Všude kolem se třpytily hluboké sněhové závěje. Jejich bělostná barva ho na několik okamžiků docela zaslepila.
Rychle zamrkal a prokřehlými prsty si promnul oči. Rozhlédl se okolo sebe a zhluboka se nadechl ledového vzduchu.
Sněhové vločky tančily po větru a snášely se dolů z nebe se vší vznešeností jako ledové princezny. Všude kolem něj se rozprostíralo jen bílo. Bílá sněhová peřina a ohlušující ticho.
Znovu si promnul oči, když jeho zrak zůstal upnutý na jakýsi tmavý obrazec, vzdálený jen několik metrů od něj. Nedokázal ho rozeznat. Zdálky vypadal jako černá rozpitá kaňka na čistém papíře. Tom se rychlými kroky stále víc přibližoval, i navzdory hlubokým závějím, do nichž se každým krokem bořil.
Na sněhobílé sněhové peřině Tom už ze vzdálenosti několika kroků rozpoznal černého anděla. Anděla, který mu byl tolik povědomý z jeho snů. Už několikrát se mu o něm zdálo. Opatrně přistoupil k němu. Klekl si do sněhu a letmým pohybem uchopil andělovu mrazem prokřehlou dlaň.
„Kdo jsi?“ vyplula mu z úst ta dvě slova. Černý anděl pomalým pohybem pohnul hlavou s havraními vlasy. Jeden z neposedných pramenů spadl andělovi k tváři. Natáhl k Tomovi ruku.
Byl mu něčím tak povědomý. Tomovi v hlavě stále probouzel myšlenku na Billa. Na jediného anděla, kterého v životě měl. Měl, dokud ho navždycky neztratil.
Odhrnul mu z obličeje onen pramen vlasů. Očima se zadíval na jeho zlámaná křídla. Ležel nehybně a klidně. Na černých pírkách jeho křídel se sem tam zaleskla kapka do ruda zbarvené krve.
Oči černého anděla se na Toma dívaly s prosbou, jakoby mu něco chtěly říct… Od jeho prokřehlých rtů stoupl lehký obláček horkého dechu.
Unaveně zavřel víčka a za hradbou hustých černých řas vyhasly navždy jeho hnědé oči. Černý anděl vydechl naposled..
Tom k sobě přitiskl ledové andělovo tělo. Jeho křídla se náhle rozpadla na miliony sněhových vloček. Bledá andělská líc se jako zábleskem proměnila v lidský obličej. Tomovi se na pár vteřin zastavil dech. Nehybné tělo, jež svíral v náruči, už nepatřilo černému andělu, ale nebylo ničí jiné než Billovo.
Jeho rty byly ledově namodralé a na černých řasách se třpytily drobné sněhové vločky. Tom zavřel oči. Horká slza si po jeho mrazem prokřehlé tváři vypálila cestu až k jeho nehybným rtům. Slaná slza dopadla na Billovy zbledlé líce.
Náhle byl pryč. Zmizel. Z ničeho nic jakoby ho odfoukl ledový vánek.
Na bělostném sněhu zůstalo nevinně ležet jen černočerné pírko z křídel černého anděla….
Rychle zamrkal a prokřehlými prsty si promnul oči. Rozhlédl se okolo sebe a zhluboka se nadechl ledového vzduchu.
Sněhové vločky tančily po větru a snášely se dolů z nebe se vší vznešeností jako ledové princezny. Všude kolem něj se rozprostíralo jen bílo. Bílá sněhová peřina a ohlušující ticho.
Znovu si promnul oči, když jeho zrak zůstal upnutý na jakýsi tmavý obrazec, vzdálený jen několik metrů od něj. Nedokázal ho rozeznat. Zdálky vypadal jako černá rozpitá kaňka na čistém papíře. Tom se rychlými kroky stále víc přibližoval, i navzdory hlubokým závějím, do nichž se každým krokem bořil.
Na sněhobílé sněhové peřině Tom už ze vzdálenosti několika kroků rozpoznal černého anděla. Anděla, který mu byl tolik povědomý z jeho snů. Už několikrát se mu o něm zdálo. Opatrně přistoupil k němu. Klekl si do sněhu a letmým pohybem uchopil andělovu mrazem prokřehlou dlaň.
„Kdo jsi?“ vyplula mu z úst ta dvě slova. Černý anděl pomalým pohybem pohnul hlavou s havraními vlasy. Jeden z neposedných pramenů spadl andělovi k tváři. Natáhl k Tomovi ruku.
Byl mu něčím tak povědomý. Tomovi v hlavě stále probouzel myšlenku na Billa. Na jediného anděla, kterého v životě měl. Měl, dokud ho navždycky neztratil.
Odhrnul mu z obličeje onen pramen vlasů. Očima se zadíval na jeho zlámaná křídla. Ležel nehybně a klidně. Na černých pírkách jeho křídel se sem tam zaleskla kapka do ruda zbarvené krve.
Oči černého anděla se na Toma dívaly s prosbou, jakoby mu něco chtěly říct… Od jeho prokřehlých rtů stoupl lehký obláček horkého dechu.
Unaveně zavřel víčka a za hradbou hustých černých řas vyhasly navždy jeho hnědé oči. Černý anděl vydechl naposled..
Tom k sobě přitiskl ledové andělovo tělo. Jeho křídla se náhle rozpadla na miliony sněhových vloček. Bledá andělská líc se jako zábleskem proměnila v lidský obličej. Tomovi se na pár vteřin zastavil dech. Nehybné tělo, jež svíral v náruči, už nepatřilo černému andělu, ale nebylo ničí jiné než Billovo.
Jeho rty byly ledově namodralé a na černých řasách se třpytily drobné sněhové vločky. Tom zavřel oči. Horká slza si po jeho mrazem prokřehlé tváři vypálila cestu až k jeho nehybným rtům. Slaná slza dopadla na Billovy zbledlé líce.
Náhle byl pryč. Zmizel. Z ničeho nic jakoby ho odfoukl ledový vánek.
Na bělostném sněhu zůstalo nevinně ležet jen černočerné pírko z křídel černého anděla….
autor: Týnka
betaread: Michelle M.
