autor: Catherine
Zdravím, vážení. ^^
Nevím, jak máte tady tenhle pairing v oblibě… Ale tak nevadí. xD Mně… Nevadí, takže tak. 😀 Ale asi bych to nepsala, kdyby si to nepřála Ywka, které je to také věnováno. ^^ Váhala jsem dlouho, jestli to mám poslat i sem, ale nakonec… Mě přesvědčila. 😛
Asi k tomu není co říct, snad jen… Užijte si nedělní ráno s Anisem a Tomem. 🙂 Cath. <3
Asi k tomu není co říct, snad jen… Užijte si nedělní ráno s Anisem a Tomem. 🙂 Cath. <3
pairing Tom/Bushido
Venku se pomalu rozednívalo. Slunce vystrkovalo zlatavé paprsky, ohřívalo vzduch a pronikavé světlo pronikalo skrz čirá okna do pokojů. Měkce lechtaly spící tváře, které se díky jim probouzely. Dopadaly na stříbřité toky vod, které se ještě více v jejich odlesku zlatých vlasů leskly. Ryby v bystřinách plavaly, vypadalo to jako synchronizovaný, dopředu připravený tanec. I necitelně založeného člověka to muselo rozněžnit. Alespoň na chvíli. Kdo se zastavil na malém dřevěném můstku a podíval se do hladiny pod sebou, byl opravdu fascinovaný. Bylo až k neuvěření, co všechno dokáží mořští živočichové. Klidnou atmosféru nic nerušilo. Děti si ve skupinkách hrály, některé skákaly panáky, nakreslené barevnou křídu na asfaltovém povrchu chodníku, jiné si hrály s míčem, jiné měly úplně jinou zábavu. Jednu věc měly ale společnou. Opravdu náramně se bavily. Na ulici byly snad všechny děti ze sousedství. Měly mezi sebou krásný, přátelský vztah. Nehádaly se, respektovaly se navzájem. Nikdo nemusel řešit žádné spory. Bylo opravdu klidné, nedělní ráno.
Arab, pozorující vše z kuchyňského okna, ani nepamatoval, kdy naposledy viděl něco takhle… krásného. Přemýšlel, pátral hluboko ve svých myšlenkách. Bylo to takhle každý týden? Opravdu si nemohl vzpomenout. Nikdy svět nevnímal takovýma očima. Zapomínal si všímat krásy obyčejných věcí. Nemělo to cenu. Nezajímalo ho to. Celý jeho život ubíhal nudným stereotypem. Ráno vstal, sotva se stihl nasnídat a už pospíchal do studia. Tam pracoval na textech nových písní. V hudební místnosti byl zavřený pokaždé téměř do půlnoci, a přesto nebyl s výsledkem práce spokojený. Pořád bylo co vylepšovat… Měnit. Občas byl opravdu hodně zoufalý. Byly dny, kdy chtěl se vším seknout a žít obyčejný život jako všichni ostatní. Toužil po starostech normálních lidí, nezkažených slávou showbussinesu. Ale opravdu to šlo? Nebyl si tím jistý, dokud to nepoznal na vlastní kůži. Nevěřil v pravou lásku, nevěřil v to, že se dokáže někdy zamilovat… Doopravdy zamilovat.
Ani v nejtemnějším koutku duše nedoufal v to, že potká člověka, který ho bude milovat, ctít a stát za ním za každých okolností, ať se děje, co se děje. Potkal takovouhle osobu. Arab potkal svoji spřízněnou duši, člověka, pro kterého by byl schopen udělat cokoliv, jen proto, aby byl šťastný. Miloval Toma nadevšechno na světě. Nikdy se necítil tak dobře, jako když byl s ním. Vychutnával si každý okamžik, každý den, každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu. Nikdy se nemohl dredatého kluka dosyta nabažit. Kdyby mohl, mazlil by se s ní čtyřiadvacet hodin denně, nedělal by nic jiného. Miloval na svém mužném těle jeho nesmělé, opatrné dotyky, miloval, když se ho mohl na oplátku dotýkat i on sám. Bylo to naprosto odlišné, od známostí na jednu noc, kterými oplýval. Bylo to mnohem hezčí, kouzelnější, zábavnější? Nevěděl, jak to má správně pojmenovat. Možná pro vztah mezi jím a Tomem nemohl mít žádné pojmenování. Pro něco tak úžasného… nebylo ještě vymyšleno slovo.
