Ráno byl Bill po proplakané noci nevyspalý a celý rozlámaný. Aby zakryl kruhy pod očima, strávil v koupelně 2 hodiny. Musel vypadat dokonale. Dneska mají focení a nikdo nesmí vědět, jak mu doopravdy je.
Poté co vstal, si zakázal na Toma myslet. Docela se mu to dařilo, dokud ho ovšem neviděl. Zase se mu vracela melancholická nálada a pocit, že jediný co dokáže, je zalézt do postele a plakat a plakat…
„Ahoj bráško, tak co, už si normální?“ zeptal se s úšklebkem Tom.
Billa to už ani neudivilo. Za to, že ho bratr bere na lehkou váhu, si může sám. Nechtěl se s ním zase hádat a tak ho ignoroval.
Na focení a rozhovorech museli dělat, že je všechno v nejlepším pořádku… Bill se snažil, ale stejně ho vytáčelo, že Tom už zase flirtuje s kým jen může. Jasně, teoreticky už spolu nejsou, ale copak to Tom musí dělat? Stále chce aby mu Bill odpustil, ale jeho chování tomu rozhodně neodpovídá. I když by mu to už mohlo být jedno…
Ale jedno mu to rozhodně nebylo. Neskutečně žárlil, snad víc než kdy dřív. Užíral se představou, že to bratrovi teď vlastně dovolil… Ne že by se ho na to někdy ptal… Ale že prostě by se mohl Tom i zamilovat… Tak tomuhle se zasmál, Tom a zamilovat? Ten není něčeho takového schopen.
Stejně se mu to vůbec nezamlouvalo. Navíc vypadal, že mu to dělá schválně… Nedokázal se soustředit, jen ho rozzlobeně propaloval pohledem… Na otázky vůbec neodpovídal a při focení se vůbec neusmál, až ho musel David napomenout, co to s ním dnes je. Potom se trochu sebral, nemůže přece dovolit, aby mu Tom kromě soukromého života zničil i kariéru…
Zbytek focení nějak přetrpěl a odešel na další schůzku s Johannou. Nedokázal si to vysvětlit, ale strašně se těšil… Když jí uviděl, úplně mu radostí poskočilo srdce… Nechápal to. Vždyť jí ani nezná… Strašně pěkně se mu s ní povídalo, byla tak milá. Dozvěděl se, že studuje žurnalistiku v Hamburku a bydlí tady, protože její rodiče jsou až z Kolína. Divil se, že už studuje, vypadá tak mladě, myslel si, že jí víc jak 18 nebude, ale bylo jí už 20. Ani se nad tím nepozastavil. Nevadilo mu, že je starší, po vztahu s Tomem, by mu asi nevadilo nic…
Na konci mu vtiskla jemný polibek na ústa. Trochu ho to překvapilo, ale rozhodně mu to nebylo nepříjemné… Ani si neuvědomoval, že si zřejmě myslí, že spolu teď budou chodit… Ne ani tak neuvědomoval, jako nad tím nepřemýšlel. Rozhodl se to nechat osudu. Jestli s ní má něco mít, tak ať… Nic mu v tom nebrání, když s Tomem je to zřejmě zabitý…
Pomalu se dostal až domů a opět s úsměvem na rtech vkročil dovnitř. Tom tam zase stál opřený o zábradlí a házel po něm nevraživé pohledy. Bylo na něm vidět, že žárlí… Bill si to nechtěl připustit, ale ve skrytu duše ho to nesmírně těšilo, byl rád, že Tom pozná, jak bývalo vždycky jemu…
„Kde si byl?“ zaútočil na něj Tom a když se ho rozhodl opět ignorovat a chtěl projít do svého pokoje, bolestivě ho stiskl za paži a smýkl jím k sobě. Byl agresivní a Bill se vylekal.
„Au, Tome, pusť mě!“
„Ne! Tak kde si byl? Zase na rande?“
„Tome, to bolí, pusť mě!“ Tom povolil stisk, ale rozhodně nevypadal, že by ho chtěl nechat jít.
„Dobře, byl jsem na rande a teď mě nech!“ Tom mu začal drtit ruku, až Bill sykl bolestí.
„Co tak koukáš? Nelíbí se ti to? Máš snad něco proti tomu?“ vysmíval se mu a bojovně ho propaloval pohrdavým pohledem. Stále sám sebe překvapoval, že s Tomem dokáže takhle jednat… Nechtěl, ale sám ho k tomu donutil…
Tom vypadal, že pukne vzteky.
„Hm, tak co? Nějaké námitky?“
„To si piš, že mám námitky!“ běsnil Tom a byl úplně rudý.
„Ty jsou ti ale k niče…“ Bill to nedokončil, protože mu na tváři přistála pořádná facka. Polekaně se chytil za tvář a s naprostým odporem koukal na Toma.
„Ty hajzle! Jak si dovoluješ mě bít?“ Tvář měl úplně červenou a začínala mu otékat. Tom byl zjevně taky vyděšený, ale ne natolik, aby nepokračoval.
„Prostě ti to zakazuju! Ty patříš jenom mě!“ Billovi z něj bylo špatně. Je mnohem horší, než si myslel. S nenávistí na něj koukal a uvědomoval si, že teď je to snad poprvé, co by se mu naprosto hnusilo se s ním milovat, nebo se ho jakkoliv dotýkat…
Tom jakoby četl jeho myšlenky, sklonil se k němu a políbil ho. Bill se snažil bránit, ale líbal ho tvrdě, jako by nepřipouštěl žádný odpor. Se slovy: „Jsi jen můj,“ ho surově přitlačil na zeď a zuřivě se dobýval jazykem do jeho úst. Bill se mu pokoušel vysmeknout, ale proti němu byl příliš slabý… Nemohl se nijak bránit, a tak se ho aspoň pokoušel zastavit slovy.
„Chceš mě znásilnit?“ myslel si, že to na něj třeba zapůsobí. Nevěřil, že by toho byl opravdu schopný, ale tuhle odpověď nečekal.
„Když to bude třeba, tak ano…“ odpověděl suše Tom a znova se přilepil rty na jeho krk.
„Jsi odpornej, hnusíš se mi!“ vykřikl zoufale Bill a stále se mu pokoušel utýct. Tom jako by si teprve teď uvědomil co dělá… Pustil Billa, zadíval se mu do očí, kde mohl číst neskutečné zklamání a odpor, a odešel. Nechal ho tam samotného. Bill se zase dostával do stavu hysterie. Nemohl tomu uvěřit. Nemohl uvěřit tomu, že ho bratr uhodil a ještě míň, že se ho pokoušel znásilnit. Teď se mu teprve doslova zhroutil svět. Předtím ještě věřil, ve skrytu duše doufal, že Tom není tak špatný, že se může změnit, ale po dnešním dnu všechny jeho naděje a sny pohasly. A s tím jakoby umřel i Bill. Nemohl žít bez Toma a už vůbec nemohl žít s vědomím, co mu jeho bratr udělal a chtěl udělat…
autor: Prinzesschen
betaread: Janule
