Never alone

Byl unavený, snad nejvíc unavený než kdykoliv předtím. Skupina nepřetržitě cestovala a koncertovala, posledních pár týdnů se cítil, jakoby to trvalo celou věčnost. Všechen ten křik rozvášněných fanynek, tahání za jeho vlasy a oblečení, když se třeba jenom pokusili vyjít z hotelu, začínalo mu to lézt na mozek. Pomatoval si všechny ty prsty, které se natahovaly a tahaly za bratrovy rozcuchané vlasy, jak se mu strachem rozšířily oči před tím, než ho začali bodyguardi pořádně bránit. Všechno to bylo strašně stresující a sráželo ho to dolů, nevěděl, jak dlouho ještě dokáže zůstat… normální.

Zazívání. Vychrtlý, černovlasý klučina se protáhnul, až doposud seděl, a zavřel rozpis všech jejich budoucích tras. Zvednul svoje úzké ruce a podrbal se na hlavě, vyhrnulo se mu tričko, které teď už nezakrývalo jeho tetování ve tvaru hvězdičky. Znovu zazíval a nahnul se, aby mohl zhasnout malou lampičku. Když se předklonil, ucítil v boku hroznou bolest, jakoby ho tam někdo bodal nožem. S malým zalapáním po dechu si tenhle sedmnáctiletý kluk přejel prsty po jeho vyčnívajících žebrech a skousnul si ret, v oblasti plic mu tepala hrozná bolest.

Protřel si unavené oči, Bill se dětinsky zamračil, když spatřil rozmazané černé stíny na své ruce. Byl to dlouhý den, hrozně dlouhý. Koncert skončil asi před dvěma hodinami. Všichni čtyři členové skupiny prakticky spali, když jeli svojí velkou černou dodávkou před hotel. Normálně by tihle čtyři kluci skončili projížděním klubů v Mnichově, obzvláště Tom, který většinu nočního času trávil právě na těchto místech… ale jejich vyčerpanost nad nimi zvítězila a tak všichni čtyři byli připraveni jít si lehnout ještě před půlnocí.

Z postele vedle okna, kde spalo jeho dvojče, se ozývalo potichoučku chrápání, Bill se malinko usmál, přitom svýma medovýma očima pozoroval Toma. Kytarista byl po koncertě obzvlášť unavený, neustále mu při přejezdu klesaly oči. Ale jakmile dojeli do hotelu, ostatní tři kluci ho podepřeli a společně odvedli do pokoje.

Bill zívnul a otočil se směrem ke svým kufrům. Nepomatoval si, kam si dal věci na spaní. Jen uvažte… jeden měl na make-up a všechno ostatní, další na normální oblečení, třetí na oblečení, které si bral na schůzky a focení, další zase na noční aktivity a… tak dobře… nepomatoval si, co si dal do těch ostatních dvou. Dalo mu to celkem zabrat, než konečně našel plandavé bílé tričko (pro něj bylo až moc velké, jeho bratr ale takovéhle velikosti nosil úplně normálně) a hedvábné černé kalhoty.

Sundal si svoje úzké černé triko, malinko se zaklonil dozadu, když se mu ten lehoučký materiál zadrhnul za jeho hustou černou hřívu. S hněvem ho ze sebe serval a znovu ucítil tu strašnou bolest na hrudníku. Sklopil svoje načerněné oči, celkem se vylekal, když uviděl černou modřinu, která zdobila jeho hruď. S bolestivým oddychováním si jezdil prsty po bolestivém místě, mírně sebou škubnul pokaždé, když mu tam začala bolestivě tepat. Snažil se rozpomenout, byl natolik unavený, že si prostě nemohl vzpomenout.

Fanynky byly dneska vážně nepřístojné. Už měli zkušenosti s psychotickými fanynkami, některé z nich jim občas ohrožovaly i život… ale dneska už vážně byli hrozně unavení. V posledních dnech udělali už čtyři velké show a davy byly vždycky hrozně rozhecované. Cestovali tourbusem z města do města a letadla nesnášeli, obzvláště dvojčata. Dnešní noc byla vážně strašidelná…