Anis byl rád, že se může o Toma starat a chránit si ho. Opravdu strašně moc. Byl schopen se za dredatého tvora bít. Jakmile se na něj kdokoliv podíval zle… řekl křivé slovo… Klidně by zabíjel. Byl na svého Toma opravdu moc háklivý. Hlídal si ho jako oko v hlavě, jako hlídač nejcennější poklad ve zlatnictví. Nemohl vyčíslit lásku k Tomovi, bylo to téměř nemožné. Tom se nemohl přepočítávat jako majetek. Pokud by si měl vybrat mezi vším bohatstvím světa a Tomem, volil by Toma. Žádný poklad ho nemohl vynahradit. Ani nejcennější drahokamy nemohly nahradit čistou láskou, kterou arab díky Tomovi měl. Kdyby se měl rozhodovat mezi vlastním a Tomovým životem, zvolil by Tomův. Zemřel by pro něj. Nedokázal by bez něj žít. Už si ani neuměl představit, že by měl strávit den bez svého malého štěňátka.
Usmíval se. Leckdo by si pomyslel, že se úplně zbláznil. Nebyl by ale daleko od pravdy. Bu se opravdu zbláznil. Zbláznil se láskou. Nevadilo mu to. Všímal si na sobě změny, ale neřešil ji. Nezajímala ho, byla pro dobrou věc. Poznal druhou stranu života. Tu šťastnější. Nahrávací studio už pro něj nebylo prioritou, tak jako kdysi. Nejdůležitější článek jeho života byl Tom. Povzdechnul si. Pořád se mu objevoval v myšlenkách. Nebylo okamžiku, kdy by na něho nemyslel. Když nemohl být s ním, prohlížel si alespoň fotografie a hloubal nad ním v myšlenkách. Nevystačilo mu to ale na dlouho. Tom byl jeho vzduch, jeho obživa, kus srdce? Pokud by ho neměl vidět déle jak dvanáct hodin, zemřel by steskem. Chtěl ho mít pořád u sebe, dávat na něj pozor, hlídat si ho. Nikdy by si neodpustil, že se Tomovi něco stalo při chvilkové nepozornosti. Nadosmrti by si to vyčítal, užíral by se tím. Zakroutil hlavou. Byl opravdu blázen – zamilovaný blázen.
Anis se posadil za stůl na dřevěnou židli a složil hlavu do snědých dlaní. Přivřel oči. V představách mu koloval obrázek malého, dredatého klubíčka, sladce odpočívajícího v bílých peřinách. Vykouzlil se mu na tváři šťastný úsměv. To, co se mu odehrávalo v mysli, odehrávalo se i nyní nahoře v ložnici. Tom spokojeně spal v peřinách a tulil si ke svému útlému, přesto ale vatou vyplněnému, tělu plyšového medvěda – dárek od Bushida. Dostal ho jako dárek, aby měl koho obejmout, kdyby se mu stýskalo po dobu, co byl ve studiu. Dneska ho ale využil jinak. Dal ho Tomovi do objetí místo něj. Vzbudil se opravdu brzo, za jiných okolností by pokračoval ve spánku, ale dneska ne. Chtěl připravit svému dredáčkovi malé, ale přesto krásné překvapení. Nepovažoval to za nic světoborného, mohlo to napadnout každého, ale přesto měl sám ze sebe radost. Nikdy nebyl založený takhle romanticky. Všechno, celá změna přišla až s Tomem, s jeho vstupem do arabova života.
