Bill se za ním jen smutně díval a uvědomoval si, že už nic nebude jako dřív. Ne, že by chtěl, aby to bylo jako dřív, jen mu už prostě bylo jasné, že s Tomem nemůže pokračovat. Nikdy. Protože jestli, že to bez holek nevydrží ani hodinu, jak by asi vypadal jejich společný život? Zasmál se. Přece tak jako předtím…
Pousmál se nad tou ironií a radši si šel napustit vanu. Už dlouho se nekoupal a teď na to měl přesně tu správnou náladu. Otočil kohoutkem, chvíli počkal, než voda odteče a ponořil ruku pod horký proud. Posadil se na okraj vany a usilovně se snažil na nic nemyslet. Hlavně ne na Toma. Zavřel oči a promítal si obrázky různých okamžiků a snažil se se co nejméně soustředit právě na něj. Ale ať se o to pokoušel sebevíc, vždycky se mu do toho „nějak“ připletl. Snad to bylo tím, že s ním prakticky, až na posledních pár měsíců, trávil všechen čas. Jemně si povzdechl a otevřel oči. Vana už byla skoro plná. Pomalu se svlékal a už do ní chtěl vlézt, když si na něco vzpomněl. Vytáhl nohu z té horké lázně a vyšel z koupelny, vyndal velký kufr z pod postele a zašátral v něm rukou. Vítězoslavně z něj vylovil kosmetickou taštičku a z ní následně několik malých voňavých lahviček. Vůně se z nich linula už teď a to je ještě neotevřel. Pousmál se, už se těšil až si to celé nasype do vany a konečně si trochu odpočine. Na chvíli se zamračil, když si vzpomněl, že to dostal jako dárek od Toma k letošním Vánocům. Ale pak silně zatřepal hlavou, nebude si to kazit. Tuhle chvíli si hodlal maximálně užít a konečně se odreagovat. Je jasné, že Toma nemůže vytěsnit ze svých vzpomínek, vždyť ho miluje. Nenalhával si, že ne…
Pomalu ale jistě ho přepadala melancholická nálada, a to nechtěl, rychle zašoupl ohromný kufr zpět pod postel a rázně zamířil do koupelny. Pro jistotu se zamkl, nemínil dopustit, aby ho někdo vyrušil, natož pak Johanna, vůbec na ní teď neměl náladu a začínalo mu být divné, kde je. Odšrouboval uzávěr od první ozdobné lahvičky a půlku obsahu vysypal do své koupele. Hned ucítil tu pronikavou malinovou vůni a slastně vzdychl, postupně do vany nasypal ještě zbývající dvě a konečně se s tichým výdechem ponořil celý do vody a slastně přivřel oči.
Z toho, jak svlečený vyšel do chladného pokoje, mu příjemně mravenčilo po celém těle. Trošku se zavrtěl a zhluboka se nadechl. Líbilo se mu čichat vůni sole do koupele smíchanou s nějakým ozdravným olejíčkem a voňavou pěnou. Posadil se a začal si pěnu roztírat po rukách a na břiše. Bylo to tak příjemné, tak uklidňující… Znovu se celý ponořil do vody a přemýšlel.
Měl pocit, že jakmile Tom odešel, něco z něj opadlo. Jakoby se najednou cítil volnější. Už věděl, že se s ním nebude trápit, že nebude muset řešit stále jen Toma, že teď bude mít spoustu času sám pro sebe. Ale chtěl to? Chtěl bez něj být? Nejspíš ne. Pomalu ho přemáhal spánek a on nebyl schopen uvažovat. Příjemná otupělost mu prostupovala celým tělem, nebyl schopen se soustředit na nic jiného, než tu dokonalou vůni, pěnu a přímo vařící vodu, pomalu přivíral oči, snažil se udržet myšlenku, ale nešlo to, za chvíli už nevěděl, nad čím přemýšlel a za další chvíli už se na to ani nepokoušel vzpomenout. Jen ležel ve vaně a vychutnával si ten báječný pocit…
Tom! Napadlo ho, pomalu se otočil a opravdu tam stál. Mírně se ve vaně zavrtěl, ale nespouštěl z něj oči. Tom se k němu nakláněl a chystal se ho políbit, byl omámený horkou vodou a tak se ani nesnažil bránit. Vnímal jen jak se jejich rty o sebe třou a konečně, po tak dlouhé době ho smí políbit. Na nic nečekal a vniknul mezi jeho rty jazykem. Vášnivě ho s ním proplétal a ani si nevšímal, že Tom pomalu mizí…
„Bille? Seš tam?“ někdo zaťukal.
