Bill otevřel oči a usmál se. Vedle něj spal Tom a vypadal tak sladce…
Dnes měl extrémně dobrou náladu a tak se rozhodl, že mu udělá snídani. Dal mu malou pusu, aby ho neprobudil a šel se obléct. Najednou byl strašně šťastný, těšil se na den strávený s bratrem a na to, co bylo včera, jakoby zapomněl… Ne úplně, samozřejmě, na to se nedalo zapomenout, ale prostě se tím teď nezabýval.
Rozhodl se, že udělá palačinky, sice je ještě nikdy nedělal, ale chtěl Tomovi udělat radost. V kuchyni si vesele prozpěvoval a z nějakého nevysvětlitelného důvodu se radoval.
Moc mu to nešlo, ale myslel si, že Tom ocení jeho snahu. Sám ani neochutnal a už se s tácem hrnul nahoru. Chtěl Toma překvapit. Položil tác a pošimral Toma na noze. Ten se zavrtěl, ale nevzbudil se. Jemně s ním zatřásl.
„Tome, vstávej! Snídaně…“
„Sakra, Bille, nemůžeš mě aspoň jednou nechat? Copak nevidíš, že chci spát?“
„Ale já ti udělal snídani… palačinky“ Billa mrzela podrážděnost v Tomově hlase, ale rozhodl se to ignorovat.
„Jo, to je fakt skvělý, ale nemám hlad!“
„Ale, já myslel…“
„Ty radši nemysli!“
„Ale…“
„Prosil se tě o to někdo? Ne! Tak vidíš. A nech mě konečně na pokoji!“ Tom se přetočil na druhý bok a spal dál. To, že bratrovi zase strašně ublížil, mu bylo absolutně jedno.
Bill jen zalapal po dechu a s pláčem vyběhl z pokoje. Proč mu to dělá? Měl tak dobrou náladu, tak se těšil na dnešní den. Chtěl mu jen udělat radost. Proč musí být takový?
Dobře, to že ho podvádí je jedna věc, s tím už se naučil žít. Ale proč musí být ještě tak hnusnej? Co mu udělal? Vždyť on ho miluje!
Bože, proč je tak pitomej? Jen se snaží a Tom z něj má akorát srandu. Už zase ho přepadal pocit naprosté beznaděje. Nesnášel se za to, nesnášel, že ho nedokáže opustit, že si nechá líbit úplně všechno. Sliboval si, že teď už to dokáže. Že ho prostě nechá. Ale nejhorší na tom bylo vědět, že to není pravda, že se k němu zase vrátí…
Bylo mu nanic. Už ho to unavovalo. Je to pořád dokola. Dělalo se mu z toho špatně. Tak strašně to chtěl skončit, chtěl být taky tak chladný a zlý jako Tom, chtěl něco zničit, rozkopat, chtěl řvát na celý barák…
Ale nic z toho neudělal, nechtěl Toma ranit… Místo toho si zalezl do pokoje a psal depresivní texty, které stejně nikdy nepoužije, protože něco tak naprosto beznadějného by nikdo neposlouchal…Uvědomoval si neřešitelnost situace, ale neměl sílu s tím něco dělat. Neměl sílu na nic…
Tom se vzbudil. Na ranní incident s bratrem si ani nevzpomněl, dokud neuviděl na nočním stolku tác s palačinkami. Jednu si vzal, ale moc mu nechutnaly. Rozhodl se jít najíst něčeho lepšího a palačinky vzal s sebou.
V kuchyni seděl Bill a nešťastně mezi vzlyky upíjel čaj.
Tom hodil palačinky do koše.
„Dík za snídani, ale když neumíš vařit, tak se do toho radši nepouštěj!“ jen tak mimochodem chladně prohodil a vzal si něco k jídlu.
Bill myslel, že špatně slyší. Jak vůbec někdo může být tak krutý. Proč? Proč? Proč?
„Prosim tě, neřvi! Víš, že to nesnášim! Chováš se jak holka!“
Bill se rozeštkal ještě víc a opět se běžel zavřít do svého pokoje. Byl tak na dně jako ještě nikdy. To co cítil, se nedá popsat. Zamkl se v pokoji a odmítal už kdykoli vyjít. Svalil se na postel a plakal…
Tom přece jen poznal, že to nejspíš trochu přehnal. To mu ale nebránilo v klidu dojíst. Na omluvy je vždycky času dost…
Šel se ještě vysprchovat a teprve potom zamířil k bratrovu pokoji. Chtěl otevřít ale bylo zamčeno. Billovy vzlyky se už utišily, ale stálo bylo poznat, že pláče.
„Bille, promiň! Přehnal jsem to, omlouvám se.“ Přece jen mu ho bylo trochu líto.
Bill se opět rozvzlykal na nejvyšší míru. Bylo mu jasné, jak to dopadne… Tak jako vždycky… Byl s tím smířený, ale teď na Toma neměl náladu.
„No tak, Bille otevři…“
„Ne! Běž pryč!“
„No tak…“
„Vypadni! Tome, vypadni! Nemám na tebe náladu! Copak to nechápeš? Jen mi ubližuješ! Vím, že ti to je jedno, ale teď mě nech být!“
„Bille… prosím! Stejně mi zase…“ odmlčel se. Neuvědomil si co říká.
„Máš pravdu! Stejně ti zase odpustím. To si chtěl říct, ne? Jo, já vím, jsem idiot. Odpustim ti, samozřejmě. Ale teď mě nech!“
Tom si povzdechl a odešel. Tentokrát to nejspíš vážně přehnal…
autor: Prinzesschen
betaread: Janule
