Na samotě u lesa

Tuhle povídku jsem si našla sama na blogu autorek, a po přečtení jsem je požádala o svolení ji tu uveřejnit. Není to twincest, ale já se při ní parádně pobavila, tak jsem si řekla, že vás o ni nemůžu připravit. Kdo máte rádi Adama Lamberta, užijete si to určitě, ale pozor… není tu v páru s Billem, ale netradičně s Tomem. Nechávám u toho původní výkec autorek, abyste znali okolnosti vzniku povídky z roku 2011, užijte si to, J. :o)

Nedivte se prosím, občas zde přibydou i jednorázovky tohoto typu (říkáme tomu tuf*), to většinou po víkendu, kdy mě přijede navštívit Velvet 🙂 A vzhledem k tomu, že každá máme miláčka někoho jiného, tak to takhle dopadá :-DD U mě je to jako vždy Adam, ona si tentokrát vybrala Toma Kaulitze :-)) Říkám na rovinu, je to hrozný paskvil, ale můžu vás ubezpečit, že se panelák tu noc, co jsme to psaly, otřásal v základech :-DD Jo, protože my takovéhle slashe píšeme hlavně kvůli tomu, abych si pak od souseda, co bydlí pode mnou, vyslechla hodinové povídání o rozpisu našich výbuchů smíchu :-DD Ne vážně, opravdu věděl přesně, kdy jsme se smály a kdy bylo ticho :-)) No, myslím, že je to povedená blbost, ale tak, hlavně to berte s rezervou (pokud jsem vás ovšem už tímhle úvodem neodradila:-D)

ADAM – Extasy

Dostal jsem pozvánku na párty, od Michela, našeho zvukaře. Rozhodl se, že večírek udělá ve svém srubu, hluboko v lesích, docela daleko od New Yorku, kde jsme teď trávili hodně času, připravovali jsme se na blížící turné. A protože jsem ho nechtěl urazit, i když se mi teda ani trochu nechtělo cestovat někde sám pustinou, koupil jsem láhev Absintu, který měl Michael rád. Doufal jsem, že se po něm brzy opije, a že bych se vytratil domů dřív.

Vyrazil jsem s pomocí navigace do neznáma. Ta upovídaná dáma v malé černé krabičce mě asi pětkrát vrátila zpátky možná o pět mil, nelíbilo se jí, že jsem odbočil jinam, než chtěla ona. Když já tak nerad poslouchám jiný lidi, zvlášť ty, kteří mi radí, co mám dělat, protože já to přece musím vědět nejlíp. Nakonec se stalo to, že se se mnou přestala bavit úplně, tedy rozuměno, moje navigace se prostě rozbila a já byl v háji. Zavolal jsem Montemu*, který už byl v Michaelově srubu od včera, aby mě nějak navedl on, jenže to jsem netušil, protože jsem se s ním do takové situace ještě nedostal, že Monte je ten nejhorší navigátor na světě. Zase jsem se několikrát vracel, přitom si všímal, jak kolem mě houstnou lesy a že už nepotkávám moc aut, bylo to docela děsivý.

Když už jsem měl za sebou možná osmdesát mil, myslel jsem si, že jsem musel dojet minimálně na konec světa, tak se spustil hrozný slejvák, div že stíhaly stěrače a k mé největší smůle se mi vybil mobil. Já vůl ho prostě nedal den předtím nabít, takže hovor s Montem byl pro něj doslova smrt. Zkusil jsem jet za nosem, už jsem od rekreační oblasti nemohl být daleko. Pak mě nějaký ukazatel svedl na lesní cestu, což se ovšem nelíbilo pro změnu mému nízkému Mustangu, který asi po dvou mílích jízdy v nepravidelném terénu začal protestovat, než se zastavil úplně a já se ocitl uprostřed lesů… ano, shrnu si to… bez navigace, bez mobilu a bez auta (takže pěkně v prdeli). A venku pořád šíleně lilo. Zmocnilo se mě zoufalství, uvažoval jsem, jestli nezůstanu v autě až do rána, zalígruju se a budu doufat, že se na mě v noci nebude dobývat nějaký grizzly, nebo co se to tady prohánělo po lesích…

