Lacrymosa

„Dík…“ šepl Tom, když Bill procházel kolem něho a podával mu šálek čaje.. Ve skutečnosti by ho místo pouhého „dík“ nejradši vášnivě políbil… Bylo mu nanic.. tyhle společné snídaně neměl moc rád.. co rád.. nesnášel je!

Je to už delší dobu, co si Tom uvědomil „trochu“ silnější cit ke svému bratrovi. Nikomu to neřekl.. neodvážil se, bál se reakce okolí a především té Billovy… Byl mu vděčný za každý projev jakékoliv opačné náklonnosti, vlastně byl šťastný, ale zároveň trpěl… Člověk, kterého nadevše miluje, na 99,99 % nikdy nebude jeho a co bylo nejhorší.. nešlo zapomenout! Nemohl se jen tak vrátit ke svému starému životu, plného dívek.. nešlo to! Protože Bill byl při něm téměř dvacet čtyři hodin a Toma vzrušoval každinký jeho pohyb, každičký letmý dotek, každý hluboký pohled do těch nevinných očí, ve kterých se utápěl… už se to proste nedalo vrátit zpět… Trápil se.. trápil se moc.. vždyť toho zas tolik od života nechce! Chce být jenom šťastný.. šťastný s člověkem, kterého miluje!

Poslední dobou se Tom hodně změnil.. Byl uzavřený a patetický.. Nejraději trávil čas o samotě, taky když se šla skupina někam bavit, zůstal sám doma.

Na jeho mrazivé náladě nepřidala ani nepříjemná hádka s Billem, která se odehrála před jeho odchodem do baru.. Tom začínal být posedlý Billovou přítomností.. nechtěl zůstat sám.. chtěl být s ním.. chtěl se na něho dívat, chtěl ho cítit.. potřeboval ho.. Tohle všechno ale Bill nemohl tušit.. nechápavě nad jeho skleslou náladou pokroutil hlavou, zvednul se a odcházel s odsuzujícími slovy na Toma, že je trubka, co se neumí zabavit.. Toma to složilo.. sednul si k oknu a s pocitem absolutní bezmoci se díval, jak se jeho slunce v životě pomalu ztrácí v nočním tajemnu..

Nevěděl, co má dělat! .. že by si dal dávku? Ne! Vždyť s tím přestal před půl rokem!! Bylo to taky vlastně kvůli Billovi.. jenom kvůli němu s tím začal a kvůli němu to taky skončil! Bill o tom nevěděl.. kdyby jen věděl, jaká je jeho dvojče silná osobnost!!…….

Tom dlouho nepřemýšlel.. vstal a zamířil si to ke své cestovní tašce.. chvíli se tam přehraboval, než konečně našel, co hledal.. Napumpoval si ruku a vpíchnul to svinstvo do svého slabého, zuboženého těla.. Působilo to docela rychle..Tomovi se hned zdál svět pozitivnější a Bill už mu ani zdaleka nepřipadal tak nedosažitelný jako doposud. Už dlouho se necítil tak volný.. všechny deprese jakoby pominuly a Tom vnímal jenom optimistickou přítomnost.. Chtěl se podívat, jestli se Bill už nevrátil. Potichoučku se vplížil do Billova pokoje… nikde nic! „Asi se ještě někde „baví“…“ řekl Tom do vzduchu a pohled mu padl na flašku vína na stole.. Bez váhaní ji vzal.

..když už byla flaška poloprázdná, jí Tom po úmorném přemýšlení třesknul o zem… a vykřikl… „Řeknu mu to!! Řeknu mu to hned teď!!! vyskočil a utíkal si pro bundu.. Plný odhodlání a dobrého pocitu, kráčel vlastním světem a těšil se, jak konečně otevře Billovi své srdce.. jak mu vysvětlí všechno, co má na mysli.. jak ho obejme.. jak mu konečně řekne: „Miluju Tě“… budou spolu jen on a Bill.. zrychlil krok.. Jméno klubu si dobře pamatoval.. za rohem téhle ulice ho čeká nový život.. skoro utíkal, když se zaraženě zastavil… Ten obraz, co spatřil před očima, ho kompletně zničil…

Hebké rty, o kterých tolik dnů a nocí snil a považoval je za ideál krásy, teď líbaly nějakou „obyčejnou“ dívku, kterou by teď ani ve snu nenapadlo, co způsobila..

