pairing: Billshido/slash
Zdravím, slečny. Po velmi dlouhé době bych tu chtěla představit další kousek z mé Billshido dílny, pro jehož sepsání jsem si našla čas, abych se trochu odreagovala od Movie. To zabírá veškerou mou pozornost a volné chvíle, a proto ačkoliv nosím v hlavě několik nápadů na vícedílné příběhy Billa a Anise, nedostanu se k nim dřív, než tu svou literární epopej dokončím. Zatím tedy vezměte zavděk touhle jednorázovkou. Příjemnou zábavu.
Bylo mi dvacet, žil jsem v Berlíně a šlapal jsem chodník. Můj pasák si nechával říkat Bushido. Mně a ostatním ze své stáje zabavoval více než polovinu výdělku. Sám chodil v oblecích a vozil si zadek v BMW, zatímco my jsme vypadali jako skutečně nejlacinější šlapky. Bydleli jsme v ubytovně, kterou Bushido koupil, aby nás měl všechny pod palcem. A já byl jediný kluk mezi jeho svěřenci. Byla pravda, že na mě obzvlášť trpěl (což se ovšem vůbec neprojevovalo, když mě naháněl do práce). Já do něj byl zamilovaný. Ale zároveň jsem ho trpce nenáviděl.
Byl večer a já, jako často, odmítal jít vydělávat. Ležel jsem v posteli a předstíral, že neexistuju, když jsem zaslechl jeho kroky na schodech. Vzápětí vešel. Nemohl jsem se před ním ani zamknout, nechal klíče hromadně zlikvidovat.
„Býval by ses ufetoval!“
„Vypadni,“ šeptnul jsem, hrubě si otřel oči a třísknul jsem za sebou dveřmi koupelny.
K ránu už mě od samého přecházení čtvrtěmi bolely nohy. Řekl jsem si, že udělám posledního zákazníka a vrátím se. Však jsem na tom také za celou noc byl psychicky dost zle. Přešel jsem blíž k silnici a svlékl jsem si bundu, než jsem se opřel o pouliční lampu. Svůdně jsem vystrčil bok. Zastavilo mi třetí projíždějící auto. Vyfouknul jsem bublinu, žvýkačku vyplivnul na chodník a dokráčel jsem ke spuštěnému okénku. Z volantem sedícímu muži mohlo táhnout na padesát. Nebyl to zrovna fešák.
„Za kolik?“
Zabouchnul jsem za sebou dveře a vzal si pás. Rozjel se. Za chvíli mi položil ruku na stehno a chlípně ho stisknul. Pokusil jsem se o úsměv. Po pár metrech zabočil do postranní ulice a jal se vystupovat. Mírně neochotně jsem ho následoval. Radši bych si to rozdal na zadních sedadlech než někde na rohu.
Mé utrpení trvalo zhruba deset minut. Jakmile se pomyslný prach za jeho pneumatikami usadil, odkulhal jsem hlouběji do uličky. Po dnešních osmi surových číslech jsem byl uvnitř neskutečně sedřený. Bolestí jsem se celý třásl, přesto jsem se posadil na převrácený odpadkový koš a hlasitě jsem oplakával veškeré nové trauma, které mi tahle noc způsobila. Konečně jsem mohl, teď už na make – upu nezáleželo.
To nejhorší jsem ze sebe dostal. Utřel jsem si nos hřbetem ruky a zapálil si cigaretu. Pustil jsem se do rozhovoru s Tomem. Povídal jsem si s ním často, uklidňovalo mě to.