„Miláčku, můj,“ zašeptal spokojeně Bu a postavil se. Podíval se na hodiny. Bylo deset hodin. Ten správný čas pro uskutečnění jeho plánu. Protáhl své zkřehlé tělo. Doufal, že se bude ranní překvapení Tomovi líbit. Neurazil by se, kdyby nebyl Tom nadšený. Nedokázal by se na své štěňátko urazit za nic na světě. Možná… Možná by byl jen smutný, ale smutek by ho dřív nebo později přešel. Zakroutil hlavou a zakázal si takovéhle myšlenky. Nesmí myslet na to, že se Tomovi nebude překvapení líbit. Ne do té doby, co pozná pravdu. Olíznul si rty. Teď musí jít do sklepa. Byla tam jedna z mnoha součástí malého dárečku. Opravdu ji potřeboval.
Pomalu se chodbou vydal a díval se na stěny, na kterých byly vyvěšené společné fotografie. Usmíval se na ně. Ke každému obrázku měl zvláštní vztah. Každá fotografie značila nějakou vzpomínku. Sjížděl pohledem rámečky ověšené stěny a zastavil se před těžkými, dubovými dveřmi. Natáhl ruku ke skobě, na které byl na provázku pověšený klíč. Sklep byla jediná místnost, která se v domě zamykala. Ani jeden z mladých mužů nevěděl proč vlastně, ale nepídili se po tom. Ano, byli sice dospělí, tudíž i rozumní, ale zvyk zamykat sklepní dveře se uchovávala v obou rodinách odmalička. Teď tomu nebylo jinak. Cítili se možná… Bezpečněji? Svým způsobem to bylo vtipné. Jako by jim hrozilo nějaké… nebezpečí.
Snědý mladík odemkl dveře a otevřel je. Popaměti nahmatal na stěně spínač od světla a stiskl ho. Rázem byla v malé místnosti tma pohlcena oranžovým světlem žárovky. Sešel pár mramorových schodů, dostal se až úplně dolů. V koutě místnosti stála křišťálová váza, a v ní byl tucet rudě červených růži. Vyndal je a vázu tam nechal stát. Nechtěl ji brát teď. Byl to klenot, byla opravdu stará. Byla to jediná věc, která mu zbyla po babičce. Zakroutil hlavou. Nesmí na ni myslet právě teď. Měl ji opravdu moc rád a její smrt ho zarmoutila. Povzdechnul si. Nechtěl si kazit nedělní ráno pochmurnými myšlenkami. Raději vyndal z kapsy jeansů balíček papírových kapesníčků a otřel stonky překrásných květin. Nechtěl pokapat podlahu vodou, která z nich skapávala. S trsem růži pevně svíraných v dlani vyšel zase schody nahoru. Otočil se a zhasnul světlo. Zavřel za sebou dveře a opět je zamkl. Klíč uklidil na své místo, tam kam patřil. Na malou skobičku zabitou do bíle vymalované stěny. Zrychlil tempo svých kroků, aby se co nejdříve dostal do kuchyně. Už chtěl být u svého přítele. Tak strašně moc se na něj těšil. Samozřejmě, že za ním mohl jít hned, ale to by nebylo… Tak veliké překvapení. Vlastně by to nebylo žádné překvapení.
Bushido položil růže na okraj pracovního stolu. Postavil se na špičky a sundal z horní poličky veliký snídaňový tác. Byl bílý a měl na sobě svislé proužky barev duhy. Vypadal opravdu hodně líbezně. Usmál se. Nikdy neudělal Tomovi snídani přímo do postele. Vždy když připravoval jídlo, tak jen tak… do kuchyně. Maximálně si přítele donesl v náruči dolů, ale nikdy nedonesl jídlo nahoru. Byl správný čas proto, aby to napravil. Nikdy snad není pozdě, nebo ano? Určitě ne…
Arab poodešel k varné konvici. Vzal ji a napustil do ní studenou vodu. Zpátky ji položil na vařák a zapnul ji. Voda se v mžiku začala ohřívat. Pousmál se. Jeho další kroky mířily k lednici, odkud vyndal slaninové plátky a dvě vajíčka. Vajíčka se slaninou nebyla sice nic světoborného… Ale bylo to moc dobré jídlo. Věděl, že tohle má Tom ke snídani nejraději. Znal na Tomovi za půl roku, co trval jejich vztah, už všechno. Dokázal předvídat všechny jeho reakce na jednotlivé situace. Věděl, jakým jídlem mu udělá radost… A jakým ho naopak nepotěší. Nemohl se zmýlit. Vše, co souviselo s Tomem, si pamatoval. Možná více než texty svých písniček. Odložil jídlo z lednice na pracovní prostor a sehnul se ke skříňce, odkud vytáhl malou pánvičku. Postavil ji na sporák a dal na ní pár kapek oleje. Zapnul oheň a připravil si vařečku. Z prosklené skřínky vyndal bílý porcelánový talíř a připravil ho, aby na něj za chvilku mohl dát snídani.
