Láska? 23.

Bill se samým štěstím rozeběhl a vlítl k Tomovi.

„Tome? Tome? Kde…“ najednou zkameněl. Ne! To nemůže bát pravda! Tohle ne… Rychle zamrkal, ve snaze zjistit, že má vidiny. Ale když se opět zadíval na Toma, vrátil se nohama na zem…

Žádné vidiny, je to pravda! Byl blázen, když si myslel, že by se Tom mohl změnit. Ne! On zůstane navždy stejný, nikdy se nezmění. Někdo takový nemůže být nikdy jiný. Je to hajzl! Billovi nalhává, jak moc ho miluje, jak bez něj nemůže být a chvíli na to si to tu rozdává s první, kterou nabalil někde bůhví kde. Myslí si snad, že je Bill úplně blbej? Že na to nepřijde? Ale on je blbej! Co si myslel? Uvědomil si, že pořád stojí ve dveřích a tak rychle vycouval na chodbu a potichu zavřel dveře. Nechtěl, aby Tom věděl, že o tom ví. Už tak z něj má určitě srandu… Ne, že by je nějak vyrušil, Tom se zdál být až moc zabraný do své „práce“, na to aby si všiml, že u Billa to patrně prohrál…

Bill šel pomalu do svého pokoje a silou vůle si zakazoval brečet. Kvůli němu se už nabrečel až dost. A navíc, tohle není nic novýho. Prostě se všechno opakuje, tak jak si myslel. Děkoval Bohu, že ho napadlo to s tou záclonou… Jinak by to bylo ještě horší…

Tom opravdu ani nepostřehl, že je někdo vyrušil. Vlastně ani nevěděl, co se stalo, měl totální okno. Ráno se probudil a vedle něj se rozvalovala nějaká holka. Docela se lekl a jen se modlil, aby to nezjistil Bill. Rychle jí vzbudil a vystrkal z pokoje, jak jen to bylo možné.

Chtěl jít za Billem, dokončit to, co začal, protože mu připadalo, že už se mu to skoro podařilo.

Ale když se pokusil vstát, radši to ještě odložil. Hlava ho neuvěřitelně třeštila a nohy se mu motaly. Rychle někde vyhrabal prášky, bude muset počkat než začnou působit. A doufal, že to bude rychle, protože měl pocit, že se mu hlava snad rozskočí.

V tu samou dobu se Bill pokoušel přesvědčit Johannu, že se mu opravdu nic nestalo. Od rána byl podrážděný, na nic jí neodpovídal a když, tak jen odsekával. Bylo mu jí líto, ale nedokázal se ovládnout, aby na ní byl milý.

„Johanno, prosim tě! Nech už toho, je to únavný, donekonečna vysvětlovat, že mi nic není! Jsem v pořádku, opravdu!“

„Promiň… já jen, že o tebe mám strach,“ mluvila, jakoby se měla každou chvíli rozplakat.

Podíval se na ní. Asi to vážně přehnal, byl na ní opravdu hnusný. Trošku se pousmál.

„Pojď sem. Promiň, mám jen špatnou náladu, nic víc.“ Objal jí a hladil ve vlasech. Kouknul se ke dveřím, Tom, jako vždy dobře načasovaně, vpadl s úsměvem dovnitř. Prášek začal působit a tak už měl dobrou náladu. Pohled na Johannu mu jí sice trochu pokazil, ale ne natolik, aby ho to odradilo v jeho úmyslech…

„Ahoj, ehm Johanno? Víš, potřeboval bych si s bráchou promluvit, nemohla bys jít na chvíli pryč?“

Johanna se už chystala odejít, ale Bill jí pevně stiskl ruku.

„Nikam nepůjde. Je to snad tvůj pokoj, abys odsud vyhazoval, koho zrovna potřebuješ?“ Bill byl zrovna v bojové náladě a nechtěl připustit, aby zůstal s Tomem sám.