„Je to čím dál horší, Tomi. Anis mě považuje za nějakou svou věc. Nechává mi tak málo peněz, abych si za ně nemohl koupit fet, a abych nemohl prásknout do bot. Stejně nemám kam jít. Chybíš mi, Tomi. Chtěl bych za tebou. Nemám nikoho, kdo by mě objal a řekl, že mě má rád a že všechno bude dobré. Dřív jsem si neuvědomoval, jak moc tohle člověk potřebuje. Možná by to šlo, dát životu šanci, ale rozhodně ne za podmínek, které mám. Asi nakonec prostě skočím z mostu a bude to.“
Seděl jsem tam dlouho, a pak, když už jsem únavou zíval, jsem se vydal na U-Bahn. U dveří našeho doupěte jsem se setkal s pár holkama. Anis vybíral výdělky a postupně nás pouštěl dovnitř. Já byl na řadě poslední. Lhostejně jsem mu dal všechny prachy. Z každých deseti eur mi vrátil čtyři. Šmejd jeden.
Anis měl pokoj až úplně nahoře. Byl veliký a samozřejmě přepychově zařízený. Bonusem byla luxusní koupelna. Dopřál jsem si voňavou koupel a skoro jsem v ní usnul. S vděkem jsem se zachumlal do kašmírově povlečených přikrývek manželské postele. Anis se na mě usmál. Jestli čeká, že se s ním vyspím, tak je pořádně bláhový. Otočil jsem se k němu zády a do minuty jsem spal.
„Kolik je hodin?“
Nebyl jsem rád za své city k němu. A dával jsem to hodně najevo. I když jsem musel uznat, že je krasavec a jeho polonahé tělo mě přitahuje. Zatvářil jsem se trošku mírněji. Odložil notebook a přilehnul si ke mně. Dovolil jsem mu, aby mě políbil. Jak dlouho to bylo od doby, kdy jsme se k sobě naposledy chovali důvěrně? Pootevřel jsem rty a polaskal se s jeho jazykem. Zapletl mi prsty do vlasů a zakryl mě svým tělem. Jemně jsem vydechl a objal ho kolem krku.
„Jsi nádherný,“ zamručel. Jeho obrovský penis mě tlačil do bříška. Rozptýlil mě dalším něžným polibkem a jedním pohybem mi stáhnul prádlo. Znepokojeně jsem se ošil.
„Prober se, Bille, já nejsem žádný tvůj princ na bílém koni! To, že spolu něco máme, neznamená, že automaticky přestáváš být tím, čím seš. Nebo si myslíš, že tě pozvednu na svojí úroveň a budu si tě vydržovat jako princátko a holky budou vydělávat na nás oba?!“
Utekl jsem do města. S žalostnou náladou jsem procházel Unter den Linden. Kolem Brandenburské brány se rojilo víc turistů než za denního světla. Všichni si ji toužili vyfotografovat ozářenou a skvostnou. Na okamžik jsem se zastavil a s neštěstím vrytým v obličeji jsem sledoval idylu a spokojenost všech kolem mě. Každý z nich jistě má krásný, perspektivní, naplněný život. Nikdo není troska jako já.
Nějaký zamilovaný páreček mě požádal, zda bych je nezachytil aparátem pro časy budoucí. Raději jsem předstíral, že jim nerozumím a odešel jsem odtamtud.
Loudal jsem se k Potsdamer Platzu, mysl zkalenou černými myšlenkami. Můj dobrovolně nedobrovolný cíl byla čtvrť Schöneberg – berlínská růžová čtvrť, proslavená téměř v celé Evropě. Kluby a sexshopy praskala ve švech. Každou noc sem podnikaly výpravy tlupy mladých svěžích gayů, jejichž cílem bylo tancovat do úsvitu a prožít sexuální extázi bez hranic. K tomu jsem měl sloužit i já.
Jako vždy, když jsem zavítal sem – noc pro mě byla úrodná. Vydělal jsem mnoho. Jednoduše jsem se snažil všechny trýznivé vzpomínky vyšukat z hlavy. Zdržel jsem se až do pozdního svítání, nechtělo se mi domů.