Díky téhle úvaze začínám být opravdu hodně naštvaný a nasupeně vyrážím po lesní cestě dál. Někam mě to dovést musí. Jdu asi čtvrt hodiny, vláčím za sebou mokré nohavice, v botách mám tak půlku Atlantiku a bolestně si připouštím, že vzít si ten nový černý svetr byl nejhorší nápad, jaký jsem kdy mohl mít. Ještě v autě mi totiž hezky přiléhal na tělo, teď je mi po kolena a v těch vytahaných rukávech musím vypadat jak šimpanz. Skvělý, to si ještě někdo odskáče; utírám si těmi rukávy mokrý obličej, na kterém byl při odjezdu z hotelu perfektně udělaný makeup. Ano byl, počítám, že kdybych se na sebe teď kouknul do zrcadla, tak se asi pořádně leknu. Poslat mojí fotku Stephenovi Kingovi, napíše nový román v hlavní roli se mnou… a rozhodně nebudu ta kladná postava!

Opět se o mě začíná pokoušet zoufalství, když v dálce přímo před sebou uvidím konečně nějaký světýlko. A jen co přijdu kousek blíž, přes slepený řasy poznávám, že vychází ze srubu, díkybohu, zvládnul jsem to, asi o tom napíšu nějakou písničku, říkám si pro sebe s vidinou teplý sprchy a měkký postele. Je jasný, že domů už dneska nepojedu, zaberu si v chatě pro sebe nějaký gauč a půjdu spát, na slavení teda nemám ani náhodou náladu. K mýmu překvapení se z domu neozývá vůbec žádná hudba, což je trochu podezřelý, Michael si potrpí na veselý akce. A když přistoupím k jednomu z oken a nakouknu dovnitř, vidím nějakýho kluka s dredama, marně se snažím v paměti pátrat, kdo z naší party nosí dredy, no nikdo pochopitelně. A do prdele, já jsem u jinýho srubu!

*kytarista Adamovy doprovodné skupiny

TOM

Tenhle srub byl prostě nejlepší. Nejvíc odpovídal našim požadavkům. Teda spíš Billovým požadavkům. Já osobně bych se spokojil i s něčím méně okázalým, ale můj brácha si prostě potrpí na přepych. Když jsme konečně podepsali papíry a tahle dřevěná nádhera byla naše, zjistili jsme pár závad, ale to se dalo dost rychle napravit. Nejvíc nás ovšem vyděsila díra ve střeše, který jsme si předtím prostě nevšimli. Teď když jsem koukal z okna na ten hroznej slejvák, doufal jsem, že ji opravili dobře. Nerad bych, aby mě to vyplavilo. Venku to zatím vypadalo, jako že až se ráno vzbudím, bude kolem srubu jezero a já se musel zasmát sám sobě při představě, jak bych se dostal do města. Nejspíš bych nasedl do toho obřího hrnce v kuchyni a pádloval naběračkou.

Kouknul jsem se smutně na svoje milovaný Audi, který jsem ještě stihnul řádně přikrýt. Zrovna dneska mi muselo vyplivnout řazení. Měl jsem ho teprv měsíc a hned průser. Bill se tu pro mě ráno zastaví i s tátou a nějak toho mýho krasavce odtáhnem. Posadil jsem se na velkou matraci před krbem a znovu zkusil mobil. No jasně, furt nic. Signál vypadl ve chvíli, kdy mi brácha volal. Oznámil jsem mu, že v tomhle nečase prostě zůstávám na místě a nebudu riskovat. Souhlasil. Do bulváru se zatím nedostalo, že si dvojčata Kaulitzova pořídila zapadlou chatičku uprostřed lesa na odpočinek, takže jsem se nebál, že by se tu na mě někdo dobejval. Jen kdybych sakra slyšel do konce tu legendu, co mi začal Bill vyprávět. Dělali jsme to tak vždycky, když byl jeden z nás daleko od toho druhýho, prostě jsme trávili hodiny na telefonu a vyprávěli si různý blbosti. Tentokrát se mě ale Bill pokusil nejspíš vyděsit, protože mi začal vykládat o nějakým dřevorubci, kterýho tu kdysi zabil blesk právě při takový smršti, a on tu doteď chodí po lese a doufá, že se někde ohřeje. Nejsem žádnej posera, ale tohle brácha fakt nemusel. Znova jsem se při tý představě nějaký mrtvoly nervózně zavrtěl na matraci a víc si přetáhnul deku přes ramena. Napadlo mě, že bych si mohl pustit nějakej film. Měl jsem sebou přece ten přenosnej přehrávač a doufal, že je dost nabitej, protože elektrika tu jaksi asi za chvilku vypoví službu…

