Byly už skoro tři hodiny odpoledne, ale Tom ještě stále nevylezl z postele. Nedokázal se na nic soustředit a jen se snažil nemyslet na to, jak po několika týdnech opět uvidí Billa. Ano, nemohl se dočkat, ale zároveň měl hrozný strach, strach z toho, jak bude Bill reagovat, jak se k němu bude chovat. Celé ty týdny s ním prakticky nebyl v kontaktu, nevěděl jestli je stále s Johannou, ani kde teď bydlí.
Unaveně vstal a šel se osprchovat. Říkal si sice, že je jedno, jak bude vypadat, ale když si vybíral oblečení, dával si hodně záležet. I když věděl, že to nemá cenu, chtěl se Billovi líbit. Nakonec byl hotový dřív než plánoval. Ještě zabalil dárek pro Georga a šel na oslavu. Snad nevadí, když tam bude dřív.
Zaklepal a Georg mu celý rozzářený otevřel. Nechtěl mu kazit narozeniny a tak se přinutil o malý úsměv.
„Všechno nejlepší!“ hraně se na něj usmál a předal mu dárek.
„Děkuju, pojď dál, seš tu trochu brzo, ale aspoň mi pomůžeš.“ Tom si povzdechl a pokračoval dál. Celou dobu, co připravovali různé jídlo a pití, myslel jen na Billa. Přijde i s Johannou? Jak se k němu bude chovat? Jak se on má chovat k němu?
„Bille, no tak, posloucháš mě vůbec?“ Johanna už byla trošku naštvaná, Bill byl od rána jako duchem nepřítomný. Vážně by jí zajímalo, na co myslí…
Bill jí samozřejmě neposlouchal, poslední dny mu vážně lezla na nervy a musel se dost ovládat, aby na ní byl aspoň trošičku milý. Dneska konečně uvidí Toma… Konečně? A chce ho vůbec vidět? Asi ano, celou tu dobu nemyslí na nic jiného. Ale neměl by! Nedokázal si představit, co udělá až ho spatří. Věděl, co by chtěl udělat, skočil by na něj a už by se ho nikdy nepustil, ale co udělá, to opravdu nevěděl. Nejraději by Johannu pustil k vodě a byl už navždy jen s Tomem. Ale v tom byl ten problém, bylo by to navždy? Už ho štvalo, jak nedokáže myslet na nic jiného a tak se rychle oblékl a i s Johannou odešel na oslavu Georgových narozenin. Docela se na všechny těšil, dlouho se neviděli a už mu to všechno chybělo. Ovšem nic mu nechybělo tolik jako Tom. Ne! Už zase. Proč ho jen nedokáže vytěsnit z hlavy? Možná proto, že ho miluje…
„Jéé, ahoj Bille a ehm, Johanno…“ Georgovi zmrzl úsměv na tváři, ale rychle se to snažil maskovat. Nevěděl proč, ale Johanna mu prostě nebyla sympatická. Měl pocit, že od té doby, co se tak najednou „objevila“ jde všechno z kopce… Bill se nad tím pousmál, už dřív vycítil, že Georgovi prostě „nesedla“. Sám už jí měl plné zuby. Byl jí vděčný za všechno, co pro něj udělala. Možná jí měl i rád, ale jen jako kamarádku, rozhodně ne tak, jak by si ona představovala a jak od něj neustále vyžadovala. Georg se ho na něco vyptával, snažil se působit klidně, ale byl neuvěřitelně nervózní, stále se otáčel, jestli nezahlédne Toma a chtěl se už konečně posunout dál z té chodby. Nemohl se Toma dočkat. Georg usoudil, že z Billa nic nedostane a odešel se věnovat dalším hostům. Bill se nadechl a s úsměvem vkročil do obýváku, doslova narvaného lidmi. Otáčel se ze strany na stranu, ale Toma nemohl najít. Posmutněl a sklopil hlavu. Najednou na rameni ucítil něčí ruku. Ztuhl. Bylo mu jasné, kdo to je. Poznal by ho kdekoliv na světě. Málem se mu podlomila kolena, ale pomalu se otočil a jako v transu na něj pohlédl. Vypadal pořád stejně, pořád stejně krásně. Nemohl se od něj odtrhnout. Konečně, konečně po tak dlouhé době…
„Ehm… Ahoj Bille, jak… jak se máš?“ vykoktal Tom a snažil se nenuceně usmívat.
„Jo, dobře…“ Ne, vůbec se neměl dobře, a rozhodl se nic nepředstírat. „Vlastně se vůbec nemám dobře…“
„Jak… jak to?“ zeptal se ho zmateně Tom.
Podíval se na něj takovým tím pohledem, jako jestli se nezbláznil a už se chystal něco říct, když se k nim připletla Johanna.
„Bille, zlatíčko, tady jsi, nemohla jsem tě najít,“ zacukrovala a vlepila mu polibek. Nevěděla proč, ale cítila, že z Tomovy strany jí hrozí nebezpečí, chtěla si chránit svoje „území“. Nehodlala dopustit, aby jim to Tom překazil, obzvlášť po tom, co jí tak ublížil. Tom překvapeně zamrkal, myslel si, že je tu Bill sám. Předtím si jí nevšiml, a myslel, že už to s ní Bill třeba skončil… Byl hloupej. Otočil se a radši zamířil pryč. Bill si povzdechl, zase mu to překazila, vadila mu čím dál víc. To je sakra nemohla nechat o samotě?
Celou oslavu se mu nepodařilo si s Tomem promluvit. Johanna se na něj lepila a odmítala ho nechat samotného. Cítil na sobě Tomovy pohledy, ale nedíval se na něj. Musí si s ním promluvit o samotě. Musí se nějak zbavit Johanny. Otočil se, Tom stál je pár metrů od něj a pohledem se mu zavrtával do očí. ´ Teď nebo nikdy´ pomyslel si Bill a aniž by se od Toma pohledem odtrhl, zeptal se Johanny.
„Miláčku? Nepřinesla bys mi ještě tohle pití?“ vrazil jí do ruky skleničku a popostrčil správným směrem. Nechtělo se jí, ale musela. Nebyla hloupá, všimla si jak na sebe koukali. A věděla, že nesmí dopustit, aby spolu mluvili, nevěděla, co mezi sebou mají, ale bylo jí jasné, že jde o něco mnohem víc, než jen normální sourozenecký vztah…
Přesto zamířila se skeničkou v ruce ke kuchyni a nechala Billa konečně samotného. Už chtěl jít za Tomem, ale najednou na něj mluvil Georg a přesvědčoval ho, že se musí jít nutně podívat na jeho novou kytaru. Bill si povzdechl, nemohl odmítnout, jsou to přece Georgovy narozeniny. Chtěl se ještě naposled podívat na Toma, ale už tam nebyl… Ještě se ho pokoušel marně najít, ale to už ho Georg táhl směrem ke svému pokoji…
Snažil se vymyslet, jak by mohl konečně mluvit s Tomem. Nemusel čekat dlouho, vedle něj se otevřely dveře a někdo ho rychle vtáhl dovnitř…
autor: Prinzesschen
betaread: Janule
