Láska? 1.

Bill naštvaně vydupal schody a třískl dveřmi svého pokoje. Co si sakra myslí? Jak mu to může udělat? Proč mu to dělá? To byly otázky, které mu běžely hlavou celou cestu z jednoho večírku, na který byli donuceni jít a který opustil hned po tom, co se mu už poněkolikáté zhroutil svět. Padl na postel a zoufale se rozplakal. Bylo mu na nic, už zase, zase se to opakuje. Kdyby nebyl absolutně na dně, snad by se sám sobě zasmál.

Bože, jak je naivní, co si myslel? Proč tady brečí? Muselo mu to být jasné, věděl to.

Přesto to znovu risknul. Znovu uvěřil jeho slibům, zase se nechal přemluvit. Opět se k němu vrátil, a opět se zklamal. Chtělo se mu umřít. Taková beznaděj, tolik smutku, tolik slz, všechno to musel zažívat, zas a znova, pořád dokola…

Nenáviděl se za to! Hnusil se sám sobě. Ale nemohl si pomoct. Nemohl ukončit své utrpení. Sám ne. Mohl to dokázat jen jediný člověk na světě. Jediný člověk, kterého miloval celým svým srdcem, pro kterého by dal i život, pro kterého by udělal i nemožné… Jediný člověk, kterého kdy doopravdy miloval. A miloval ho strašně moc, tak moc, že mu odpustil vždycky naprosto všechno.

Ať udělal cokoli, co ho ranilo sebevíc, vždy ho dokázal omluvit. Vždy mu dokázal odpustit, vždy mu zase uvěřil, vždy mu zase naletěl… Nebylo nic, co by ho v jeho očích pošpinilo, nic proč by ho opustil, nic proč by ho přestal milovat.

A když už ho omluvit nedokázal, nalhával si, že mu to nevadí…

Ale vadilo mu to, hrozně mu to vadilo. Přímo ho to sžíralo, zabíjelo. Umíral, umíral zaživa a při plném vědomí, že si za to může sám… Jenže on to nedokázal, nedokázal ho opustit, nedokázal se od něj odloučit. Miloval ho tak moc, přímo ho zbožňoval. Nedokázal si představit život bez něj, to radši s ním a v neuvěřitelném utrpení, než bez něj.

I když mu neustále ubližoval, byl smyslem jeho života… Všechno co dělal, dělal pro něj nebo kvůli němu, nedokázal myslet na nic jinýho, byl jako posedlý, posedlý svým bratrem.

Jenže tady byl asi jediný. Někdy pochyboval, zda ho bratr vůbec miluje, nebo jestli si s ním jen tak zahrává… Ale i kdyby si zahrával, přešel by to bez povšimnutí, hlavně že může být s ním. Chtěl se od něj odpoutat, začít zase normálně žít, ale nemohl – nedokázal to. Zkoušel to už tolikrát. Tolikrát ho opustil, ukončil jejich více než bratrský vztah, ale za nedlouho se k němu opět vrátil. Aby to začalo nanovo, aby znovu trpěl.

Tenhle kolotoč se točil pořád dokola a nikdy se nezastavil. A on doufal, že nikdy nezastaví.

Chtěl se od něj odpoutat, ale nedokázal si představit, co by bez něj dělal. Jak by žil. Už nebylo cesty zpět… Musel pokračovat! Nemohl to přerušit. Nedokázal, nechtěl… Už ani neplakal, jen ležel a přehrával si svůj život s ním, vždycky s ním. Nebyla vzpomínka, kde by nebyl. Už jako malí na sebe byli strašně fixovaní. Není divu, vždyť byli dvojčata. Vždycky byli spolu, jeden bez druhého neudělali ani krok.

A pak to přišlo. Z ničeho nic už ho nevnímal jen jako své dvojče. Neměl ho jen rád, miloval ho.

První si to nechtěl přiznat. Styděl se za to, ale když měsíce plynuly a jeho láska byla čím dál tím silnější, rozhodl se s tím něco dělat. Rozhodl se mu to na rovinu říct. Byl si téměř jistý, že ho odsoudí, že se mu vysměje, že mu bude odporný… Ale ani v nejskrytějších snech by ho nenapadlo, že jeho lásku opětuje.

Tenkrát byl strašně šťastný, tak šťastný jako nikdy nebyl a již nikdy nebude… Nemohl být, ne když s tím něco neudělá a on věděl, že neudělá… Nejspíš mu bylo souzeno, aby byl nešťastný, aby se stále jen trápil… Smutně, ale smířeně přemýšlel nad svým životem, nad tím co mu bylo souzeno, a stále dokola si opakoval, že mu to nevadí, že to jednou přestane.

Ani trochu tomu nevěřil, ale potřeboval se nějak uklidnit, mít nějakou jistotu.

Byl vyčerpaný. Nepřál si nic víc než usnout, aspoň na chvíli se odpoutat od svých starostí, na chvíli snít svůj sen, který byl jen jeho a nikdo mu ho nemohl vzít. Doufal, že se mu to podaří. Měl štěstí, za chvíli se mu už zdál krásný sen, krásný a nádherný, který aspoň na chvíli dokázal vyloudit na jeho smyslných rtech náznak úsměvu…

autor: Prinzesschen
betaread: Janule