Tak copak to tu máme! říkám si a projíždím filmy. Paranormal Activity, Kruh, Území nemrtvých. No to se mi teda fakt hodí, pomyslím si a zaraduju se, když narazím na dvd s názvem Smyslná orchidej. Jo, to je to pravý na tenhle večer, usměju se a zandám film do přístroje. V tom mi nad hlavou opět zabliká světlo. Kouknu na ten divnej lustr, kterej se mi ale vůbec nelíbí, nechápu, kam dal brácha oči, když ho vybíral, a uvědomím si, že jestli elektrika vyplivne, tak jsem bez světla. Krb toho moc neozáří, takže se zvedám a běžím do kuchyně pro svíčky.

Když se vrátím a chci si znova sednout k filmu, dostanu šok. Sakra, viděl jsem právě teď něco v okně za mnou, nebo už mám halucinace. Pomalu se otáčím a zírám do toho okna. Trvá mi to snad jen vteřinu, než zařvu na celej srub a div, že neprojdu zdí, jak zdrhám do zadního pokoje, kde by měla bejt moje ložnice. Rozdejchávám to, co jsem právě viděl. Byl to ten dřevorubec, určitě. Mrtvolná maska s černejma šmouhama kolem očí a ten zoufalej pohled, kterej na mě vrhnul. Kouknu se na ruce, který se mi třesou, a zjišťuju, že v nich svírám svojí kytaru. Ty idiote, chceš ho uhrát k smrti? napomenu sám sebe a uvědomím si, že to by asi bylo zbytečný. Teda v tomhle případě určitě. Sakra, tohle není možný, uklidňuju sám sebe. Přece nebudu věřit na horory!! I tak ale beru do ruky kus latě, co tam nechali opraváři, když opravovali střechu. Moje kytarka zas leží na svým místě a já se odvážím vykouknout opatrně z pokoje. Mám bezva výhled na celej pokoj i na okna, za kterejma nikdo není. No vidíš, ty posero, byla to jen halucinace, uklidňuju se, mezitímco pomalu přecházím po pokoji a načuhuju do každýho okna. Když jsem u posledního, ozve se dost drsný zabouchání na dveře, takže nadskočím a mám co dělat, abych zas nezařval. Můžou mrtvoly klepat? Pořádně obejmu prstama ten klacek (:-D) a jdu ke dveřím.

Když je rozrazím, připravenej k útoku, zjišťuju, že tam nikdo není. Zase je přibouchnu a rychle zamykám. Jen co od nich trochu poodstoupím, zas ty rány. Tak tohle je moc, to si někdo dělá prdel, ne? Teď už přestávám cítit strach, ale nahrazuje ho vztek. Znova otvírám a mám pocit, že mi srdce spadlo až do nohavic. Na prahu stojí něco, co připomíná člověka, je to velký, mokrý a má to na sobě nějakej hábit. Že by tu někde měla svoje stanoviště nějaká sekta?

ADAM

Že se nenacházím u Michaelova srubu už mi jaksi došlo, jenže jak budu hledat ten pravý, vážně netuším. Tady by mě aspoň mohli nechat trochu usušit, doufám, a jak se koukám do toho okna, v krbu plápolá oheň, bože, nejradši bych se rozplácnul před ním, nebo rovnou na něm, a otáčel se tam jak sele na roštu, jaká je mi šílená zima. Ten člověk s dredama – poznávám v něm kluka, kterej je mi docela povědoměj – na mě vytřeští oči a ihned utíká do vedlejší místnosti… leknu se, protože si to namířil málem proti zdi. Snad se mě nebojí, fakt si nejsem jistej, jak teď vypadám, ale přece to nemůže bejt tak strašný. Jdu ke dveřím a zabouchám na ně, a když nikdo nejde, tak se jdu podívat do oken z druhý strany, pak se vracím a bouchám na dveře znovu, tentokrát fakt hodně, jen ať nedělá, že tohle neslyší, to by mě vážně naštval.

