Bill jen zalapal po dechu. Co to sakra udělal? Vždyť tohle si vždycky přál. Není trošku naivní, řídit svůj život pitomými pruhy na zácloně? Připadal si jako idiot. Mohli začít znovu…
Co by mu asi udělalo, to ještě jednou zkusit? I kdyby to zase dopadlo tak jako vždy? Stalo se to už tolikrát, že o jednou navíc, by si toho ani nevšiml.
Ale jak se pomalu uklidňoval, jeho rozhodnutí se mu zamlouvalo čím dál víc. Takhle by se nehnul z místa. Mohl by si donekonečna opakovat, co by, kdyby… Mohli by to zkoušet znova pořád dokola a kam by to vedlo? Za chvíli by to bylo stejné jako předtím… Ne, udělal dobře! Prostě na Toma zapomene!
I když mu připadalo hloupé, jen tak ho vytěsnit ze života, je to jeho dvojče, nemůžou na sebe zapomenout… A navíc nikdy by jen kvůli Tomovi neopustil kapelu. I kdyby se měl trápit každý den, pohledem na něj a pocitem, že se ho už nikdy nesmí dotknout, tak jak by chtěl, i kdyby pro něj měly být koncerty utrpením, nikdy by z kapely neodešel. Byla pro něj moc důležitá. Tom samozřejmě taky, ale jak už se dřív ujistil, nemůže srovnávat Toma se skupinou… Prostě jen „zapomene“ na lásku k němu a za nějaký čas budou zas jen bratři! Každá láska jednou odejde, nemůže přece Toma milovat celý život! A navíc, co je to láska? Je to celý směšný! Určitě ho už nemiluje, jen si to stále namlouvá a nedokáže s tím přestat! Za chvíli si na něj už ani nevzpomene…
Nejradši by si nafackoval… Jak jen může takhle hloupě uvažovat? On, který vždycky věřil na lásku na celý život? A byl si jist, že Tom je jeho láska na celý život… I když, podle něj, neopětovaná…
Tom už byl doopravdy zničený. Bylo mu jasné, že tohle je konec. Opravdový konec… Už se nemusel snažit, Bill byl očividně rozhodnutý a nic na něj nezabíralo. Své poslední naděje vkládal do změny chování, že když bude najednou takový, jaký si Bill vždycky přál, že to Billa odzbrojí, že to s ním zkusí znovu…
Nevěděl, co si myslel, na to co mu udělal, nejde zapomenout… To se nedá spravit jedním sladkým polibkem… Ale čím? Čím se to teda dá spravit? A dá se to vůbec ještě spravit?
Hlava ho z neustálého přemýšlení přímo třeštila a oči pálily. Nejraději by si lehnul a všechno špatný zaspal, ale měl pocit, že když bude jen nečinně ležet a nic nedělat, tak se zblázní. Proto si vzal mikinu a vyrazil… Ale kam? Kam má jít? Nakonec zamířilo ke Gustavovi. Když nic, tak by si mohli aspoň pokecat. Znovu se mýlil. Nebyl zrovna ve stavu, kdy by mohl jen tak tlachat o blbostech…
Seděl u Gustava, nepřítomně se díval někam do zdi a znovu se mučil neustálými výčitkami… Bože, proč? Proč si všechno uvědomil, tak strašně moc pozdě? Proč, proč, proč? Měl pocit, že se zblázní. Gustav se na něj se zájmem díval.
„Tome? Co je s tebou? Tome? No tak slyšíš mě?“ trhnul sebou
„Co? Co si říkal?“
Gustav se zasmál.
„Ptal jsem se tě, co je s tebou?“
Tom na něj jen nepřítomně zíral a nebyl schopen ze sebe vypravit odpověď.
Gustav jen nechápavě zakroutil hlavou.