Olej se mezi tím dostatečně rozehřál. Trošku prskal, ale ne moc, aby Anisovi ublížil. Ten se jen pousmál. Rozklepl nejdříve jedno vejce a poté i druhé. Díval se na to, jak se pomalu škvaří a stávají se z nich malé vaječné hrudky. Vzal do pravé ruky dřevěný kuchyňský nástroj a levou rukou chytil dlouhé ucho pánve, aby mu neujížděla z vařiče. Žlutobílou pochoutku, která byla promíšena s olejem, míchal. Dával si opravdu pozor na to, aby to nepřipálil a nemusel začít s prací znova. Sice se mu nechtělo, ale pro Toma by udělal cokoliv. Nepřál si, aby mu bylo kvůli jeho nepozornosti nedej bože zle.
Anis vypnul vařič, když byla vajíčka dozlatova umíchaná. Uchopil pánvičku za ucho pevněji a budoucí snídani pomalu nasypal na přichystaný bílý talíř. Sundal z poličky červený hrníček ve tvaru srdce, a postavil ho na přichystaný tác. Vzal do ruky opatrně dózičku s kávou. Dal do hrníčku dvě lžičky a k tomu dvě kostky cukru. Znal Tomovy chutě. Zalil nápoj vroucí vodou a ze šuplíku vyndal malou lžičku, Položil ji vedle hrníčku. Talíř s míchanými vajíčky dozdobil malými kousky slaniny a nakrájel k tomu rajče, které dal na zvláštní talířek. Pousmál se. Vypadalo to opravdu lákavě… Ale pořád jídlu něco chybělo. Anis netušil co. Dumal nad tím, díval se kolem sebe. Zamrkal, když viděl na rohu stolu svazek růží. Napadlo ho, jak může tác dozdobit.
Opatrně jednu květinu z tuctu vzal a otrhal její rudé lístky. Bylo mu ji svým způsobem líto, ale bylo to pro dobrou věc, ne? Udělá tím Tomovi určitě ještě větší radost a požitek ze snídaně. Pousmál se. Skládal z okvětních lístků malé srdíčko, a pod to ještě poskládal nápis Tom. Vypadalo to… hodně krásně, zvláštně, ale hlavně něžně. Arab se na snídani podíval. Nic tam nechybělo. Nebo možná… sklenička džusu? Zakroutil hlavou. Vyndal skleničku a papírovou krabici, ve které byl nalitý pomerančový džus. Oranžovou tekutinu do průhledné nádoby nalil a vyrovnal na tác. Znovu sjel snídani pohledem. Chybělo tam… Pečivo a příbor. Na nic nečekal… Sáhl do příborníku, kde vytáhl vidličku a nůž. Z poličky vzal červený ubrousek a příbor na něj vyrovnal. Z chlebníku vzal plátek čerstvého chleba, který položil na vajíčka. Znovu sjel tác pohledem. Teď tam už snad nic nechybělo.