Dveře se otvíraj a v nich stojí ten kluk, ovšem, asi mi to má něco naznačit, drží v ruce klacek, nebo nějakou lať či co, a jeho postoj na mě působí poněkud bojovně. Já ho přece nechci zabít, pomyslím si a na jeho otázku, co jsem zač, po pravdě odpovídám, proč bych si vymýšlel, že ano. Jenže on dělá, že mě nezná, a to mě tak trochu naštve, já ho totiž poznal hned, teda až s tím klackem v ruce, obvykle v ní totiž mívá kytaru, pokud se nemýlím. Vrhám na něj vyčítavej pohled a hrozně si v tu chvíli přeju, aby se musel taky někde po lese motat, v dešti, bez deštníku, bez pláštěnky, a pak zaklepat na dveře někoho, komu je úplně jedno, že se za chvíli asi rozmočím. Vidím, že jeho bojovný postoj povoluje, tak seberu veškerou odvahu a vcházím dovnitř, záměrně se vyhýbám všemu, v čem bych mohl vidět svůj odraz. Nerad bych mu dal za pravdu, že mě nepoznal. Vysvlíkám si ten vytahanej svetr, hned zejtra ho půjdu reklamovat, o tom, že z něj budou při namočení dva, v obchodě nic neříkali. Pak se natočím trochu víc ke krbu, to teplo, který z něj jde, je prostě úžasný. Napadne mě sundat si i kalhoty, taky jsou úplně promočený, když vtom se za mnou ozve symbolický zakašlání.

Otáčím se na tu míň příjemnou půlku německýho Tokio manšaftu, jeho bráchu jsem měl vždycky radši, a zvedám tázavě obočí. Chvíli na mě kouká a pak poraženě ukazuje na tu matraci na zemi, na který se nejspíš chystal spát, pochopím to tak, že se na ni můžu posadit, a možná se i obalit tou dekou.

„Co tu vůbec děláš?“ zeptá se mě, když po něm hodím hadr zpátky. Zdá se, že už mě poznal, no díkybohu, doufám, že si někde nepustí pusu na špacír. Místo odpovědi mu podávám flašku, kterou jsem celou dobu vláčel s sebou, a on si se zájmem prohlídne etiketu. „Obcházíš osadu a nabízíš Absint? Kolik už si jich prodal?“ Vidím, že má co dělat, aby se nerozchechtal.
„Hm, moc vtipný!“ neodpustím si, a pak poraženě přiznávám, že jsem se ztratil při cestě na párty mýho zvukaře. Polituje mě, teda je mi jasný, že to ani trochu nemyslí upřímně, a pak si kecne vedle mě na matraci.

TOM

Po tom, co si vysvleče i kalhoty, mám pocit, že cokoliv namítat by bylo asi zbytečný, a tak jen ukazuju na matraci u krbu, ať se teda trochu zahřeje, a jen protočím oči, když sleduju, jak ji někam táhne. Aha, chce bejt blíž ohni, v první chvíli to vypadalo, že s ní snad přiloží. Odcházím do kuchyně a hledám něco, čím by si z toho zmatku, co má na ksichtě, zas udělal obličej, protože na tohle se teda fakt dívat nebudu. Když najdu utěrku, o které absolutně nevím, k čemu byla předtím použitá, vracím se k němu. Znechuceně si ji prohlídne, ihned po něm vypálím, že čistou osušku teda fakt neobětuju. Sednu si vedle něj a vyptávám se ho, jak je možný, že se nachází zrovna tady a v takovým stavu. Vrazí mi flašku Absintu a já se musím držet, abych se nesmál svýmu vtipu, kterej jsem prostě musel do týhle konverzace vhodit. Vypráví mi to, jak nějakej napínavej film, a já bez keců tu flašku otvírám a pořádně si loknu. V první chvíli mám pocit, že mi to nejspíš sežere vnitřnosti, ale pak se ve mně rozlejvá neuvěřitelný teplo, takže si přihnu znova. Pořád žvatlá o tý hrůze, která ho potkala, a zakončuje to otázkou, jestli může zůstat přes noc. No tak to je bezva, budu se válet na jedný matraci s Adamem Lambertem. Když mu oznámím, že to je jedinej kus nábytku, kterej tu mám, všimnu si jeho nepatrnýho úsměvu, a musím si okamžitě loknout znova. Skvělý, žádnej mrtvej dřevorubec, ale bukvice, která se na mě bude celou noc mačkat. Nevím, co je horší.

Loknu si tak, že mě to rozkašle.

„Co myslíš?“ zeptá se mě trochu tišeji. Přebírám štafetu v pití, třikrát polknu a cítím lehkost v celým těle.

