem si myslel? Že mi skočí do náruče a bude šťastný? Vždyť jsme bratři! Dvojčata!

Ano… a i přesto jej miluju. Bláznivě a tak jako nikoho. Udělal bych cokoli, jen aby to cítil stejně. Cokoli…‘ z myšlenek mě vytrhne až prásknutí domovních dveří. Bill… Snad by bylo lepší, kdybych zůstal tady, ale nemůžu. ‚Třeba si to rozmyslel.‘ bleskne mi hlavou šílená naděje. Seběhnu schody a zarazím se na posledním, jakmile se můj pohled střetne s bratrovým. Zmokl… slepené pramínky vlasů mu spadají do očí a třese se zimou.

„Bál jsem se…“ hlesnu potichu.

„Jsem v pořádku…“ odhrne si vlasy z obličeje.

„Bille… já…“ začnu, ale Bill mě přeruší.

„Ne počkej… já… miluju tě, Tome…“ srdce mi poskočí radostí, aby se vzápětí mohlo rozpadnout na tisíce kousků.

„…ale jen jako bratra. Udělal bych pro tebe cokoli… dýchal bych za tebe… zabil bych pro tebe… ale jen jako pro bratra… je mi líto, ale nemůžu citům poručit…“

Před očima mám temno a najednou se nemůžu nadechnout. Cítím, jak se mi podlamují kolena a já se sunu k zemi. Zabořím hlavu do dlaní, ale slzy řinoucí se po mých tvářích skoro nevnímám.

„To já taky ne…“ zašeptám a donutím se podívat se mu do očí. Také sedí zhroucený na podlaze a po tvářích má rozteklé líčení… ne od deště… nýbrž od slz. Jeho tělo se otřásá vzlyky a já se nenávidím za to, že jsem to dopustil.

‚Ach přísahám, že jsem mu nikdy nechtěl ublížit.

Bude to někdy dobré? Nebo jsem právě podepsal rozsudek našeho vztahu? Ať už bratrského nebo jakéhokoli jiného.

Nevím… vím jistě jen jedno… budu čekat. Třeba jednou… se dočkám. Stejně tak, ale vím, že on bude taky čekat… až se mu vrátí bratr…‘

Dvě zlomené duše, které právě poznaly, že to, co je dokáže rozdělit není smrt, ale láska.

Tak blízko a přitom navzájem tak vzdálené…

autor: Lisa
betaread: Janule