Odi et amo

(A/N: Věnováno jistému člověku, který to zajisté číst nebude. ^^)

kurzíva – minulost

*

„Odi et amo. Quare id faciam fortasse requiris.

Nescio. Sed fieri sentio et excrucior.“

„Nenávidím a miluji. Možná se ptáš, proč tak činím.

Nevím. Ale cítím, že tomu tak je, a mučím se.“

(Gaius Valerius Catullus)

Netušil, že je tak infantilní. Teď zjistil, že se sám v sobě zmýlil. Chtěl milovat a být milován. Nevěděl, že chce mnoho. Připadalo mu to jako nic. Neznal lásku, neznal její záludnosti. Myslel, že láska je vždy oboustranná. Myslel, že milovat nic nestojí.

Pujdeme ven? Prijedes ke me?

Odeslal esemes s nadějným výrazem ve tváři. Odpověď přišla vzápětí.

Jo, kolem pate me cekej. Pujdeme tam, kam obvykle.

Usmál se a zkontroloval svůj odraz v zrcadle. Tmavě hnědé vlasy, ještě neukázněné od rána, mu stály různě, jen ne tak, jak by měly. Zapojil žehličku do zásuvky a čekal, než bude dostatečně horká. Za moment již mezi žehličkou klouzaly jeho voňavé vlasy a Kai jim konečně dodával jejich obvyklý tvar. Poté ještě přemýšlel, zda se namalovat či ne, ale jelikož už byl takový, sáhl po řasence a jemně si zvýraznil řasy. Pohled na hodiny jej ujistil, že má ještě spoustu času, Liam měl vždy nějaké zpoždění a tentokrát to určitě nebude výjimka. Liam by se kvůli němu neuhnal, Kai to věděl.

Musel změnit názor na to, že milovat nic nestojí. Iluze pominuly, sny se ztratily a on stál sám na druhém břehu řeky. Z toho opačného se na něj šklebil ten, co jej zradil a vedl se s kýmsi za ruku, šeptal mu do ucha, líbal jej na krk tak, jak to dělal i s ním. Zamrazilo jej a sklopil pohled k zemi. První slza mu sjela na hrudník a vsákla do tmavě modré košile, ta druhá spadla na malou sedmikrásku rostoucí těsně vedle jeho boty.

Přemýšlel : Kdybych jen malý kousek popošel, zmařil bych i její život, stejně jako Liam zmařil ten můj. Vždyť on také jenom kousek popošel!

„Padá hvězda!“

„Tak si něco přej!“ zahýkal Liam smíchy a posměšně se díval na Kaiův obličej plně se soustředící na onen předmět kdesi daleko ve vesmíru, který se mu zdál malý jako hlavička špendlíku.

„Přeju si, aby nám to dlouho vydrželo!“ vydechl Kai okouzleně a zavřel oči. Dlouhé řasy se dotkly Liamova nahého hrudníku a on překvapivě obrátil oči v sloup. Nesnášel Kaiovu dětinskost, ale zároveň ji zbožňoval. Nemiloval ho, miloval sebe. Líbila se mu Kaiova důvěřivost a oddanost. Na každém svém příteli měl rád něco jiného, s každým zažíval něco jiného. A s každým byl někdy jindy. To, co Kai nazýval vztahem, on nazýval pouhým přátelstvím. Měl Kaie přečteného, byl jako kniha, nedokázal se uzavřít. Měl rád společnost, se všemi měl dobrý vztah a zradu snášel špatně. Liam nechtěl ublížit něčemu tak nevinnému, považoval jej skoro za dítě, ale nemohl jinak.

Dětinsky se rozplakal a přitiskl si na tvář barevný, měkce vyhlížející polštář, aby jej náhodou neslyšela jeho matka. Dostal jej od sestry, když mu bylo pět. Neměl rád plyšáky, jako malý chtěl na Vánoce psa a každoročně místo něj dostával ty ubohé, neživé napodobeniny. Polštář si zamiloval a nedal ho z ruky.

Škytl a rozplácl se na posteli. Škytl podruhé a znovu začal brečet. Neměl vůli vstát a přestat na něj myslet. Nesnášel se za to, že se od něj nedokáže odpoutat, když jej tak ničí.

