„Opravdu nechcete jít třeba do kina?? Nevím, co tu budete celý den dělat. No nic, tak já jdu a nezlobte.“ Rozloučila se s klukama maminka, která měla namířeno do práce.
Jakmile za sebou zavřela dveře, oba bratři se na sebe nedočkavě vrhli. Přitom to byly sotva dvě hodiny, co před matkou předstírali normální bratrský vztah.
„Vůbec jsi mi nechyběl, víš to??“ Řekl provokativně Bill.
„Cooo? Já ti dám, že nechyběl, no počkej!“ Zvolal Tom a se smíchem kopl bráchu do zadku. Pak se dal rychle na útěk, protože věděl, co bude následovat. Jenže Bill má pravda o něco delší nožky, a tak za chvilku Toma chytil. Stáhl ho pod sebe a ruce mu držel pevně nad hlavou.
„To se dělá, kopat svého brášku do zadku? Hm?“ Tom se na něj svůdně podíval.
„Nejsi jen bratr, znamenáš pro mě něco víc a ty to víš, Bille.“ Bill zůstal jako opařený. Upustil od svého pevného sevření a zadíval se Tomovi hluboko do očí.V duchu děkoval za každý podobný okamžik. Tom není z těch, co své city dávají hned tak najevo, právě proto byl jeho bratr jako v sedmém nebi z každého takového vyznání.
„To… to bylo krásný.“ Šeptl a něžně Toma políbil… Oba pořád leželi na zemi a užívali si toho druhého. Byli spolu skoro měsíc, ale jejich touha po tom druhém zdaleka nevyprchala, byla snad ještě větší, než na začátku…
„Mám hlad.“ Fňukl naoko Bill. Našpulil rty a udělal na Toma psí oči.
„Ok, tak pojď, dneska dělám snídani já.“ Bill se doširoka usmál, ale to už ho Tom táhl za ruku do kuchyně a posadil ho ke stolu. Často se takhle, ať už se snídaní, střídali.
„Dám si kafe a vafle.“ Křikl Bill na Toma a trochu se při pomyšlení na vafle zasnil.
„Ostatně jako vždy vafle, že? Tak, tady to máš.“ Podal mu Tom snídani a sám se odešel koukat na televizi.
„Díky.“ Prohodil s úsměvem. „Tome! Tys upíjel.“ Řekl Bill a postavil se s rukama v bok před gauč, na kterém se Tom pohodlně rozvaloval. Na tyhle věci byl přímo háklivý. Sice by mu to zrovna od bráchy vadit nemělo, ale byl prostě takový. Navíc to teď myslel jen žertem, chtěl Toma poškádlit – v tomhle se vyžíval.
T: „Simtě, proč bych ti asi upíjel, nevíš??“
B: „Nevím, právě proto se ptám.“
T: „Neupíjel jsem, stačí?“
B: „Tome, nelži, poznám to.“ To, že mu bratr lhal, ho pěkně vytočilo. Neměl v plánu se s ním hádat, ale teď…
T: „Chtěl jsem jenom ochutnat, jestli to kafe nemáš hořký, tak promiň, já se hluboce omlouvám, pane dokonalý!!“
B: „Co to sem sakra taháš?!“
T: „Jestli se bojíš, miláčku, že ode mě chytneš nějakou nemoc, příště si vystač sám!“ Křikl na něj Tom a vztekle za sebou práskl dveřmi od pokoje.
Bill zůstal v obývacím pokoji sám.Věděl, že tohle pokazil. Nemusel na Toma hned tak vyjet, jeho záměr byl přece jiný. Teď má kvůli své blbosti zkažené ráno a pokud se s bratrem neusmíří, tak celý den! Měl to být jejich den. Plný lásky. Chtěli být spolu, tak dlouho si to plánovali…
„Promiň.“ Špitl Bill a po tváři se mu skutálela první slza, což jeho bratr bohužel neviděl…
Uběhla hodina a Bill stále seděl na pohovce v obýváku. V hlavě měl jen jedinou myšlenku – na Toma.
Má se mu jít omluvit, nemá – samozřejmě, že ano, ale bojí se odmítnutí… Dobře znal bratrovu paličatou povahu, on ostatně nebyl jiný.
Zvedl se tedy a šel po schodech nahoru. Pomalu otevřel dveře od pokoje a nesměle vešel. V pokoji bylo šero, žaluzie nepropustily ani sebemenší paprsek světla. Místnost ozařovala jen směle plápolající svíčka.
Tom, který ležel na posteli s rozpuštěnými dredy a rukama za hlavou, se na něj nepatrně podíval, ale hned se zas vrátil k původnímu nicnedělání, čímž Billovi situaci opravdu neulehčil…
„Hm, Tomíí??“ Začal Bill nesměle s lehkým bojácným úsměvem. Stále si nervózně hrál s prstýnkem na své levé ruce a všemožně se u toho kroutil, jen aby malinko odboural strach a nervozitu. Tom se zvedl z postele. „Takže Tomíí, jo?“ Už se neudržel při pohledu na přešlapujícího a tak mile nervózního brášku a začal se smát.
„Prosím tě, pojď už sem, Billí.“ Něžně k němu vztáhl ruce. Bill na nic nečekal a zcela se ponořil do bratrova objetí.
„Strašně jsi mi chyběl, víš to??“ Podíval se Bill na Toma a věnoval mu jeden ze svých nejprocítěnějších polibků…
„Ty, Bille.“ Začal Tom, když už vedle sebe leželi na posteli. „Jak si to vlastně poznal??“ Bill se jen usmál nad bratrovou zvědavostí a pak odpověděl.
„Cítil jsem to. Podle chuti, která zůstala po tvých…“ Nedopověděl.
„Rtech??“ Bill jen kývl a nepatrně zčervenal ve tvářích. „Noo, to abych si příště dával větší pozor.“ Řekl Tom.
„Ne ne, příště ti dám napít já sám.“
Někdy si právě díky maličkostem, nedorozuměním a hádkám uvědomíme, jak moc své blízké a nejbližší milujeme…
autor: Luchia
betaread: Verushka
autor: Luchia
betaread: Verushka
Je to pěkná povídka, ale myslím si, že hádat se kvůli blbostem je podle mě zbytečné, ale někdy člověku přeteče pohár trpělivosti, že se začne hádat kvůli čemukoliv, až pak, když se lidé pohádají a nebaví se spolu, zjistí, jak je jeden druhému blízký =). Tyhle případy znám z vlastní zkušenosti, pohádám se s kamarádkou, a pak si rázem uvědomím , jak moc mi je blízká =) člověk občas otevře oči, až když se něco stane…
to je fakt krásný! 🙂
Tak to je hezký 😀 Tomík by se taky nemusel hned urážet… 😀
Budem brať ponaučenie 🙂