Bojím. Bojím se, že jsem jen další z tvých čtrnáctidenních vztahů. Bojím se, že si tě moc připustím k tělu a ty mi po dvou týdnech řekneš: „Promiň, ale je konec.“ A já, než za čtrnáct dní stačím vstřebat to štěstí, které cítím, když jsem s tebou, si budu muset zvykat na samotu. Zvyknout si, že jsem opět jen jeden z mnoha, co ztratil ten pocit štěstí. Pocit, že k tobě někdo přijde, obejme tě, políbí tě. Vím, nemůžeme tohle dělat na veřejnosti. Ale v soukromí ano. Jsou to dva týdny, co jsme oba zjistili, že toho druhého bereme jinak. To ty jsi přišel a řekl první, na co myslíš. Čekal jsi mé zděšení, opovržení, odmítnutí. Ale nedočkal ses ho. Jak jsi mi po naší společné noci řekl, měl jsi strach z odmítnutí, ale ještě větší z neprojevených citů. Musel jsi mi to říci. Já tobě také. Jenže ty jsi to řekl první. Byl jsi první, kdo vyslovil, na co jsem oba mysleli. A já ti odpověděl polibkem a slovy: „Já taky.“ Jenže to není tak dokonalé, jako když jsi mi řekl: „Bille, jsem hrozně rád za to, že tě mám.“ Ty víš, jak jsem ti odpověděl. Jenže mám pocit, že jsem ti to, co cítím, nevyjádřil naplno. Nechtěl jsem opakovat tvá slova, i když jsem to tak cítil. Ano, cítil jsem to tak a doufám, že víš, co k tobě cítím. Doufám v to. Ale mou naději podkopává fakt, že nereaguješ na mé zprávy. Lásko, prosím, odpověz mi. Chci mít jistotu, že ke mně zítra nepřijdeš a neřekneš mi: „Bille, to co děláme, není správné. Je to nezákonné. To nesmíme. Musíme to skončit.“ Řekneš mi tohle a spoustu dalších důvodů, proč spolu nemůžeme být. Ano, jsou to logické a velmi přesvědčující argumenty, ale ne pro někoho, kdo byl tak dlouho sám. Sám bez pocitu, že k někomu patří, že jemu samotnému někdo patří. Tome, prosím, patři mi. Patři mi více jak na čtrnáct dní.
Ty vždy po čtrnácti dnech vztah ukončíš. Ukončíš ho i když ještě dva dny před rozchodem tvrdíš, jak tu dívku miluješ. Jenže nastane čtrnáctý den a já vidím utíkat další uplakanou dívku za našeho domu. Tome, proč jim na začátku dáváš naději, kterou po čtrnácti dnech bezcitně zničíš?? Nejhorší na tom je, že ty tu naději živíš do poslední chvíle. Nedáš na sobě znát,co máš čtrnáctý den v plánu. Ten den se probudíš a zjistíš, že už jsou to dva týdny, co jsi s nějakou dívkou a bez milosti vztah ukončíš. Tome, ani nevíš, kolik zklamaných dívek skončilo plačíc na mém rameni.
Ale komu se vypláču já?? Kdo mi řekne ta utěšující slůvka, která každý zná, ale vždy mu pomohou?? Kdo mi řekne: “ To bude dobré.“ Bojím se, jak já se bojím zítřka. Zítra je to totiž čtrnáct dní, co jsem spolu strávili tu nádhernou noc, na kterou do smrti nezapomenu. Jen si na ni vzpomenu, projede mnou vlna vzrušení a nevýslovné spokojenosti. Nemohu to vyjádřit slovy. Nemůžu popsat ten pocit štěstí, který zažívám už při pouhé vzpomínce na tu noc. Nejde to. Celý se klepu při té vzpomínce. Jenže teď tu ležím schoulený do klubíčka. Kolena přitisknuta k tělu co nejvíce to jde. Mé oči hypnotizují budík. Už jen pár minut a bude zítra. Za pár minut bude ten osudný den. Den, který mi prozradí, zda dnešní polibek byl poslední, který jsem od tebe dostal nebo ne. Nad touto možností, že jsem jen tvůj další „vztah“ do sbírky, jsem začal přemýšlet až po tvém odchodu. Ale podvědomě jsem to cítil. Proto jsem se k tobě tiskl více než obvykle. Proto jsem si tvé rty vychutnával o pár okamžiku déle než dříve. Doufám, že jsem se bál a bojím zbytečně. Že zítra přijdeš, až budeme sami, obejmeš mně a dáš mi ten nejsladší polibek, který umíš dát jen ty. Mám strach usnout. Bojím se totiž ráno probudit a setkat se s tvým chladným pohledem. Ten pohled znám. Na mne ses zatím nikdy takto nepodíval. Díval ses tak vždy na dívky, kterým jsi ničil naděje. Já tu teď ležím, sleduji ubíhající čas a modlím se, aby ses na mne zítra takto nepodíval.