ADAM

Nechápu, proč to do sebe tak rychle láme, dyť si spálí hrtan, napadne mě, a taky asi jo, protože po počítám šestým loku, se chudinka rozkašle, a já si pomyslím… když to neumíš, tak nechlastej. Místo toho radši podotknu, že je to silný, a on na to řekne, že mu to natrhne prdel, což bych normálně přešel, kdyby se na mě ovšem nezadíval tak omluvně, že bych mu za to jednu fláknul. Jako kdybych nebyl zvyklej na tyhle kecy, ale když někdo něco takovýho řekne a pak zpytuje svědomí, že to říkat neměl, protože by se to mě, buzny, mohlo dotknout, tak to se mě teda fakt dotkne. Neberu to na vědomí, a jen si přihodím, že bych to rád viděl, jako když už to plácnul, tak proč mu na to neříct něco, co ho vyděsí ještě víc. I tak se mi blb ještě omluví, že to neměla bejt narážka, čeká snad, že mi každou chvíli rupnou nervy a rozbrečím se mu na rameni nebo co?

Beru mu flašku z ruky a taky se napiju, nějak mám potřebu ty jeho výčitky svědomí přepít, já ty jeho, no to je gól. A pak mě uzemní otázkou, která přesně vím, co znamená, ale rozhodnu se dělat blbýho. Prý, jaký to je… když se dva to… když to dělaj. Ty vole, to se naučil právě teď mluvit, že se na to nemůže zeptat normálně? Bohužel při jeho otázkách zjišťuju, že ta jeho nervozita, nejspíš ze mě, je vlastně docela roztomilá, a napadne mě ho trochu pozlobit. Není nic lepšího, než postrašit člověka tím, čeho se tak hrozně bojí, v tomhle případě mě! Ptám se ho, jestli to chce zkusit, načež se vehementně brání, že on přece není to… přemýšlím, kde nasbíral tak bohatou slovní zásobu. Zajímá mě, jestli už to někdy udělal, jestli už políbil kluka, čekám po svý otázce zase nějaký obsáhlý protesty… a nestačím zírat, když jenom zavrtí hlavou, a pak zajede pohledem na moje rty… tak to mě poser… řekl bych, že nad tím právě teď přemýšlí.

Bere mi flašku z ruky a já se musím prostě usmát, ten kluk se mi začíná líbit čím dál víc. Hodí po mně pohled typu nech si zajít chuť a mně automaticky vyklouzne slovíčko, který se na něj z mýho pohledu momentálně hodí. Prostě má strach… posero. Asi mu moje oslovení není moc po chuti, že ho spláchne dalším lokem Absintu, a než se naděju, mám jeho rty na svých… mě není třeba dvakrát pobízet, a i přes zavřený víčka – ano i ten protestní polibek mě donutil zavřít oči – si uvědomím, že se kolem nás rozprostřela tma… tipoval bych to na pojistky, což je mi momentálně dost ukradený. Jeho měkký rtíky se od mých ne a ne odlepit, aha, to bude tím, že ho držím za týl a mačkám k sobě. Jenže pak si s hrůzou – nebo co to je sakra za divnej pocit – uvědomím, že necítím žádnej odpor, to spíš naopak. Jedna z jeho dlaní se mi celkem nezkušeně přimáčkne k hrudníku, a pak až moc zkušeně sevře mezi prsty bradavku, no sakra, doufám, že si uvědomuje, že tu právě teď neohrabává ženskou, ale docela dobře nabušenýho samce, kterej si s ním teda bude umět poradit, pokud toho ihned nenechá.

Neřekl bych, že mám v sobě toho Absintu moc, on ho má v sobě rozhodně víc, což by vysvětlovalo jeho divný chování. No super, z mačkání se k němu v noci pod jednou dekou bude možná něco víc. Pouštím mu hlavu, dávám mu poslední šanci, aby couvnul, a když to neudělá, vyzývavě mu dýchnu do pusy a pořádně skousnu ret, za což mě odmění tím, že ještě přidá na síle stisku mojí bradavky. Bez rozmýšlení do něj strkám a on dopadá na záda, v odrazu světla z krbu vidím v jeho tváři takovej nějakej prapodivnej heterácky toužebnej pohled, ale je mi to fakt jedno, když spolupracuje. Bleskově mu stahuju triko a pak i kalhoty, mám co dělat, abych pořád uvěřil tomu, že se nechá. Trochu váhám, než si ho strčím do pusy, to mi zajede prsty do vlasů a pořádně za ně zatahá… chci mu říct, že může víc, ale s plnou pusou to jaksi nejde. Oblizuju ho jazykem po celý dýlce a při tom poslouchám, jak hlasitě dejchá a taky mlaská… no potěš prdel, asi při sobě začnu nosit placatici s Absintem.