Celá skupina se k sobě choulila, když museli projít úzkou uličkou, plnou ječících fanynek, skláněli hlavy a snažili se uhnout před lidmi, kteří se po nich drásali jako posedlí. Bohužel to tu vypadalo, že tu není žádná ochranka. Dvojčata před sebou viděla Georga a Gustava, jak se snaží protlačit tou bariérou, krčí se a kolébají. Vypadalo to, jakoby byli z gumy, bylo to vážně děsivý. Bill a Tom sledovali, jak bubeník s basákem realizují jejich nesnáze a mizí pryč v narůstajícím davu. Dvojčata na sebe zůstala zírat, zvedli ruce a chránili si oči před těmi dlaněmi a ostrými nehty. Bill se letmo podíval na Toma, ale hned se začal vracet zpátky, překvapeně a vylekaně vyjeknul, když mu jedna z šílených holek začal silou rvát za vlasy. Muž z ochranky, která to tam zjevně měla na starosti, se ihned pokoušel rozrušeného chlapce krýt, ale dav se na něj vrhnul zezadu a bodyguardovi dalo Billa bránit už značné potíže. Ten obr si k němu stoupnul zády; jeho svalnatá záda přimáčkla Billa na pletivo. Černovlasý chlapec, který byl z toho všeho už dočista mimo, narazil do bariéry a zaklesl se do ní. Nebyl schopný vnímat bolest, vnímal jenom holky, které začaly pištět ještě víc a začal po něm šahat, tahat za něj, jakoby si ho chtěly vzít domů jako suvenýr.

Celý ten okamžik, všechno se to zdálo tak rychlé, že si to Bill ani později, když ho bodyguardi konečně dotáhli dovnitř, neuvědomoval. Už zažili tolik podobných okamžiků, kdy byli fanouškům tak moc blízko… ale oba kluci byli teď hrozně vyčerpaní, před očima měli šero, ze všeho byli úplně mimo, už toho na ně bylo moc.

Bill si promnul obličej a ohnul se, aby si mohl natáhnout kalhoty od pyžama. Udělal to celkem bez problémů a nasoukal se do svého sametového pyžama. V koupelně se nějak moc nezdržoval. Chtěl co nejdřív zapadnout do postele, ale věděl, že se potřebuje vysprchovat, umýt si z hlavy všechno to, co si tam napatlal, a především make-up. Přeci nemohl ve sprše usnout…

Když se připravil k tomu, aby šel do postele, nemohl si pomoct, ale byl myšlenkově úplně mimo. Později se už necítil ani tak vystresovaný jako předtím. Byl natolik unavený, že pomalu necítil ani svoje tělo, pohyboval se jako nějaká loutka. Pokaždé když přemýšlel o budoucnosti, o dalších koncertech, svíral se mu žaludek a on jakoby žil v prázdnotě. Bál se o svého bratra, bál se o skupinu, bál se o všechno. Někdy z toho dokonce ani nemohl spát. Když chtěl jíst, nic mu nechutnalo. Jediné co by chtěl, bylo vzít si dlouhou dovolenou.

Nevědomě se otřel o modřinu na boku. Projela jím zlost a obavy. Celá tahle situace mohla skončit velmi špatně. Kdyby to pletivo dali pryč, kdyby tam nebyla ochranka, kdyby někdo pevně uchopil jeho nebo Toma. Nebyl si jist, co by se stalo. Nevěděl, jak moc se bude ještě moct ovládat.

Mladý chlapec se slzami v očích vystoupil ze sprchy a omotal si okolo sebe ručník. Promnul si svoje červené oči a lehce popotáhnul, stres ho totálně odrovnával. S tolika fanoušky, kteří ho milovali a pomalu uctívali… stále se i přesto cítil osamělý.

Potom co si vyčistil zuby a obléknul si pyžamo, vešel Bill do zatemnělého pokoje a znovu zazíval. Chtěl už spát a zbavit se povinností. Šel ke své velké posteli a zastavil se. Hlavou mu problesknul skvělý nápad. Oči zamrkal směrem k bratrově posteli. Zapomněl na předešlé utrpení, zapomněl dočista na všechno. Potichoučku se přiblížil k posteli a sednul si na její okraj. Poklepal mu na rameno, Tom něco zamručel. „Tome,“ zašeptal, „seš vzhůru?“

Nedočkal se odpovědi, ale Bill cítil, že se jeho bratr stresuje, ztěžka dýchal. Tom nevydal žádný zvuk. Chtěl být drsný kluk, který nosí hustý oblečení, přesto ale když spal, vypadal jako malé miminko. Jako malé dítě, které potřebuje ochraňovat.

Bill vklouznul do Tomovy postele, jeho vystouplá kolena se dočista zabodla do matrace. Jeho bratr se na něj otočil a malinko se vyhoupl, jak matrace nadskočila. Bill byl překvapený, když viděl Tomův vystresovaný obličej. Malé cestičky od slz, tekly z jeho zavřených očí, ale Bill dokázal vidět každý sebemenší pohyb jeho víček i každý záchvěv rtů. Měl špatný sen.