Pane bože, už je zítra. Celý ztuhnu. Začíná první minuta dne, který buď zničí všechny mé naděje, sny a plány nebo ty v tomto dni přerušíš svůj rituál: Dva týdny a konec. Tome, prosím, znič toto své nepsané pravidlo. Já ani nevím, proč to děláš. Nikdy jsi mi to nevysvětlil. Proto ani neznám své šance. Přijdeš zítra s veselými ohníčky v očích a zářivým úsměvem jako každý den nebo s tím chladným výrazem, který moc dobře znám, i když nikdy nebyl určen mně? S jakým pohledem tě zítra potkám na chodbě?? Tato otázka mi nedá spát. Rozvíjí můj strach ze zítřka, vlastně už dneška. Ano, mám strach. Bojím se našeho setkání. Jaké bude?? S jakým výrazem za mnou večer přijdeš na pokoj po všech rozhovorech, foceních a dalších věcech, co patří ke skupině?? Jaké bude naše večerní setkání?? Jako každé jiné nebo plné zklamání a smutku?? Začínám být z toho přemýšlení unavený, ale bojím se usnout, bojím se totiž probuzení. Jenže dnešní dne byl náročný a já začínám usínat. „Ještě ne, ještě nechci spát,“ přikazuji si v duchu. Prudce zamrkám. Jako by to, že neusnu, mohlo ovlivnit průběh našeho setkání. Spánek nakonec nad strachem vyhraje a já začínám upadat do bezesného spánku. Díky bohu. Aspoň ve spaní mne netíží ty mučivé otázky.
Ráno mě probudí zvonící telefon. Poslepu zvednu tu nepříjemně zvonící věc. Ozve se příjemný hlas recepční. Včera jsem si objednal buzení po telefonu. Znám totiž své reakce na budíky. Vypnout a zahodit nejlépe přes celý pokoj. Začnu se raději hned hrabat z peřin, pokud bych si znovu lehnul, okamžitě bych znovu usnul. Nakonec se mi to povede. Vstanu, ale najednou znovu dosednu na postel. Dnes je to čtrnáct dní od naší první noci, uvědomím si v duchu. Můj strach, který mi nedovolil usnout, je zpět. Roztřeseně dojdu do koupelny, kde vykonám vše, co dělám každé ráno. Ruce se mi tak klepou, že si při malování očí jedno skoro vypíchnu. Naštěstí to já i mé oči ve zdraví přežijeme. Pořád se ale klepu. Takhle nemůžu přeci vyjít z pokoje. Opřu se tedy zády o stěnu a snažím se vydýchat. Asi pět minut dýchám jako bych zdolal Mt. Everest za pět minut. Doufám, že to pomůže. Pokusím se teda na sebe usmát, ale v zrcadle se objeví dosti podivný škleb. Zkusím to ještě jednou. No to už bylo lepší, ale k přirozenému úsměvu to má ještě hodně daleko. O úsměv, který je pro mě tak typický, se pokouším dalších deset minut.
Asi bych tam stál ještě doteď, kdyby se mi někdo nesnažil vyrazit dveře svým boucháním. Naposledy se na sebe nervózně usměji a jdu zjistit, kdo se tak vehementně dožaduje mé pozornosti. „Kdo tam??“ zakřičím cestou ke dveřím. “ Bille, dělej!! Všichni jsou už dole. Čeká se jenom na tebe,“ ozve se za dveřmi Gustav. „Už jdu,“ ozvu se. Jenom čapnu bundu a už otvírám dveře. Gustav na mě čeká. Cestou se pokouším odpovídat na jeho otázky, ale čím méně pater mě dělí od Toma, tím méně se soustředím na dotazy. Kolem druhého patra úplně přestávám vnímat okolí. Nevšimnu si ani, že už jsme dávno dorazili do vstupní haly. Gustav do mě musí drcnout, abych vůbec vystoupil. Naštěstí to přejde s úsměvem a na nic se mě nevyptává. Vyjdeme zpoza rohu, ale moment!! Tady něco nehraje!! Čekal jsem přinejmenším menší srdeční příhodu, až Toma uvidím. Ale mám přímo infarkt, když Toma nevidím. „Neříkal ksi náhodou, že už jsou všichni dole??“ otočím se s otázkou na Gustava. „Jo, no heh,“ zakoktá se Gusta, „jsem ti to zapomněl říct, že Tom nejde. Bolí ho hlava a má horečku,“ vymáčkne se. „Aha,“ odpovím neutrálně. Ale uvnitř se na jednu stranu raduju, že ho celý den neuvidím, protože bych to asi nervozitou a strachem nevydržel, a na druhou stranu je mi ho líto. Vím, jak nesnáší, když je nemocný.