Tomovi se právě před očima zhroutil svět.. na co se to dívá?? Stál tam a upřeně hleděl na všechno svoje štěstí v životě, jak se mu rozplývá jako křehká vločka sněhu.. tolik si přál, aby to nebyla pravda.. tolik chtěl, aby tam Bill stál a čekal jenom na NĚHO!!.. nemohl tomu uvěřit.. stál tam za rohem starého domu, který ani netušil co se při něm děje.. a díval se na svoji poslední naději, která mu vzala šanci na lepší život.. to, co se právě odehrávalo v Tomovi uvnitř, bylo nepopsatelné.. cítil vztek.. vztek na tu hezkou brunetku, co mu vzala to všechno, co na světe miloval.. cítil lásku.. hořící plamen lásky pomalu vyhasínal a měnil se na lítost.. lítost nad samým sebou.. Litoval, že byl tak hloupý a nebyl schopen víc bojovat za svoje štěstí.. propaloval nic netušící dvojici pohledem.. chtěl si ten pocit zapamatovat.. intenzivní pocit velké sebelítosti… možná, že bude poslední…

Po chvilce se jakoby probral z transu a rychlými kroky krátil cestu nevěda kam…

…mezitím…

„Počkej..!“ odstrčil Bill dívku.!! „Co se děje?“ zeptala se Karen uraženě..

„Tohle nemůžu…“ šepnul Bill.. „Ale co by si nemohl..“ řekla Karen a chystala se Billa opět políbit.. no ten se uhnul.. „Co se děje?!“ zeptala se Karen podrážděně.. „Miluju někoho jiného..“

Karen byla očividně zaskočená.. stála před ním a tvářila se jako před popravou…

„Odpusť…“ pohladil ji naposledy po tváři.. pak se otočil a šel pryč..

…..

Proč?? Proč na to nepřišel dřív.. chvátal domů.. tam, odkud neměl nikdy odejít.. kde měl teď sedět v objetí s osobou, kterou miluje.. dlouho se tento cit dral na povrch.. teď přišel jeho čas.. přišel čas pravdy.. Vyčítal si, že si to spíš neuvědomil.. a promarnil drahocenný čas vlastní nejistotou.. konečně prolomí bariery.. bude šťastný.. oba dva…

Byl už skoro u jejich domu.. trochu ho zamrzela tmavé okna na pokoji.. „Že by nebyl doma?“ zeptal se sám sebe.. nervózně hledal klíče od dveří – brány nové etapy života.. překvapilo ho, že je odemčeno.. „Sakra.. ať zamyká, když někam jde!“ křiknul.. zabouchnul dveře a šel dál po chodbě.. „Tome??“… „Tomee!?“ .. „Tome, jsi doma?!!“… a nic.. bylo ticho jako na hřbitově.. Bill teda šel do svého pokoje.. byl zklamaný.. tolik odhodlání, co v sobě teď našel, už asi nikdy nenajde.. musel s ním mluvit.. tolik mu toho potřeboval říct!! Omluvit se mu.. obejmout ho.. políbit!

…Už se blížil ke dveřím svého pokoje, když se u těch Tomových zastavil.. neměl ve zvyku chodit do jeho pokoje, když tam není.. ale.. co kdyby.. zvědavost byla silnější… napjatý chytil měděnou kliku Tomova pokoje a zatlačil.. byla tam tma.. neviděl vůbec nic.. chvilku tam šmátral po vypínači.. konečně ho nahmatal… Jeho tenký černě nalakovaný ukazovák stlačil ten osudový knoflík! „NEE..!!“

Bylo poslední Billove slovo.. probudil se až v nemocnici.. otevřel oči a absolutně nechápal co se děje.. počítal tak jeden-dva dny, co tam nehybně leží v komatu.. pochmurná zašedlá místnost působila nepokojným dojmem.. jediný barevný předmět v celé téhle místnosti byl nějaký časopis… Bill si ho projížděl pohledem.. když se mu zastavil na zpěvákovi na titulcích, co svíral v ruce kytaru… „panebože!“…jako film se mu zjevili poslední sekundy momentu, kdy sáhnul na ten spínač… obraz Toma s nepřítomným výrazem na kdysi tak živé, usměvavé tváři, jeho bezvládné tělo.. schoulené do klubíčka, které tak toužilo po ochraně a pochopení.. které už se mu asi nikdy nedostanou.. louže krve, rozlité kolem jako limonáda… nařízlou paži, z které krev ještě pořád malilinkým pramínkem tekla.. žiletky, pohozené poblíž Tomova zničeného těla.. Bill zkolaboval.. jeho zesláblý organizmus nemohl toto vydržet.. byl vyčerpaný.. nemohl.. proto měl teď svoje pěstěné ruce probodané velikými jehlami, které mu „pomáhaly“ nabrat sílu a energii.. na chlapcově tváři tekla slza.. hned za ní další.. a další a další.. plakal.. jen sedel a plakal… musel ho najít.. musel ho vidět.. musel se rozloučit.. naposledy! Bez přemýšlení si začal vytahovat ty hnusné jehly ze svých namodralých rukou.. pěkně.. jednu za druhou.. otevřel dveře nemocničního pokoje a pomalým krokem.. který byl i tak nestabilní, se vlekl po dlouhé chodbě.. po cestě se musel přidržovat laviček.. protože sám by to jistě nezvládnul…