Arab uchopil tác pevně do rukou. Nechtěl na poslední chvíli jídlo vyklopit na zem. Ne teď, když bylo vše perfektně nachystané. Nesouhlasně si povzdechl. Na pracovní ploše se stále skvěly rudé květiny. Snídani zase odložil. Mohl je dát Tomovi samozřejmě až déle… ale chtěl mu je dát teď. Vzal je opatrně do ruky a položil na tác ke snídani. Znovu ho pevně uchopil a pomalu se dlouho chodbou vydal ke schodům, které vedly do patra. Strašně moc se těšil, až bude nahoře. Za pár minut už bude znovu se svou láskou, a stráví s ní celý den.
Pousmál se. Pomalu po schodech šel, dával opravdu pozor. Pečlivě sledoval každý svůj krok, každé zakymácení se jakékoliv části na podnose. Pokud k zakymácení se došlo, zastavil se a vyčkal, dokud se část nádobí nezklidnila. Až potom dál pokračoval ve své cestě do ložnice. Od Toma ho dělilo už opravdu jen pár kroků.
Bu došel před bílé dveře a zastavil se. Sáhl na mosaznou kliku. Rozbušilo se mu zamilované srdce. Co když Tom snídani odmítne? Co když na něj nebude příjemný, když ho vzbudí? Zakroutil hlavou. Zase takovéhle myšlenky… Ne, nesměl na to opravdu myslet. Nechtěl myslet na to, o čem nevěděl jistě, že se stane. Nemohl myslet na odmítnutí. Otevřel dveře. Pohled čokoládových očí okamžitě sklouznul k bíle povlečené posteli.
Tom stále klidně ležel na posteli a oddechoval. Netušil, co si pro něj přítel nachystal. Stále byl ukolébán ve sladké říši spánku. Tisknul si k sobě velikého plyšáka. Šťastně se usmíval. Zdály se mu sny, které byly totožné s realitou. Figuroval v nich on, Anis a jejich láska.
Bushido k posteli přešel. Měl na tváři úsměv snad od ucha k uchu, který se pořád ještě zvětšoval. Odložil tác na stůl a na postel se posadil. Pod jeho vahou se trošku zhoupnula. Chvíli jen setrval v poloze, než se sklonil ke spícímu klubíčku. Sladce, jen tak letmo, políbil Toma na tvář. Byl to nesmělý dotek, jako by se jen o ni otřela křídla motýla.
„Lásko,“ zašeptal tlumeným hlasem a pohladil ho hřbetem ruky po světlé tváři. Probuzení nemělo být nijak… drastické. Vůbec ne.
Dredáčkovo tělo se otřepalo, ale stále se neprobouzel. Usmíval se ze spánku dál. Podvědomě se ale přitisknul na Bushidovo tělo, které vysílalo teplo.
„Miláčku,“ zopakoval stejným hlasem Anis a znovu svého přítele políbil. Tentokrát byl ale rozdíl v tom, že polibek směřoval na rty. Lehce mu je polaskal, než se znovu odtáhnul.
Tělo, dosud zahrabané v bílých přikrývkách pomalu následkem polibku ožívalo. Tom rozlepil oči a párkrát zamrkal, než zaostřil zamlžený pohled. Protřel si oči a podíval se kolem sebe. Šťastně se usmál na Anise, sklánějícího se nad ním. Omotal mu kolem ramen ruce.
„Dobré ráno, lásko,“ zašeptal spokojeně. Ráno bylo opravdu krásné. Nemohl si přát víc, než takovéhle něžné probuzení. Vlastně ani víc nechtěl. Chtěl si jen užít nedělní ráno po boku přítele.
„Dobré, štěňátko,“ odpověděl snědý mladík nazpátek a přitiskl si na své tělo tělo pod sebou. Hladil Toma opatrně po zádech, jako by se snad bál, že se při drsnějším dotyku může rozbít. Líbal ho spokojeně na tváře. Kdykoliv byl s Tomem, měl nutkání se o něj starat, pečovat o něj.
Tom nic nenamítal. Měl moc rád takovéhle zacházení – chyba. Miloval ho. Měl pár vztahů před vztahem s Anisem… Ale ty nebyly tak moc dobré. Pokaždé byl dominantnější on, on se staral o druhou polovinu. V té době mu to nevadilo. Nevěděl, jaké to je, být ten opečovávaný. Nyní by už neměnil. Nechtěl by být dominantní, když věděl, jak dobré je být ten dole. Všechno tohle poznal až s arabem. Poznal význam slov milovat a být milován.