„Proboha, vnímáš mě? Seš snad zamilovanej?“ nejspíš to myslel jako vtip, ale Tom samým údivem otevřel pusu a stále jakoby byl mimo, na něj zíral. Gustav už vážně nic nechápal. „Tome, je ti dobře?“
„Co?“ Tom opět nevnímal, to už je to na něm tak vidět? Všimne si snad každý, že je zamilovaný? Zamilovaný do svého bratra? Ani na to nechtěl pomyslet…
Gustav už vážně nevěděl, co si má myslet.
„No tak, řekneš mi konečně co s tebou je? Zbláznil ses snad?“ Tom se na něj ublíženě podíval.
„Nebo… nebo ses vážně zamiloval?“
„Jo, asi jo!“ spíš pro sebe si pošeptal Tom a doslova vystřelil z pokoje. Gustav za ním jen nechápavě zíral…
Už si vážně myslel, že se zbláznil. Copak to jde, být takhle mimo? Musí něco udělat! Jenže ho nic nenapadalo, a to ho strašně ničilo. Ten pocit, že je všechno ztracený…
Ani nepřemýšlel, co dělá a vpadl Billovi do pokoje. Tak rychle jak dveře otevřel, je zase zavřel, protože Bill se už zase líbal s Johannou a na to se nehodlal dívat.
To mu na náladě taky nepřidalo, copak se musí pokaždý, když jde za ním, líbat?
Chtěl na všechno zapomenout a tak se rozhodl, že se musí opít, jinak by toho zřejmě nedocílil.
Zamířil do baru, stále ještě vykolejený vším, co se stalo, ale už patřičně veselejší, povzbuzován vidinou, že se za chvíli nebude muset trápit.
Poručil si ten nejsilnější alkohol a netrpělivě se rozhlížel kolem. K jeho plánu totiž nepatřilo jen se opít… Když zapomenout, tak pořádně…
Již dostatečně opilý se postavil a namířil si to k vedlejšímu stolu. Sedělo tam několik celkem pěkných dívek. Nevěděl kolik a ani moc nerozlišoval která je která, vlivem alkoholu mu stejně tak nějak splývaly. Přiklopýtal až k nim, nasadil „sexy“ úsměv a sbalil první, kterou uviděl…
Bill se po vpádu Toma do jeho pokoje cítil divně a rozhodl se si s ním promluvit… Už se za ním chystal, když ho vyrušil Gustav a celkem ustaraně se ho ptal, co je to s Tomem.
„Nevím, co by s ním mělo být?“
„No je takový divný, roztěkaný, jako duchem nepřítomný, vůbec mě nevnímá…“
„Promiň, ale vážně nevím, co s ním je a ani mě to nezajímá!“ skočil mu do řeči Bill.
„Vy ste se snad pohádali?“ zeptal se udiveně Gustav. Byl zvyklý, že to mezi nima občas vře, ale takového Billa neznal.
„Ne! Proč by sme se měli hádat? Prostě mě nezajímá pořád jen Tom!“ odsekl Bill a zadíval se někam za něj, nechtěl se mu dívat do očí, protože by určitě poznal, že lže. Vždyť ho naopak nezajímalo nic jiného než Tom… Chtěl vědět, co s ním je, ale nechtěl se ho vyptávat. Zvědavost mu nakonec nedala…
„No a když už seš tady, tak co je teda s ním?“ zeptal se rádoby s nezájmem a vyčkávavě si podupával nohou.
„Nevím, řekl mi, že je zamilovaný…“
„Cože ti řekl? Že je zamilovaný? A do koho?“ Billem projela vlna štěstí…
„To neříkal, potom někam utekl…
No jasně, utíkal za Billem… Ne!
„Promiň Gustave, už musím jít,“ jen rychle zamumlal a tak jako předtím Tom, doslova vystřelil z pokoje…
Byl si jistý, že ho Tom miluje. Proč by o tom jinak vykládal Gustavovi? Prostě mu odpustí a začnou znova! Čert vem pruhy…
autor: Prinzesschen
betaread: Janule
Néé, to je tak komplikované! Teďka narazí na Toma jak si to s někým rozdává, Princezno, jak tě znám xD x( Achjo…