Strach v množném čísle

„Strach v množném čísle…“ Mumlal si a nervózně poklepával tužkou o rty. Dobře, tak tohle vynecháme, řekl si pro sebe, když jeho mozek odmítal jakoukoliv spolupráci. Nemohl se zbavit těch dotěrných myšlenek. Slovo strach v zadání úkolu je ještě umocnilo.

Vstal od stolu a přešel k oknu. Poslední dobou trávil hodně času pozorováním krajiny za oknem. Dnes už byla skoro tma, obloha byla zatažená, nejspíš se schylovalo k dešti. Černovlasý mladík ale vypadal, že hledí někam jinam. Díval se do minulosti. Do těch chvil, kdy bylo ještě všechno v pořádku. Poslední dobou se toho hodně změnilo. Možná díky němu, možná to tak mělo být…

V hlavě se mu honila spousta myšlenek, některé docela milé. Vzpomínal na dobu, kdy bylo ještě všechno v pořádku. Na dobu, kdy míval strach z obyčejných věcí. Jak se jako děti s bratrem báli tmy, jak se mu nikdy nechtělo k doktorovi. Vzpomínal jak to mezi nimi bylo ještě nedávno. Jak se báli, že máma odhalí ty občasné cigarety, že se probudí, když se oni dva vraceli domů až ráno. Potom se to změnilo. Připadalo mu, že se mění všichni kolem něj, ale vlastně se měnil on. Začal se bát. Bál se věcí, které nedokázal vysvětlit.

Zatímco přemýšlel o tomhle, vyšel ven a deštěm se vydal do parku. Uvažoval dál. Začínal mít pocit, že ho neustále někdo pozoruje, že se na něj cizí lidé dívají tím pohledem, který ho zneklidňoval. Když se s tím zkoušel někomu svěřit, neuspěl. Ti lidé, kterým říkal přátelé, mu nabízeli „zaručenou“ pomoc.

„Radši se budu bát dál.“ Odmítal je na oko statečně, ale v hloubi duše nad tím uvažoval. A jeho bratr? Ten člověk, kterému věřil ze všech nejvíc se mu vysmál.

„Jsi paranoidní…“

Po tomhle se stáhl, už se nechtěl svěřovat. Jejich vztah se změnil. Odcizili se jeden druhému. Jeho bratr žil pořád stejným životem, ale on ne. Mezitím došel k jedné z laviček, kde spolu vždycky řešili svoje problémy. Teď tady byl sám. On sám a tisíc hlasů v jeho hlavě. Nikdy si nedokázal představit, že to tak skončí, i když to věděl. Věděl, že ho bratr opustí, ale nechtěl tomu věřit. Teď tu seděl sám a jeho bratr si užíval života. Bavil se, zatímco on se trápil. Ale to skončí. Dnes. Teď. Už to trvalo moc dlouho, ale najednou věděl co dělat. Z kapsy pomalu vytáhl krabičku. Chvíli sbíral odvahu, ale věděl, že to udělá. Než stačil znovu prohledat kalhoty, před obličejem se mu objevil cizí zapalovač.

„Vítej zpátky.“ Usmál se jeho bratr…

autor: Sandia D’Ane
betaread: Verushka