Našel to! Otevíral velké dveře s nápisem, který si nechtěl ani číst.. Pohled vevnitř byl.. asi tři lehátka přikrytá hrubou bílou plachtou, na Billa tak zapůsobily tak silně, že se úplně sesypal k zemi a neměl ani sílu se zvednou.. neměl sílu už vůbec na nic.. plakal už jen na sucho.. měl pocit, že všechny slzy vyplakal.. doplazil se z posledních sil k jednomu lehátku.. nevěděl, proč to dělá.. byl jako v transu.. klepaly se mu ruce.. třásl se na celém těle… pomalu odhrnul tu těžkou plachtu.. která se mu zdála tak drsná…

….vyděsil se.. Tomova klidná tvář.. připomínající porcelánovou panenku, byla v nepatrném úsměvu… Nedokázal to.. zničil je oba.. už se to nedá napravit.. je konec.. proč?.. proč?… „Proč jsi to sakra udělal?“ třásl s ním jako pomatený..

Mohlo být teď všechno jinak… mohli sedět doma v obýváku.. hladit se.. objímat se.. dokazovat si vzájemnou lásku.. šeptat si něžná vyznání…

Ne tohle.. takhle to nemělo být!! Je to všechno špatně.. je to sen.. že je to sen.. no taak.. „Tome..probuď se!!“ Bill vzlykal.. to bylo jediné, co zvládal.. byl vysílený.. Chtěl Toma chytit za ruku a prosit ho o odpuštění.. něco mu v tom bránilo.. pokrčený papírek v Tomově studené ruce…

Nechci, abys plakal,

nechci, aby ses trápil..

Je to všechno moje vina,

To já jsem Tě ztratil..

Za lásku.. málo jsme se prali..

Prostřednictvím vyznání

Tu chci něco říct… něco, co jsem se neodvážil celých sedmnáct let..

Jsem zbabělec..vím to!..

Miluju Tě!! Už to víš.. ale už je pozdě.. protože když Ty teď čteš tyhle řádky.. moje duše je na cestě do nebe.. tam Tě budu čekat.. a konečně budeme oba šťastní..

Bill neváhal ani na zlomek sekundy.. papír pečlivě poskládal a vložil si ho do kapsy.. Pohlédl na Tomovo nehybné tělo a udělal něco, co si Tom nikdy nesplnil.. Pomalu se nad něj nahnul a přiložil svoje měkké rty na Tomovy.. „Taky Tě miluju..“ Poslední slza dopadla na jeho mrtvé tělo.. přikryl ho a šel zpátky…………

Dobře věděl, kam chce jít.. nemohl jít nikam jinam.. tak to má být.. byl jako blázen.. vtrhnul do svého pokoje… Sedmé patro nemocnice.. to bude to správné řešení.. neměl výčitky, když lezl na kamenné zábradlí.. necítil nic.. jenom nepřekonatelnou touhu ho vidět.. těšil se.. věděl, že ho už brzy spatří, jak na něho čeká.. bude konec.. ale zároveň začátek.. sám to napsal.. bude ho tam čekat..

Osud se naplní… budou spolu.. tak jak to mělo být…

Bosýma nohama stál na studeném mramoru zábradlí a pozoroval hvězdami posypané nebe.. tam ho čeká… zavřel oči. „Už jduu..!!“ a skočil…

V klidný prosincový podvečer… co se lidé vraceli z práce.. nakupovali nebo se jen tak flákali po rušných ulicích.. se nad městem vznášela bloudivá duše, která hledala tu správnou cestu do nebe.. Když ji najde… bude počátek konce…

Bude šťastná…

V klidný prosincový večer… se v nebi sešly dvě duše… nebo andělé?? To je jedno… teď… už jsou oba šťastní….

autor: Janaya
betaread: Michelle M.