Další velká slza se vyvalila z Tomova oka a Bill mu ji prstem jemně setřel. Dál ho jemně hladil po tváři, nevěděl, proč to dělá. Zavřel oči, nechával se unášet představami. Nakonec oči znovu otevřel a uviděl tmavou siluetu svého dvojčete. „Bille, co to děláš?“

Bill se uculil. Přitulil se ještě blíž, donutil svého bratra uskočit, jakmile se dotknul konečky prstů jeho tváře. Odvrátil se zpátky, Bill pozvednul ukazováček tak, že na jeho špičku dopadal jediný paprsek světla, který byl v pokoji, v tom světle se leskly i slzy jeho bratra.

Tomovi hnědé oči se rozšířily a dal si ruku k obličeji. Pomalinku si sjel prsty po tváři, odvrátil obličej pryč, on přeci nemohl brečet. Srdce mu bušilo jako o závod, když po chvilce spatřil obličej svého ustaraného mladšího bratra. „O čem se ti zdálo?“ špitnul Bill…

Tom zatřepal hlavou. Snil o něčem příšerném, ale bratrův náhlý dotyk, který ho vzbudil způsobil to, že to zapomněl. Vypadalo to jakoby jeho bratr vklouznul do jeho snů, do té noční můry, do toho zakázaného. Jeho bratr… Bill… Bill…

„Byl to ošklivý sen,“ zamumlal Tom svým hlubokým hlasem. Protočil oči a skousnul si dolní ret, cítil, jak se ještě hrůzou celý chvěje. „Ty víš, co se dneska stalo na koncertě?“ kývnul na něj Bill. „Jo, no, zdálo se mi o tom, jak na nás útočej fanynky… a já jsem tě ztratil. Ale předtím než se to stalo, pamatuju si, že jsem viděl tvůj obličej… Byl jsi vystrašený… všechny ty ruce, co po tobě šmátraly, po tvém obličeji, co tě tahaly za vlasy… a ty jsi krvácel. Viděl jsem tě, jak křičíš… ale přes ten ječící dav jsem tě neslyšel. A potom, klesl jsi do davu a já potom už nic neviděl, protože mě odstrčili pryč, já…“

Selhal mu hlas a podíval se na prostěradlo, které křečovitě svíral ve svých dlaních. Bill se na něj díval, viděl, jak se jeho bratr strachy lepí na postel.

„Já jsem se, Bille, potom tak strašně bál. Cítil jsem se hrozně unavený a ty fanynky nepřestávaly. Nemohl jsem ale opustit to, co miluju, nemohl jsem ho tam nechat, ale cítil jsem se tak…“

„opuštěný,“ dopověděl to za něj Bill. Tom zůstal koukat na peřinu ve své dlani, ale Bill nechtěl překazit jeho těžký dech, nechtěl, aby se na místě zhroutil. „Já vím. Taky jsem se bál…“

„A nevypadáš taky zrovna moc dobře…“ vyhrknul Tom. „Ha! To není možný. Vždycky přeci vypadám neodolatelně…!“ začal se Bill smát a hodil po bratrovi polštářem.

Tom se usmál a setřel si slzy z obličeje. Vyskočil z postele a dal Billa do té jeho, přehodil přes něho peřinu, nechtěl, aby mu utekl. Jejich smích a pištění bylo slyšet až dole v hotelové hale, když po sobě začali házet polštáře a lechtat se. Tom se napřáhnul a pustil se Billovi na žebra, moc dobře věděl, že právě tady je jeho bratr nejlechtivější. Billem projelo hrozné bolestivé horko, něco nepopsatelně bolestivého. Tom se podíval na Billa, který měl obličej zkřivený bolestí a okamžitě z něho slezl dolů, se strachem a překvapením se na něj díval.

„Nechtěl jsem tě do nich rýpnout tak silně,“ řekl Tom „Seš v pohodě?“ Bill si prohlížel svého bratra a mnul si přitom to bolestivé místo. Přikývnul a pomalu si vyhrnul triko, odhalil tak svojí velkou a tmavou modřinu. Tom zalapal po dechu…

„Je… Je tohle z tý show?“ zeptal se Tom nevěřícně. Bill přikývnul a dovolil mu přejet konečky prstů po jeho hrudníku. S rozpaky se odvrátil pryč, styděl se za to, co si nechal udělat. Tom z toho byl vážně rozladěný, vystrašený ze svého snu o tom, že ho ztratil. A teď tady seděl a sténal nad tou modřinou. Každý by očekával, že to nechá jen tak plavat, že se tomu bude dětinsky smát, ale to on neudělal, Bill překvapením zamrkal a podíval se Tomovi do obličeje, který kypěl vztekem. Tom mu triko stáhnul zpátky. Postavil se a šel zpátky ke své posteli, posadil se na ni a přemýšlel, byl k Billovi zády.

