Bezmoc

„Miluju Tě,“ zní mu v uších a i když ví, že to není pravda, nutí ho to doufat a věřit, že jednou to bude zase takové jako před tím… Že bude moci bratra obejmout, když budou sami, přitisknout se na jeho hruď, poslouchat tlukot jeho srdce, vnímat každičký sval jeho těla, líbat hebké rty a dívat se do jeho dokonalých očí. Ačkoli, čím delší odloučení a nezájem z bratrovy strany přetrvává, je si jist, že už NIKDY to nebude jako dřív.

Sfoukne poslední svíčku, která ještě tančila svůj tanec, poodstoupí od okna, které mu doteď dávalo možnost alespoň trochu volně dýchat a jeho tiché, zoufalé a bezmocné kroky směřují k posteli, kde se odehrálo tolik z toho, co by nejraději zapomenul… Jenže zapomenout nemůže, stačí jeden jediný pohled na polštář, který Tom tolik miloval, jeden jediný pohled na místo, kde spával a slzy si samovolně najdou cestu z pod jeho řas. Víc toho nevydrží a jeho křehké, láskou zklamané tělo, se zhroutí na postel, na polovinu, která patřila Tomovi. Svůj nos zaboří do polštáře a sám se trýzní tím, že se snaží přivonět a doufá, že se mu vybaví vzpomínky… To vše se mu podaří, ale během vteřiny pochopí, že tohle není to, co by mu mohlo jakkoli pomoci od jeho „procesu“ zapomnění. Přitáhne si peřinu až pod krk, zachumlaný jako housenka, ze které se právě stává krásný motýl, který neví nic o špíně tohohle světa, se snaží zahnat jakoukoli myšlenku na Toma, i když si před malou chvílí přál pravý opak. Lidé chybují, o tom ví své a strašně rád by tohle pověděl i Tomovi, že jeho útěk, jeho zbabělost byla jen chyba, která se stala pod tíhou okamžiku, jenže s postupem další vteřiny se přesvědčuje o opaku. On nechtěl lásku, kterou mu nabízel. Jeho náruč mu byla dobrá jen ve chvíli, kdy se cítil sám a kdy potřeboval pomoct, protože věděl, že Bill, zamilovaný až po uši, svou náruč vždy otevře, vždy bude mít připravená nějaká slova útěchy, věděl, že by pro něj udělal první poslední. Využíval toho? Využíval Billa, jeho druhou půlku, tu lepší půlku, pro doby, kdy žádná jiná náruč nebyla volná? Všichni kolem, kteří o jejich vztahu věděli, o tom byli přesvědčeni, ale Bill se domníval, že to není pravda, že on sám to ví nejlíp.

„Jak bych taky nemohl? Jsem přece jeho bratr, jeho dvojče!“ říkával vždy na Tomovu obhajobu a nenechal se přesvědčit ani příležitostnou nevěrou, které byl u Toma svědkem. Nenechal se přesvědčit slovy, která z Tomových úst padala v čase, kdy byl pod vlivem nějakého toho alkoholu. Nenechal se přesvědčit ničím, sám věřil a doufal, že jen on to ví nejlíp, že všichni kolem něj se pletou… Doplatil na to, to ví… Bohužel až teď, po několika proplakaných večerech, po několika zoufalých pokusech o navázání kontaktu s bratrem. Teď už to ví… Bohužel, až teď… Ačkoli si to nepřál, dával za pravdu všem. Oni měli pravdu, on jen zaslepeně doufal, protože láska umí jen zaslepit mysl.

Proč se to děje jemu? Dal Tomovi všechno, o co ho kdy požádal… Nemusel ani mluvit, pokaždé uměl odhadnout, na co Tom myslí, po čem touží.

„Proč???!!!“ Dál už nemohl svou bolest skrývat hluboko v sobě, musel ji vypustit ven… Musel, protože jinak by ho to uvnitř roztrhalo na tisíce kousíčků.

„Vždyť já Tě miluju! Dal jsem Ti vše, byl jsem tu pro Tebe, když jsi potřeboval, a Tvoje odměna? Zachováš se ke mně jak k prašivému psovi!!“ křičel, i když si myslel, že jeho bolest NIKDY NIKDO nevyslyší.

„Taky Tě miluju Bille…“ ozvalo se ode dveří a i když si Bill myslel před chvílí něco jiného, Tomův hlas ho usvědčil v tom, že se spletl, že bratrovi křivdil… Spálí se nebo ne? Bude mít pravdu on nebo drtivá většina? O tom nepřemýšlel a jako už několikrát otevřel Tomovi svou náruč…

„You love me, but you don´t know who I´m… So let me go, let me go…“

Jak by nemohl vědět? On musí vědět… Musí… Ať už tak či onak, jinou pravdu než tu svou, zaslepenou, si nepřipouštěl…

„Vím kdo jsi…“ zašeptal tiše do Tomovy náruče a jako už po několikáté usínal se slzami v očích a s nadějí v srdci, že tentokrát to bude jiné, že tentokrát to bude v pořádku… Vše ukáže jen čas…

autor: Lůca
betaread: Michelle M.