„Běž pryč Tome, my dva si už nemáme co říct!“
„Že ne? To bych teda neřekl!“
„Mně je jedno, co bys řekl ty! A nedívej se tak utrápeně, stejně ti na mně nezáleží!“
„Je ti jedno, co bych řekl já?“ Tom se zasmál. „A pak komu na kom nezáleží!“ dodal posměšně.
„Laskavě se uklidni! Nechceš mi snad tvrdit, že po tom všem, co si mi udělal, mi tu budeš nadávat, že já jsem ten špatný? Že já se o tebe nezajímám? Nebuď směšnej! Jo, máš pravdu, nezajímá mě co si myslíš, tak jako tebe nikdy nezajímalo, co si myslím já! Jako tě nikdy nezajímaly moje pocity! Jako jsem tě nikdy nezajímal já! Běž pryč, nechci se hádat!“
„No tak, Bille, nevytahuj to zase, prostě začnem znova…“
„Přestaň si hrát na nějakýho svatouška! Oba dobře víme, že začít znova je blbost, protože by se všechno jenom opakovalo!“ Bill začínal být hysterický, nevěděl, kde se v bratrovi bere taková drzost.
„To si myslíš ty, já ne!“
„Už jsem ti jednou řekl, že co si myslíš ty mě nezajímá! A teď vypadni!“ Bill ječel na celej barák, protože cítil, že jestli Tom okamžitě neodejde, nevydrží to a všechno mu odpustí…
„Bille, prosím!“
„Ty mě prosíš? Jak dojemné! A co si jako představuješ, že udělám? Skočim ti do náruče? Tak to se teda pleteš! Už nikdy, pamatuj si to, nikdy!“ Zase skoro brečel, snažil se to zadržet, nechtěl aby to Tom viděl, ale už bylo pozdě, slzy mu stékaly po tváři a on je nebyl schopen zastavit… Otočil se zády a tiše vzlykal. Proč mu to dělá? Vždycky ho jen rozbrečí!
Tom pomalu přistupoval k Billovi, objal ho kolem pasu a políbil na krk. Bill vzdychnul. Ne! Musí se přece ovládat! Nemůže zase udělat tu samou chybu, chybu, kterou udělal snad stokrát a která ho stála tisíce proplakaných nocí. Chtěl to ukončit, ale nešlo to. Tak moc po něm toužil… A dost!
Vysmeknul se mu a odešel na druhou stranu pokoje.
Tom si povzdechnul, vážně už nevěděl, co má dělat, omluvy nestačí, přes postel to očividně taky nepůjde…
„Tome, prosím, běž pryč!“ Bill tiše vzlykal a zlomeným hlasem pokračoval. „Pochop to, je konec!“
„Ne, to teda není! Nedovolím, aby byl!“
Bill se hořce zasmál.
„Jo? A jak to chceš dokázat?“
„Prostě to dokážu! Vím, že mě miluješ!“
„Jo, miluju, jenže ty mě ne! A to je ten problém. Já vím, že ty to prostě nemůžeš chápat, ale s tím nic nenaděláš!“
„Ale já tě přece taky miluju…“
„Buď tak hodnej a laskavě nelži!“
„Já nelžu…“
„Ne? Tak proč si mě podváděl? Proč si byl na mě hnusnej? Protože mě miluješ? Zajímavý, myslel jsem, že láska se vyjadřuje jinak, ale máš zřejmě svůj originální způsob.“ Z Billa přímo čišela hořkost a ironie. Byl si jistý, že dál už to nezvládne. Tak rád by to smetl ze stolu, políbil Toma a na všechno zapomněl. Ale nemůže! Kvůli němu! To Tom ho k tomu donutil!
„Bille…“ řekl Tom otráveně a pokračoval, jako by ho snad ten rozhovor nudil „Prostě na to zapomeneme, začneme znova, já tě nebudu podvádět, ty nebudeš chodit na rande…“
V tu chvíli ho Bill rozzuřeně přerušil.
„Přestaň! Tak za prvé, nemám na tvoje planý sliby náladu, a za druhý, jak se vůbec opovažuješ, po tom všem, mi vyčítat, že jsem šel na rande? Kde sakra bereš tu drzost? Co si o sobě myslíš?“ Teprve teď pochopil, že se rozhodl správně. Jak vůbec mohl pochybovat? Je jasný, že Tom se nezmění. Rvalo mu to srdce, ale právě se s definitivní platností rozhodl udělat za jejich vztahem, pokud se to tak dá nazývat, tlustou čáru, a jak říká Tom, začít znova, ale už sám, bez svého bratra, který mu nikdy nepřinesl nic dobrého…
„Dobře, omlouvám se ti.“
„Hm, fajn a co jako?“
„Jak co jako? Co víc mám udělat?“
„Nic, uvědom si už konečně, že ty nemůžeš dělat nic! Máš ještě něco na srdci? Protože tenhle rozhovor mě začíná unavovat…“ Bill se sám divil, kde se to v něm bere. Nikdy by neuvěřil, že takhle bude s někým jednat, obzvlášť ne s Tomem…
„Jo mám ještě něco na srdci! Prostě ti to nedovolím! Nedovolím ti to ukončit! A stejně za to můžeš ty! S kým si byl na tom rande, hm? Ses zamiloval? Já tě možná podváděl…“
„Možná?“ zeptal se pobaveně Bill.
Tom to ignoroval „…ale nikdy jsem se nezamiloval a ty jo! A proto to teď chceš ukončit!“ Tom se zdál být pyšný na to, co právě vymyslel…
Bill se zasmál. „Jseš ubohej! Já tě miluju! Pořád! A vždycky budu! I když se rozejdem! Prostě nikdy nikoho nebudu milovat víc než tebe, protože nikdy už nikoho milovat nebudu! Ale ty nemiluješ mě! A o tom to všechno je! Takže se laskavě zamysli, nad tím co to plácáš za nesmysly a dej mi už konečně pokoj!“
„Nedám! Máš někoho jinýho a teď se z toho chceš vykroutit!“
„Neházej vinu na mě! Můžeš za to ty! Kdyby si se ke mně choval slušně, nikdy bych na žádný rande nešel! Ale ty si holky vodíš i k nám domů…“
„Aha, tohle ti vadí? Měl si říct, příště bych si je odvedl někam jinam…“
„Vypadni! Seš takovej hajzl! Nenávidim tě!“
„Ha! Tak přece! Že si před chvílí tvrdil něco jinýho…“
Bill po něm mrštil skleničkou. Jen tak tak se vyhnul, ale dost ho to vyděsilo. Takhle bratra nezná.
„A to je moje smůla, miluje tě, ale přitom tě nenávidim! A teď už konečně táhni z mýho pokoje!“ Přešel k němu a doslova ho vystrčil ven. Zamkl a svezl se na zem. Plakal, zoufale vzlykal, byl úplně hysterický, nedokázal se ovládat… Nedokázal normálně přemýšlet, prostě jen brečel…
Tom vyděšeně stál na chodbě a nebyl schopen pohybu. Teprve teď mu docházelo, že Bill to myslí opravdu vážně. Tím, jak po něm mrštil skleničku a řekl mu, že ho nenávidí… To mu otevřelo oči… Absolutně netušil, jak ho získá zpátky, ale věděl že to dokáže. Musí! Bill je jen jeho! Patří jen jemu! Nikdo jiný na něj nemá právo! Nebo ne?…
autor: Prinzesschen
betaread: Janule