„Jak ses vyspinkal, zlatíčko?“ pokračoval Bu v rozmluvě, zatímco vyhoupnul dredáčka do sedu.
„S tebou? Nádherně. Nemohlo by to být jinak,“ pousmál se na oplátku Tom a otřel se svými rty o arabovy. Byl bez polibku snad dvanáct hodin. Chyběly mu všechny doteky.
„To jsem moc rád, miláčku. Máš hlad?“ usmíval se Bushido a dotýkal se svými rty Tomových tváří. Hladil ho po zádech. Umačkal by ho láskou k smrti. Nechtěl ho nutit jíst, ale nechtěl za případu, že by byl hladový, koukat na Toma, jak se trápí hlady.
„Možná… Trošičku. Ale vydržím to, protože se chci s tebou mazlit.“
„A co když ti řeknu, že nikam nemusíš, a přesto se najíš?“ usmál se Anis šťastně a pustil dredatého mladíka ze své veliké náruče. Otočil se a vzal tác. Postavil ho před něj na peřinu. Pohladil ho po tváři a čekal na reakci.
„Lásko, ty… Jsi připravil snídani? Pro mě?“ zamrkal Tom. Díval se na tác a střídavě na přítele sedícího vedle něj. Nemohl uvěřit vlastním očím. Tohle… bylo opravdu veliké překvapení. Zamrkal, když si všiml srdce. Nahrnuly se mu do očí malé slzičky radosti. Tohle… pro něj nikdy nikdo neudělal. Vzal do ruky opatrně růže. Přivoněl si k nim a omámeně zavřel oči. Jejich sladkou vůní se mu téměř zatočila hlava.
„Ano, máš radost?“ ujistil se Anis, i když to na Tomovi viděl. Hladil ho spokojeně po zádech. Byl rád, že se mu to líbí.
„Ty se ještě, lásko, ptáš? Mám šílenou radost!“ téměř zazpíval Tom a odložil růže opatrně vedle sebe. Nechtěl je polámat nebo jinak poškodit. Natáhl se ke svému příteli, aby ho mohl obejmout. Nevrtěl se. Nechtěl převrhnout ranní kávu, která provoněla příjemně celý pokoj.
Dredáček byl přitisknut na arabovo tělo. Oba byli šťastní, avšak z jiného důvodu. Bu měl radost, protože Tom měl radost z malého překvapení, a on z toho, že se Tomovi překvapení líbí. Hladil ho po zádech a líbal na krku.
„Anisi, miluju tě. Šíleně moc a budu ti to pořád říkat,“ šeptal pořád a pořád dokola Tom. Tuhle frázi používal v posledních měsících snad nejčastěji, přesto se nestala otřepanou.
„Já tebe taky, štěňátko moje,“ usmál se snědý mladík a přítele pustil. Nechtěl, aby mu vychladlo jídlo a voňavá káva. Jídlo by ztratilo svoji hodnotu.
„Je to nádherné,“ vydechl Tom spokojeně, zamilovaně. Nechtělo se mu porušit nádhernou snídani. Nechtěl ji zahubit – a tím i zničit – v hlubinách hladového těla. Moc si toho vážil… Bylo to veliké, krásné, překvapení.
„Tak už se, lásko, napapej, ano? Dobrou chuť,“ odvětil Bushido a procítěně Toma políbil. Propletl s ním pod peřinou prsty, hladil ho po hřbetu dlaně. I když se dredáček chystal jíst, nepřestával ho líbat na tváře. Chtěl si ho rozmazlovat.