TOM

Nemůžu uvěřit, že to fakt dělám. Políbil jsem chlapa a vůbec to nebylo špatný. Když se jeho rty pohnou a trochu pootevřou, neváhám a strkám mu do nich jazyk, zvlášť když si mě majetnicky přidržuje za krk. Sjíždím rukou na jeho hruď a stisknu bradavku. Napadne mě, jestli se tohle taky chlapům líbí, teda od chlapa, mě se to od ženský líbí moc, že jo! Pak mě doslova kousne do spodního rtu, a to už nedávám a jeho bradavka to odskáče. Strčí do mě a díky Absintu v mý krvi nemám sílu protestovat. Podívám se na něj a doufám, že to neznamená, že snad končí, protože to bych nezvládl. Chci to, a nejspíš bych se neovládnul a předved mu tady nadrženej hysterickej záchvat. Jenže Adam ze mě serve triko a následně i kalhoty. Hlavou se přesouvá někam do míst mýho klína.

Ležím a čekám, jestli to fakt udělá. Jsem v šoku, ne z toho, že se to za chvilku nejspíš stane, ale že se nechám a že se těším. Strčí si ho do pusy a vsaje tak, že ho musím chytit za vlasy a pořádně zatahat. Hraje si s ním, a já mu dost hlasitě dávám najevo, že se mi to sakra líbí. Zvedám se na loket jedný ruky, protože tou druhou si ho neustále přidržuju tam dole, jako bych měl strach, že mi někam zdrhne, a sleduju práci, kterou odvádí. Pak se jeho volná ruka přemístí někam pode mě a já ucítím zvláštní tlak, když se do mě snaží protlačit prst. Zalapám po dechu, protože v první chvíli je to fakt divnej pocit, kterej se ovšem během okamžiku mění ve slast, a když přidá i druhej prst a mírně s nima zahejbe, padám zpět na záda, a ještě trochu nadzvednu boky, aby se dostal dál. Přestane se věnovat mojí erekci a stěhuje se k mý puse, kterou začne drásat jazykem i zubama. Oplácím mu to a sám se přirážím na jeho prsty.

Když je ze mě najednou vytáhne, chci protestovat, ale dochází mi, že teď zřejmě přijde něco lepšího. Přestane mě líbat a sundá si boxerky. Trochu sebou škubnu při představě, že to, co má tam dole, bude za chvíli ve mně. Je to velký, fakt velký. V první chvíli dokonce uvažuju, jestli to přeci jen neodpískám, ale tlak v mým klíně a vzpomínka na ten slastnej pocit, když ve mně rejdil prstama, mě donutí nemyslet na to, že se nejspíš tejden neposadím. Adam mi roztahuje nohy a natlačí se mezi ně. Absolutně jsem netušil, že to jde i takhle, nemám ale čas o tom přemejšlet, protože chytá moji ruku a omotá ji kolem tý svý chlouby a pro začátek s ní jezdí sem a tam. Když chytnu ten správnej rytmus, pouští ji a zarejvá prsty do mejch stehen. Střídavě sleduje moji ruku a pak mě. Nejspíš vypadám jako úplnej idiot, protože se fakt soustředím a můj výraz nejspíš mluví za vše. Chci, aby byl pořádně tvrdej, a když svým zrychleným dechem přechází do polohlasnejch vzdechů, přistihnu se, že z toho mám skoro až dětskou radost.