„Ale, Bille…“ zasmál se Tom. „Chci si s tebou jen popovídat, nic víc… Nebo se snad bojíš, že by si to nevydržel?“ zeptal se provokativně a olízl si rty.

Johanna na ně jen nechápavě zírala. Nevěděla, na co Tom naráží, protože o jejich vztahu neměla ani potuchy.

„Haha, moc vtipný! Nechej si laskavě svoje hloupý narážky na jindy, nemám na ně náladu!“ Bill pustil Johannu a přešel k Tomovi. Naštvaně ho propaloval pohledem a čekal, co udělá. Tom se na něj drze usmál, přešel k Johanně a za ruku jí táhl ke dveřím a se slovy: „Promiň, ale vážně nutně si potřebuju promluvit s Billem,“ jí vystrčil ven. Potom se vítězoslavně obrátil zpět k Billovi. Bill na něj jen šokovaně zíral.

„Copak ses už zbláznil? Seš vůbec normální? Jak jí to teď asi budu vysvětlovat?“ běsnil Bill a ve snaze se uklidnit přecházel po pokoji.

„Nic jí nevysvětluj, prostě jí nech a vrať se ke mně,“ došel až k Billovi a pokusil se ho políbit. Bill ale uhnul.

„Tak tohle už nezkoušej, nevim, co si myslíš, ale začínám tě mít dost! Nejsem idiot, Tome!“ Tom se ho přestal pokoušet obejmout a pomalu ztrácel trpělivost

„Bille, co je? Co ti zase přelítlo přes nos?“

„Mně? No jasně, teď ze mě ještě uděláš nějakýho debila, co si vymýšlí, že jo? Proč ne? Ono se totiž vůbec nic neděje!“ Bill začínal být nepříčetný a Tom už nevěděl, jak dál.

„Bille, no tak klid! Jen mi řekni, co se stalo, včera si takový nebyl, včera to už vypadalo, že…“

„Že ti znova naletim a udělám už po stý tu samou chybu? Jo, ještě že to tak není!“

„Tak řekneš mi už konečně, co se stalo?“

„Prosimtě, nedělej, že nevíš, aspoň toho mě ušetři! Jakoby nestačilo, to všechno, ale hned potom, co mě na kolenou prosíš, abych ti dal poslední šanci, se vyspíš s první, která ti přijde pod ruce?“ Bill se neudržel a začal brečet. Nesnášel to, nesnášel když se rozplakal před Tomem, připadal si tak směšně a vědomí, že ho Tom opět rozbrečel, mu nepředstavitelně vadilo.

„Ale ne…“ řekl si spíš pro sebe Tom.

„Hm, jasně, je mi to jasný, užíval sis a modlil ses, jen ať na to ten hloupej Bill nepřijde…“ znovu se rozvzlykal.

Tom k němu přistoupil a i přes jeho protesty ho obejmul a hladil ve vlasech.

Bill už se ani nebránil, i když by nemělo, Tomovo obětí mu dělalo neuvěřitelně dobře.

„A já už ti to chtěl všechno odpustit, chtěl jsem začít znova, Gustav mi říkal, že jsi zamilovaný a já jsem šel k tobě a pak…“

Tomovi se zatmělo před očima, nemohl tomu uvěřit, nemohl uvěřit, že to znovu pokazil, že nevyužil svojí poslední šanci, protože bylo jasné, že teď nemůže chtít po Billovi, aby mu všechno odpustil. Zkazil to. Všechno pokazil a zase ublížil Billovi. Nenáviděl se. Proč jen musel hned s někým spát? Chtěl ho políbit, aby jej utěšil, ale Bill se nenechal.

„Ne, prosím Tome, tohle ne! Pochop, že ti už nemůžu věřit! Prostě to nejde, chtěl jsi šanci, já ti jí chtěl dát, ale nemůžu!“

Tom ho pustil, a poodešel ke dveřím, pomalu je otevřel.

„Promiň, Bille!“…

autor: Prinzesschen
betaread: Janule