Sedí u stolu před sebou cár papíru… Nedokáže myslet na nic jiného. Slova, která píše, se mu samovolně vtírají do mysli… Najednou se netvoří jen samostatné hlásky, slova, ale vznikají rýmy… jakýsi příběh. Natáhne se po propisce a skloní se k desce stolu, na papír dopadnou jeho dredy… píše… co cítí
Ty jsi sen,
který mě v noci budí.
Ty jsi rána,
která srdce mé zhojí.
Ty jsi ten,
kdo NIKDY patřit mi nebude.
Ty jsi ten,
jehož láska na mě NIKDY nezbude.
Avšak nejsi ten,
za koho tě všichni mají.
Nejsi ten,
kterého v slzách uctívají.
Taky jsi jen člověk,
co normální měl život.
Avšak nikoho nepouštíš
za ten svůj, v duši, vysoký plot
Své srdíčko
si bedlivě střežíš
Málo kdo se dostane
za tu chladnou mříž
Ty jsi prostě jediný
od kterého hledám klíč
Ty jsi prostě bezcitný…!
Nevíš o tom nic.
Nechci ti to vyčítat,
už nikdy víc!
zkus počítat…
… kolik jen lidí má stejné trápení jako já…? Nikdo… jsem zase navždy sám…
autor: Pajda
betaread: Janule