Probral se z poloospánku a unaveně otevřel oči. Ne! Byl to jen sen! Zatracenej hloupej sen! Vůbec ne skutečnost, jak by si přál. Sakra, musí se mu tohle zdát? A musí mu to Johanna kazit? Byl naštvaný. Naštvaný, že ho „vytrhla“ ze snu, a naštvaný, že je naštvaný, protože chtěl aby se mu to zdálo…\Ne vlastně nechtěl, aby se mu to zdálo, chtěl aby se to opravdu stalo.
„Jo!“ řekl trošku víc podrážděně, než si původně přál a naštvaně se zvedl z vany. Stejně mu už začínalo být vedro. Natáhl se pro ručník a začal se pomalu utírat. Stále měl jaksi otupělé smysly, chvíli přemýšlel, jestli by se neměl osprchovat studenou vodou, aby zase „procitl“, ale nakonec to zavrhl. Takhle mu bylo příjemně a tak si to nechtěl pokazit. Po dlouhé době se zase cítil uvolněně, a teď když otevřel dveře a pára se vyvalila ven a on na svém těle ucítil příjemný studený vzduch, se nemohl zbavit pocitu, že je to kvůli Tomovi. Prostě se už nemusel trápit, jestli se k němu má vrátit nebo ne. Teď už to prostě není možné. Smutně se usmál a pokračoval do ložnice. Johanna, která ležela v posteli, se k němu okamžitě vrhla a objala ho. Musel se nadechnout a snažil se uklidnit. Vůbec na ní neměl náladu a měl pocit, že na ní začíná mít alergii. Ale nakonec se přemohl a poněkud křečovitě jí objetí opětoval.
„Broučku, už jsem se o tebe bála, co ti chtěl bratr?“ zeptala se, vycítil tu zvědavost v jejím hlase, i když se to snažila maskovat ledabylým tónem. Začínala ho přepadat panika, co jí má jako říct? ´Přišel sem aby mě přesvědčil, že se k němu mám vrátit. Ty to asi nevíš, ale my jsme spolu chodili…´ opět se pousmál, nechápal kde se v něm ta neustálá ironie bere.
„Ale nic důležitýho, jen chtěl projednat něco okolo závěrečnýho koncertu.“
„A to jsem u toho nemohla být?“ otázala se mírně posměšně.
Začínala mu opravdu vadit, pustil jí a otočil se k ní zády, znovu se nadechl a rychle napočítal do deseti. Nechtěl říct něco, čeho by později litoval.
„Jakoby si ho neznala, dělá kolem všeho zbytečné tajnosti,“ snažil se to přejít, ale když se k ní opět otočil, s nacvičeným, mimochodem také ironickým, úsměvem, zaznamenal, že jí zřejmě nepřesvědčil. Ale rozhodně ho to netrápilo. Proč taky? Má být ráda, že s ní vůbec je. Někdy o tom stejně pochybuje… Trošku se pozastavil nad svou myšlenkou, takhle krutý nikdy nebýval. Ale rozhodl se tím nezabývat, ještě na ní krátce pohlédl a zalezl si do postele. Z koupele byl stále mírně unavený a právě teď si nepřál nic jiného, než si konečně zalézt do postele a spát. Zachumlal se do peřin a ještě na ní zavolal: „Jdeš si taky lehnout?“ spíš jí to přikazoval, ale zrovna teď prostě neměl náladu na nic jiného a nechtěl, aby ho něco rušilo. Tajně doufal, že se mu ten nádherný sen vrátí a, že se to i přes všechny překážky stane skutečností… Nechtěl si to přiznat, ale bez Toma nemůže být…
autor: Prinzesschen
betaread: Janule