„Děkuju,“ vydechl Tom a přivřel oči. Právě teď chtěl zastavit čas. Zažil se svým přítelem sice spoustu krásných chvilek, ale tohle se nemohlo ničemu vyrovnat. Tohle byl snad nejkrásnější okamžik jejich vztahu. Tady… kromě dne, kdy si vyznali lásku. Tom byl v ten den nejšťastnější člověk pod sluncem – stejně tak jako dneska. Nechtěl, aby dnešek nikdy skončil. Nepřál si, aby skončil někdy vztah mezi jím a hnědookým arabem.
autor: Catherina
betaread: Janule
OMG!♥♥♥ Já jsem nadšená a okouzlená.
Jakmile jsem se do povídky začetla, už jsem se nemohla od monitoru odtrhnout. Příběh je protkán něhou od začátku až snad po poslední tečku… Krása!
Jejich hluboká láska a celkově čistý cit mě úplně dostával. Bylo krásné číst Bushidovu volbu vlastního života či toho Tommyho, nebo to, že si cení Tommyho lásky víc než drahokamů, Tom je Bushidovým pokladem. Jeho srdcem… Pousmála jsem se, že Bu si vše, co se týkalo Tommyho, pamatoval snad víc než texty písniček! :))))♥
A to srdce z růže… *umřela*
Náááádherné! Tohle byla překrásná, něžná povídka. Kéž by jich bylo víc!
Děkuji za zážitek!
Oh zlato ♥♥♥ 🙂
Ja som čakala, kým sa to tu objaví! 🙂 ♥
A ešte raz ďakujem za venovanie 🙂 je proste radosť vidieť, že mi niekto niečo venoval 🙂 Proste…mám z toho radosť.
K príbehu…ja som ho čítala už dávno, ale pamätám si každú časť, celé Anisove premýšľanie a uvažovanie ♥ Jeho postavu si vykreslila dokonale! 🙂 Presne takého Anisa milujem ♥♥♥
Celý príbeh je nežný, romantický…:-) proste taká pohodička, žiadne konflikty, násilie, sex 😀 a ja neviem ešte čo 🙂 Každý vie napísať príbehy tohto zamerania, ale už skoro nikto nevie napísať krásne nežný príbeh ♥ Takže to si skutočne cením 🙂
A tiež si cením, že sa niekto ujal tohto páru a napísal na to niečo 🙂 Tomshido sa nejak moc nevyskytuje, ľudia ani nevedia, že taký pár existuje a to je chyba!!! Pretože tento nezvyčajný pár sa dá tak nádherne napísať, že …to by sa podaktorí čudovali.
Aj v posledných dňoch sa ľudia stále hádajú ako som si všimla…v niektorých príbehoch si to zlízne samozrejme chudák Bushido…Nejdem tu nič konkrétne písať, ale je jasné, že akonáhle sa v príbehu objaví Bu, tak má väčšina ľudí s niečím problém. Nepochopím! Môže sa človek snažiť ako len chce, môže tú osobu popísať ako najväčšieho svätca a aj tak je Bu vždy ten zlý. Preto som rada, že si v tomto príbehu nedala Twincestu žiadnu šancu (však Bill tam ani nebol :D), pretože to by zas bolo toho…:-D Ja hovorím…nemiešať Twincest a Billshido/Tomshido dokopy…smrteľná kombinácia! 😀
Ajaj, ja som sa tu nejak rozpísala 😀 Hádam to nevadí.
V skratke…príbeh bol skvelý a vieš čo ja čakám? 😀 Čakám ďalší takýto skvelý príbeh ♥ Ja si počkám…ty píš 😀 Rozumieš? 😀 🙂
Úžasné ♥
A ešte raz ďakujem za venovanie ♥♥♥
Oh mein… tuhle povídku já prostě a jednoduše zbožňuju a už jsem si to psala… ale nedalo mi to, a já si ji musela přečíst ještě jednou, protože tohle je naprostá dokonalost!
Ywča? Jo… to mi něco říká 😀 Ale teď už si to ani nečte, když jí to posílám… no nic, to je zase od tématu 😀
Jsem ráda, že tě dokopala to sem poslat, protože tenhle pár opravdu miluju a doufám, že touhle formou se dostane i mezi ostatní lidi… 🙂
Takže ještě jednou-tahle povídka je moje soukromá dokonalost, já ji prostě miluju!