„Co se děje Tome? Podívej, omlouvám se za to, že se neumím prát. Ale cítím se jako takové malé bezvýznamné nic. Já… Já nechci být tak… zbabělý.“

„Seš blbec,“ odpověděl Tom a Bill měl v tom okamžiku srdce až v krku, „jestli tomuhle věříš, protože já jsem do tebe blázen…“ otočil se zpátky, probodával ho pohledem. „Bille, já… Bojím se o tebe. Bojím se o nás. Všichni jsme v hrozné stresu. Bože, nezlob se na mě, já miluju naše fanoušky, miluju, když je můžu dělat šťastný, miluju to, co děláme. Ale taky, určitě se mnou budeš souhlasit, potřebuju pauzu. Ty potřebuješ pauzu. I Gustav s Georgem potřebujou pauzu!“

Bill se nedokázal ubránit úsměvu, když jeho bratr okolo sebe zlostně rozhodil rukama a zhluboka se nadechl. Tom si dal vlasy zpátky za ramena a lehnul si zpátky do postele, potom se otočil na bok tak, aby viděl na Billa. Pousmál se, když spatřil Billův výraz. Začal se potichoučku smát, znovu o tom přemýšlel, přemýšlel o bratrově těle. Posunul se dozadu ke zdi, chtěl, aby k němu šel Bill blíž. Udělal to, vklouznul mu do postele a přitulil se k němu. Pokrčil kolena tak, že je u měl až u obličeje, jednou rukou si dal okolo nich, druhou položil vedle jeho obličeje. Tom to udělal také, také je pokrčil, jemně se nohama dotýkali a oni si vzájemně koukali do očí.

Jako děti takhle vždycky leželi v posteli. Bill se vždycky v noci bál a chodil si lehat k Tomovi, aby měl někoho na blízku, někoho, kdo by ho ochránil, spali obličejem u obličeje dokud je ráno neprobudilo. Něco uvnitř je zase začalo hřát, jejich vzájemná přítomnost, blízkost toho druhého, to činilo svět o mnoho víc příjemnější. Dvojčata si stále koukala do svých velkých hnědých očí, byl to pro ně nádherný pohled.

Tom přimhouřil oči a usmál se, víčka mu najednou připadala hrozně těžká. Bill se zase začal bát, ale teď už měl proč. Jako malé dítě se Tom vždycky bál o něco méně než on, ale věděl, že se může spolehnout na svého bratra. Věděl, že Bill mu rozumí, že by běžel klidně až na konec světa jenom aby mu pomohl. A pospolu by mohli být nezastavitelní.

„Po těchhle několika představeních… Budeme mít velkou, velkou dovolenou,“ řekl Tom ospale a zavřel oči úplně. Bill souhlasně zamručel, sotva se držel, aby neusnul.

„Tome?“ oba znovu otevřeli oči, znovu se doslova hypnotizovali. Byli hrozně unavení. Potřebovali odpočinek.

„Nejsem sám… nebo ano?“ zašeptal Bill. Tom se unaveně usmál a znovu zavřel oči. Jeho bráška byl občas tak roztomile hloupoučký. Věděl, že Bill zná odpověď, ale chtěl mu odpovědět on sám.

„Ty víš, že nikdy nebudeš sám. Přeci by jsi nemohl přežít to, kdyby se nikdo nemohl dívat na tvůj krásný obličej,“ smál se. Otevřel jen jedno oko a díval se na bratra, viděl jak pomalu usíná. Už to bylo dlouho, co si naposledy prostě jenom lehli a usnuli, i když tohle byla ta nejlepší cesta ke vzájemnému porozumění a blízkosti. Billova modřina byla jenom důkazem toho, že by si měli být bližší. Tom by přeci nikdy Billa nemohl nechat samotného, nezvládl by ten stres. Společně leželi v posteli, dotýkali se špičkami nosů a na obličejích cítili dech toho druhého, těla měli vzájemně propletená, tuhle noc jim nikdo nemohl vzít.

„Jsem tady a buď si jistý tím, že tě nikdy nenechám samotného, miláčku… A víš proč? Protože tě moc miluju, broučku…“ zašeptal Tom. „Já tebe taky…“ zamumlal mu odpověď Bill…

A společně… Usnuli…

autor: Boukalka
betaread: Michelle M.