Toma ráno probudil ošklivý zvuk budíku. Málem ho rozflákal o stěnu a znovu usnul. Vzpomněl si ale, proč ho po několika letech opět vzbudil budík, a otráveně, ale smířeně, se vydal do kuchyně.
Chtěl uvařit nějaký puding, ale jelikož se mu to připálilo, nezbylo mu nic jinýho, než se spokojit s toasty. Ale ani to se mu zrovna dvakrát nedařilo. Nejprve je nemohl najít a nakonec mu již připravené spadly na zem, namazanou stranou samozřejmě. A vzhledem k tomu, že na ně zapomněl, byly taky trochu načernalý.
Protože to vůbec nevypadalo dobře, rozhodl se k tomu nakonec přidat i ten nepovedený puding. A když se na závěr polil čajem, který, jak brzy zjistil, nenechal pořádně vylouhovat, byl už dostatečně vytočený. Začínalo mu připadat, že udělat Billovi snídani, aby odčinil své hříchy, nebyl až tak dobrý nápad. Nejen že musel vstávat zatraceně brzo, aby se Bill náhodou nevzbudil dřív, ale ještě mu to vůbec nešlo a výsledek rozhodně nesplnil jeho očekávání. Spíš měl obavy, že ho s tím bratr vyhodí. No po včerejšku, co udělal to samé, by se mu ani nedivil…
Vyšel nahoru a opatrně otevíral dveře Billova pokoje. Měl strach, jestli to pomůže. Včera vypadal Bill dost odhodlaně…
Nadechl se a téměř se mu klepal hlas, opravdu se bál jeho reakce.
„Bille, vstávej, udělal jsem ti snídani…“ zatřásl s ním a když se Bill posadil, doširoka se na něj usmál.
„Cože? Co se děje?“ Bill se nechápavě rozhlížel po pokoji.
„Ehm… no… vlastně jsem ti udělal snídani… Víš, je mi ti líto! Doufám, že se už nezlobíš…“
„Co? Ty jsi mi udělal snídani? Ty?“ Bill byl naprosto šokovaný, měl tak trochu pocit, že se mu to jen zdá…
„No jo… Co se tak divíš?“
„Já jen, nikdy jsi mi snídani neudělal…“ Bill pořád nemohl uvěřit, že je to pravda.
„Takže už se nezlobíš?“ Tom tam stál v očekávání a jak byl celý napjatý, vypadal strašně roztomile…
Bill neodpověděl, jen si přitáhl tác a pustil se do jídla. Když ochutnal puding, zvedl se mu žaludek. Na chvíli ho napadlo, že by mohl Tomovi aspoň trochu oplatit jeho chování, ale okamžitě to zahnal. Nedokázal by to, nedokázal by mu ublížit… Přestože on to dělal v jednom kuse…
„Mňam Tome, je to moc dobrý!“ usmál se na bratra.
„Vážně ti to chutná?“ Tom byl očividně nadšený a tak Bill využil příležitosti, odložil tác a přitáhl si ho k sobě. Jemně ho políbil a doufal, že si nevšimne, že snídaně se ani nedotkl…
Tom měl ale jiné starosti, právě mu sundaval triko a na nepovedený puding si už ani nevzpomněl. Snažil se být něžný. Sice to nebylo takové, jaké si to Bill vysnil, ale rozhodně si nestěžoval. Byl šťastný už jen z toho, že Tom udělal něco pro něj a ne jen sám pro sebe.
Na chvíli byl opět veselý, plný optimismu…Ale na jak dlouho? Věděl, že na dlouho rozhodně ne. Nechtěl na to myslet. Rozhodl se užívat si Tomových doteků, které se stávaly čím dál víc agresivnější a po nějakém citu už nebyla ani památka… Přesto se mu to líbilo… Tohle bylo to nejmenší, na co by si mohl ohledně Toma stěžovat. Smířil se s tím, že jejich milování nikdy nebude takové, jaké si ho vysnil, stejně jako se smířil s tím, že pro Toma zřejmě nikdy nebude jediný… Zevnitř ho to neskutečně užíralo, ale jakoby si pomalu zvykal. Jestli si ovšem na něco takového zvyknout jde…
Chtěl takové myšlenky vytěsnit z hlavy, užít si aspoň jeden šťastný okamžik, v jeho jinak tak smutném životě… Ale nemohl, pořád nad tím musel přemýšlet. Tom si toho samozřejmě nevšiml… Už zase myslel jen na sebe a to, že si to Bill očividně neužívá, ho ani v nejmenším netrápilo.
Nechal se dál Billem líbat a laskat. A když mu připadalo, že je bratr duchem nepřítomný, nebo, že je to na jeho vkus až moc něžné, klidně mu poručil, aby přidal. Jeho pocity ho nezajímaly…
Není na něj už naštvaný, odpustil mu. Tak proč se ještě snažit?…
autor: Prinzesschen
betaread: Janule