„Uaaaa, konečně klid,“ rozplácnu se s těmito slovy na posteli. Nemám snad ani sílu se jít odlíčit. Dnešek byl opravdu náročnej. Nejdřív skoro hodinové vysvětlování, proč s námi není Tom. Pak vyvracení úvah, že chřipku vážně nemůže způsobit stres. Asi po třetím rozhovoru jsem začal Davida proklínat, že domluvil tolik rozhovorů. Dneska jsme jich stihli rovných sedm. A pořád ty samé otázky: „Kde máte Toma?? A co s ním je?? Není náhodou vyčerpaný z kolotoče, který je kolem vás??“ Z posledního rozhovoru naštěstí sešlo. Další nápor podobných otázek už bych asi nepřežil. Bylo to snad horší, než kdybych ho celý den viděl.Všichni mi ho neustále připomínali. Byl jsem snad nervóznější, než kdyby seděl vedle mě a já nevěděl, na čem u něj jsem.
Ještě chvíli se rozvaluji na posteli, ale pak si to zamířím směr koupelna. Vlezu pod sprchu. Rozmýšlím si jestli půjdu za Tomem. Je mi jasné, že půjdu, ale bojím se toho. Co když mě vyhodí?? Co když jsem vážně jen jeden z jeho „úletů“?? Nejhorší je ta nejistota. Nevím, jestli mě vyhodí s chladným pohledem nebo mne přijme s otevřenou náručí a sladkým polibkem. Jak se ke mně bude chovat?? Při rozvíjení úvah o možnostech Tomova chování si umyju vlasy, vylezu ze sprchy a při pohledu do zrcadla se zděsím. Jaksi jsem se zapomněl před sprchou odmalovat a linky mám snad až na bradě a rozmazané po celém obličeji. Sáhnu tedy po odličování. Příprava na návštěvu u Toma mi zabere asi hodinu a půl. Pořád nejsem spokojen. Oči už předělávám asi počtvrté. Nakonec uznám, že lépe už vypadat nemůžu. V pokoji na sebe natáhnu uplé džíny a černé triko. Vím, že Tom miluje, když mám uplé džíny. Tak tohoto poznatku patřičně využiji. S rukou na dveřích se zaseknu. Najednou mnou projede vlna strachu, která nekontrolovatelně rozklepe celé mé tělo. Je to jako elektřina, která se vám dostane i do každého kousku těla. V hlavě se mi znovu začnou rozvíjet katastrofické scénáře mé návštěvy u bratra. Naprosto mě ovládá strach. Strach z našeho setkání a z budoucnosti. Jestli mne dnes odmítne. Nebudu ho moci vídat každý den, aniž bych se ho nemohl dotknout. Nebudu se na něho moci dívat, aniž bych pak neležel celé dlouhé temné noci v posteli a nemohl spát. Přemýšlel bych nad tím, co jsem udělal špatně, že mě odmítá. Že odmítá mou náruč, mé polibky, mou lásku. „Tome, prosím, neodmítni dnes mou lásku,“ zašeptám si tuto větu třikrát, jako by to byla modlitba. Ano, je to modlitba. Je to modlitba nejistého člověka, který doufá, že jeho láska nebude odmítnuta a jeho štěstí zničeno.
„Co to tady vymejšlíš za kraviny?? Okamžitě přestaň. Vůbec nevíš, na čem jsi!!“ okřiknu se v duchu. Pokusím se zklidnit. Praktikuji dýchání jako ráno v koupelně (heh Mt. Everest hadr :D). Navenek už není nic poznat, ale uvnitř mě pořád svírají obavy. Prudce rozrazím dveře. Asi si tím chci dodat odvahu, ale jediným efektem je naprosto vykulený Georg, který vyskočil tak dva metry do vzduchu. „Chceš mě zabít?? Kampak razíš?? Na rande??“ optá se mě Georg držíc se dramaticky za srdce. Pohled na něho mě rozesměje. „Tak teď jsi mě odhalil. Sakra!! Na rande?? Proč?? Jdu se podívat na Toma,“ odpovím mu se smíchem. „Aha, tak to potom jo,“ odpoví mi s výrazem jako by něco věděl. „No nic, jdu si lehnout. Jsem hotovej,“ ukončí naší rozmluvu. Aniž bych mu stačil něco odpovědět, pokračuje směrem ke svému pokoji. Jen za ním houknu: „Tak dobrou.“ Jen na mě mávne a mizí ve svém pokoji.
Otočím se zpět ke svému cíly cesty. To jest k bratrovým dveřím. Začíná mne znovu ovládat strach,ale podaří se mi ho zahnat do té úrovně, že mě drtí zevnitř, ale navenek vypadám zcela klidně. Jen pár kroků mě totiž dělí od pravdy. Stačí překonat vzdálenost několika metrů a dostanu odpověď na všechny své otázky. Už budu konečně vědět, na čem jsem. A buď mě to zlomí nebo vynese na úplný vrchol štěstí.
autor: Akkira
betaread: Michelle M.