Miluje jej, proč to nepochopí a nezačne ho milovat také? pomyslel si.

Vzápětí by si za tuto, až přespříliš dětskou představu o lásce nejraději nafackoval.

„Kdo je u vás doma?“

„Nikdo,“ usmál se šibalsky a chytil Liama za cíp šedivé košile vyšívané stříbrnou nití. Liam se nenechal pobízet a vtlačil Kaie do dveří honosné vily. V těsném objetí se potáceli domem a postupně ze sebe strhávali části oděvů. Každý vysvlečený kousek „odměnili“ vášnivým polibkem. Kaiův pokoj zabíral celé podkroví a tak milencům chvíli trvalo, než se tam dostali. Liam položil Kaie opatrně na postel a svlékl mu džíny. Klekl si nad Kaie a jazykem si razil cestu do jeho slastí pootevřených úst.

„Miluju tě,“ zašeptal zamilovaně Kai a přitiskl se hrudí na Liama.

Škytající klubíčko neštěstí se na posteli o kousek posunulo a ucítilo jemný závan citrusů. Kai otevřel oči a znovu přivoněl k pokrývce. Skořice. Znovu a znovu tisknul nos k posteli a plakal. Liam odešel, ale jeho svěží, aromatická vůně základy tu zůstala. Vanilka. Bez.

Miloval tu vůni. Miloval a nenáviděl Liama.

Dneska nemůžu, promin.

Proc?

Jdu s Adilem do Maxu. Slibil jsem to.

Smutně se podíval z okna a povzdychl si. Venku zuřila vichřice, vítr narážel do oken a sníh zasypával zahradu. Zvedl se z pohovky a nervózně chodil po pokoji. Adil mu již delší dobu vrtal hlavou. Ale přece Viděl jej s jeho chlapcem a byl šťastný. Od této myšlenky upustil.

Přemýšlel, kdo asi v Maxu bude.

Mariot!

Vyťukal do mobilu esemes a odeslal. Nechtěl moc, jen, aby Liama nenápadně sledoval. Příchozí esemes mu zhatila plány. Mariot dnes nešla.

Lionel!

Musel to zkusit. Ačkoli to byl Liamův nejlepší přítel – a skutečně pouze přítel, chápal Kaie. Jeho odpověď byla kladná – udělá to pro něj.

Ze spánku jej probral ten pitomý mobil. Vystřelil z postele s dojmem, že se mu Liam omlouvá, ale spletl se. Tena jej jenom chtěla uklidnit a zlepšit mu náladu. Usmál se. Věděl, že ona to s ním myslí dobře. Vždy mu radila, měl ji rád. Odepsal a znovu si lehl na postel. Přemýšlel, snad po milionté, nad svou situací. Neviděl východiska, neviděl žádnou budoucnost. Dřív, s Liamem ji viděl vždy jasně, zářící, pravdivou, nekonečnou. Teď viděl tmu. Potřeboval nový začátek, nevěděl jak. Snad jen

Promin, ze ti to musim rikat ja, ale…V tvem vlastnim zajmu – nech Liama a najdi si nekoho lepšího. Nevedel jsem, ze je to takovy hajzl.

Kai upustil mobil na zem a zatmělo se mu před očima. Zrádce! Je to zrádce! Nepotřeboval větší vysvětlení, než mu napsal Lionel. Pochopil. Zvedl mobil a roztřeseně namačkal Liamovo číslo. Nezvedal mu to.

A divíš se? šeptalo svědomí.

Nezajímáš ho, věděls to.

Jsi naivní!

V mobilu našel seznam kontaktů a našel ten, který potřeboval – Liam-brouček. Raději už nepřemýšlel a rovnou zmáčknul odstranit. Pocit, který jej naplnil se mu líbil. Jakoby se do něj vrátil kus života. Najel do zpráv a jednu po druhé je všechny mazal. Když dospěl ke konci, vítězně se usmál.

Dokázal to!

Snad.

Věřil si.

Musel.

Nikdo jej nebude ničit!

Teď už ne.

autor: Kajess
betaread: Ter