U vchodu opět bouchly dveře. Podíval jsem se tím směrem. Zřejmě opozdivší člen této skupiny. Vysoký a černovlasý. Spěšně sešel ze schodů, a když mě míjel, zůstal na mně viset pohledem. Skoro znatelně mě zamrazilo. Byl uhrančivý. K mému překvapení se zastavil a díval se na mě, řekl bych, stejně fascinovaně jako já na něj. Udělal dva kroky blíž. Nádherné šedivé oči. Hledal jsem ztracenou stabilitu.
„Rozdáme si to?“ nadhodil jsem statečně a téměř se po té větě začervenal studem. Nepatrně pohnul hlavou v zamítavém gestu, ovšem přišel ke mně ještě blíž. Nervózně jsem se kousnul do rtu. Proč se na mě pořád tak dívá?

Probudil jsem se v jednu. Akorát jsem se ustrojil a umyl a přes ulici si došel do jídelny na oběd. Nacpal jsem se Eintopfem. Během zkoušení oblečení jsem si dokonce prozpěvoval. Vždycky jsem měl radost, když jsem si mohl obléknout něco normálního. Vybral jsem černé obtažené kalhoty, tenké černé triko s dlouhým rukávem a kolem krku si ovázal fialovou šálku. Zatímco jsem se pečlivě líčil, myslel jsem na to, že je to vlastně první milostná schůzka v mém životě. Pochopitelně. Nejdřív jsem na to byl moc malý, potom jsem žil na ulici a potom se živil jako šlapka. O takové zájem v tomhle směru není. Budu vůbec vědět, jak se mám chovat? Uvidíme.
Když jsem byl po všech stránkách připravený, ještě jsem si nasadil pletenou čepičku a vyrazil jsem. U dveří z budovy okouněl Anis. Jakmile mě spatřil, s úsměvem mě pozdravil. Á, chce si to vyžehlit. Ale to má smůlu. Tentokrát ne.
Erik už čekal. Také se dostavil s předstihem, stejně jako já. Jen co mě zaregistroval, strhnul si z uší sluchátka a usmál se na mě. Zůstal jsem stát jen nepatrný kousek od něj.
…
„Ach, Placebo! To je moje nejmilovanější skupina!“
Během naší procházky jsem nechal mluvit hlavně jeho. Dozvěděl jsem se o něm spoustu věcí. Že je o rok starší než já, jeho matka je Norka, studuje dějiny umění a se svým otcem spoluvlastní galerii. Byl jsem z něj naprosto u vytržení. Měl život jako ze žurnálu.
Zapíchli jsme to ve Starbucks, které sídlilo coby kamenem dohodil proti Brandenburské bráně, a poskytovalo předpisový výhled na tuhle atraktivní dominantu. Oba jsme si dali karamelové frappuccino a sedli jsme si ven. Sevřel jsem brčko mezi zuby a vychutnal jsem si několik prvních lahodných doušků.
„Tobě nevadí, čím se živím?“ odhodlal jsem se nadhodit. Víceméně mi to nešlo do hlavy. Ale určitě mi přišlo lepší, že už o tom věděl. Nedovedl jsem si představit, jak bych se mu k něčemu tak opovrženíhodném přiznával.
„Nevím, co bych dělal, být na tvém místě,“ zareagoval na to zaskočeně, nepřestávaje se mi vážně dívat do očí. „Jsi pěkný nešťastník.“
Strávili jsme spolu perfektní odpoledne. Moc jsem si s ním rozuměl. Později mě i doprovodil na metro. Vyměnili jsme si telefonní čísla. Bylo nepokrytě zřejmé, že se každopádně nevidíme naposledy. Když přijela moje souprava, došlo i na polibek. Roztomilý, rozjitřelý a podmanivý polibek. Na poslední chvíli jsem vklouznul do vagónu a skrz skleněné dveře mu ještě zamával, usmívajíc se jako blázen.
Anis mě vyhlížel ode dveří jako hlídací pes. Měl jsem z toho škodolibou radost.