Pak, když už si myslím, že bych tohle mohl dělat třeba každej den, i když kapka Absintu by k tomu nezaškodila, mě zastaví a nalehne na mě. Opět si začne hrát s mým jazykem a drtí rukou půlku mýho zadku. Když ucejtim jeho erekci u mýho vstupu, trochu se napnu v očekávání. Protlačí se dovnitř jen po okraj a já mu přidušeně vyheknu do pusy a křečovitě zatnu prsty do jeho boků, a on čeká. Ve chvíli, kdy je uvolním, to bere jako souhlas. Zajíždí do mě na jeden příraz a vyhekne mi do ucha. Sjíždím rukama na jeho zadek a snažím si ho v sobě přidržet. Ještě jednou to takhle zabolí a končím, říkám si, a bojím se otevřít oči. Jenže po chvíli ta bolest mizí a i přes moje zaťatý ruce se Adam ve mně začne hejbat a přirážet. Nejdřív pomalu, a když zjišťuju, že místo bolesti začínám cítit opět tu neuvěřitelnou slast a povoluju stisk rukou, zrychlí. Vychází ze mě trhaný vzdechy a s každým přírazem jsou hlasitější. Adamovo tělo se začíná napínat a po krátký chvíli mu zahrajou svaly pod mejma rukama, a já cejtím, že se udělal. Začne se odtahovat a mně dochází, že pořád stojím. Jo jako, bylo to fajn, určitě si to užil, ale co tu teď budu dělat já? To mě tu nechá jen tak „stát“??

ADAM

Jsem vážně překvapenej, jak obyčejně protivnej Kaulitz, a ještě ke všemu heterák (fakt bych věřil, že by byl schopnej vést průvod za práva heterosexuálů) spolupracuje! Naštěstí ihned pouštím tyhle myšlenky z hlavy a vjedu mu dlaní pod zadek, přičemž se snažím najít to, co mě za chvíli přivede do stavu absolutní extáze, teda doufám, že mě Tom nechá. Původně jsem byl připravenej na všechno, že by to nemusel skousnout, takže do něj nejdřív jeden prst strkám fakt opatrně, nechci ho přece vystrašit, pochybuju, že to někdy dělal. K mý obrovský radosti neprotestuje, spíš naopak, ještě začne víc vzdychat, dobře, máš to mít, pomyslím si a přidám ke svýmu prstu ještě jeden, už jen tohle mi ho zvedá, když si představím, že ho tam budu za chvíli moct zasunout stejně jako prsty.

Tom trochu nadzvedává boky, bezva, tohle už ale opravdu znamená stoprocentní souhlas. Přestávám ho sát, i když se mi to fakt líbilo, a jemu nejspíš taky, a sunu se zpátky k jeho puse, do který mu nedočkavě strčím jazyk a on ho přijímá… no chvíli mám pocit, že se udělám jenom z toho, jak líbá. Pak mu beru ruku a strčím mu ji do mýho klína, potřebuju od něj samotnýho trochu vzrušit, přistihnu se, jak jsem se na to celou dobu, od chvíle, co začal komunikovat tímhle způsobem, tetelil. Chvíli s ním určuju tempo, než se chytne sám a dělá to vážně dobře. Řekl bych, že strávil asi hodně času sám v koupelně, má prostě praxi. A pak se na něj natlačím, trochu si nadzvednu jeho boky, přičemž na mě kouká, jako co to dělám… je mi jasný, že o tomhle teda neví absolutně vůbec nic a pomalu do něj zajedu, teda jen po okraj. Takovej ten poslední záchvěv zodpovědnosti se ve mně ozve, dát mu poslední šanci si to rozmyslet… co to melu, bych ho do něj šoupnul, i kdyby se mu to nelíbilo, neměl si začínat!

Naštěstí se netváří nijak drasticky, tak pomalu přirazím, až teď se setkávám s opravdu šokovaným výrazem v jeho obličeji, tak z něj radši vyjedu a zkusím to znovu, to už vidím v jeho tváři o něco příjemnější barvu… no díkybohu, zdá se, že to předtím byl jen prvotní šok. Uvědomuju si, jak jsem rád, že jsme v lese, protože moje výkřiky, a zvlášť ty jeho, se musí rozléhat na kilometry daleko. A ještě když po intenzivním, postupně se zrychlujícím tření našich intimních partií o sebe přicházím k orgasmu, a aniž bych si to jakkoliv vyčítal, prostě se udělám do něj. Je fakt sladkej, to se musí nechat.

„No tak vzbuď se, co tu sakra děláš?“ To už slyším víc než napůl. A netrvá mi ani tři vteřiny dojít k uvědomění, že nejsem s mladým Kaulitzem ve srubu, ale pořád ve svým autě v lese, a po tvářích mě pleská Monte, abych se probudil.

autor: Velvet & Extasy