Časy se změnily. Bylo tomu už dva měsíce, co jsme s Erikem tvořili oficiální pár. Ztrácel jsem pro něj hlavu, den ode dne víc a víc. Byl mi neskutečnou oporou. Představil mě svým rodičům, zahrnoval mě do svého života, dával mi naději. Už jsem vůbec nepočítal s tím, že bych měl páchat nějakou sebevraždu. Počítal jsem s naší společnou budoucností. Chtěl jsem se vymanit z téhle pasti, najít si práci, dodělat školu, mít normální teplej život se svým skandinávským princem. Bylo to na spadnutí, když mě požádal, abych se k němu nastěhoval. Neměl jsem nad čím váhat. Sbalil jsem si pár svých krámů, rozloučil se s holkama. Nebál jsem se, že by mi Bushido bránil v odchodu. Erik by si to s ním vyřídil ručně.
Ne, nebránil mi. Neměl jak, žádná esa v rukávu. Ovšem v osudnou chvíli, vidíc ho na mě čekat typicky u dveří, nemohl jsem ho se svou taškou jen tak minout. Zastavil jsem se.
autor: Fee
to je…nemám slov :'))) nádhera!
Chudák Anis 😀 🙂 😀 Jinak povídka pěkná
Přiznávám, že jsem čekala trošku jiný konec, bláhově jsem si představovala, jak se Bu polepší a dá Billovi nový, hezčí a příjemnější život.
Nestalo se tak a možná, že je to dobře, protože takhle to bude pro Billa přece jenom lepší…
Erik mu dá všechno, co mu Anis dluží a i když jsem si po jeho boku přála právě Anise, vím, že s Erikem bude šťastný.
Jen si říkám, jestli dokáže zapomenout…
Nejkrásnější byl samotný konec, ten poslední polibek na rozloučenou, poslední dotek na tváři, poslední pohled do těch mahagonových očí…
Anis si svou lásku prohrál sám, vlastně ji zabil…
A i když povídka dopadla happyendem, v podstatě skončila strašně smutně, aspoň já z ní mám takový pocit, smutný a krásný…♥♥♥
Teda takovy konec sem vubec necekala .. Cekala sme, ze Bill kswonci s Bushidem 😀
Ale nadherna povidka 🙂
Teda… když na začátku bylo, že je to Billshido, představovala jsem si pspoustu konců, ale tenhle fakt ne… každopádně jsem ráda, že Bill odešel. Bude se mít líp, tomu věřím. Přeju mu jeho skandinávského prince.
Ještě bych ráda podotkla, že ten obrázek Erika… no nedivím se, že pro něj Bill ztratil hlavu 😀
wow…umh 🙂 krásný to happy end :)))
Anis teda lituju, ale jinak krásná povídka se super happy-endem!
asi si snad pomalu začnu přát, aby Movie skončilo a došlo konečně na všechny tvoje nápady s Anisem. 🙂 protože jestli ve své hlavince skrýváš podobné poklady, tak už se teď nemůžu dočkat. 🙂
byl to takový prostý příběh a přitom tolik neobyčejný. miluju když do povídky zapojuješ popis míst, obzvlášť drahý Berlín a Starbucksem jí uděláš vždy o něco víc osobní. 🙂 opět bylo poznat, jak moc sis se sepsáním dala záležet, Movie tě už výborně vycvičilo. 😀
já teda čekala konec diametrálně odlišný, než všichni ostatní. obávala jsem se, aby do toho všeho nezasáhl Bushido nějak násilně, aby pro svou sobeckost nepošlapal Billovo štěstí.. takže mě konec prakticky velice potěšil, když ho Anis nechal odejít. dokázal, že ho miluje, i když by to nikdy samozřejmě nepřiznal. 🙂 určitě měl tu moc zadržet ho proti jeho vůli, ale vzdal se ho.. dopřál mu to, co on sám nikdy neměl a mít nebude.