Some time ago…
„Andy! Notak, nech toho, prosíííím!“ Blonďatý chlapec se rozesmál ještě víc, jeho nenechavé prsty zase zakmitaly po vychrtlém těle.
„Nenene, nenechám… Hezky tě zlechtám, až tě ani vlastní bratr nepozná!“
„Prosím, prosím… Andreasi… Ne!“ vypískl chlapec, divoce se smál. Svíjel se jako had, mrskal sebou jako pstruh na kameni. Z očí mu stékaly proudy slz od smíchu. Možná by byly i sladké, když nebyly způsobeny zármutkem.
Andreas se zarazil, ušklíbl se. „A nebudeš mi už říkat Andísku?“
Chlapec se zazubil, zrychleně dýchal. „Jistěže ne… Andísku. Neeeeeeee!“
***
Smích. Křik. Radostné poskakování, prozpěvování. Odkazy dětství, bezstarostnost. Pocit beztíže.
***
„Nechápu to… Proč brečíš? Co se stalo? Udělal jsem něco?“ Andreas se psychopaticky zasmál. Naprostý kontrast s jeho mokrými lícemi a zoufalým pohledem.
„Všechno a nic, pokud rozumíš.“
„Ne, nechápu. Vždyť… Ona se ti snad líbí? Nevěděl jsem, že-“ Bezcílné koktání bylo ostře přerušeno srdceryvným vzlykem.
„Ne! Ty nic nechápeš, ničemu nerozumíš!“ Blonďák rychle utekl, cestou si otíral slzami zaslepené oči. Jako scéna z amerického filmu. Jeho kamarád zůstal jen nechápavě sedět, ústa dokořán, v hlavě naprostý chaos.
***
Vyčítavé pohledy. Smutek. Slzy. Tolik se změnilo, že? 13, nešťastné číslo. Zoufalství.
***
„Pochop to konečně!“
„Ale…co? Nevím, co mám pochopit, co mi uniklo? Oba se chováte, jako bych snad snědl Afriku i s Arábií (A/N: Omlouvám se, úlet autorky ;)), o co jde?“
„Tys to ještě nepoznal?“
„Ne.“
„Ničeho sis nevšiml?“ Klučina vycházel z údivu, šokovaně hleděl na své dvojče.
„Ne.“
„Skutečně ničeho?“
„Panebože! Řekneš mi konečně, co se děje? Proč se ke mně chová, jak se chová a proč ty teď na mě hledíš, jako by mi unikl pád Říše?“
„Oh, to bude složité… Raději si sedni, bude to tak jistější. Pamatuješ, jak jsi byl s Andreasem tenkrát sám doma, když tě ‚hlídal‘? Stalo se něco naprosto-…“
***
Hlas utichá, tma sílí. A ticho. Tak mučivě mě obklopuje. Prosil bych jedno VOLUME, na jméno Kaulitz.
***
„Bojíš se?“
„Ano.“
„Jsi nervózní?“
„A-ano, celkem.“
„To je dobré znamení,“ pousmál se chlapec, byl nervózní i za své dvojče.
„Bráško?“
„Ano?“
„Je tohle rande?“
„No… Možná by se to za něj dalo považovat, ale… Já nevím. Záleží na tom?“
„No… Je mé první.“
„Tak se drž. Dobře to dopadne, neboj. A… Pozdravuj ho.“
***
Tlukot srdce. Je ještě součástí mého těla? Snad. Tikot. Halucinace. Děsivé představy. Nevnímám. Jen a jen sebe.
***
„Miluju Tě, víš o tom?“ Andy zamilovaně zamrkal, jeho přítel se pousmál.
„Ano. Ale větší div je, že i já Tebe, řekl bych.“
„Neřekl bych div, ani zázrak, který to bezpochyby je také. Já to beru spíš jako realitu, nádhernou realitu.“ Polibek, pohlazení, spojení duší. Láska?
„Kluci, já vás mám taky rád!“ Poslední člen trojice se zasmál, pobaveně je pozoroval. Leželi v parku, užívali si posledních hřejivých paprsků tohoto léta, které je tak láskyplně laskaly po mladých tvářích. Ale jen on se rozhlížel po děvčatech. Ti dva se věnovali spíš sobě. Jak tam spolu leželi v náručí, vypadali jako výřez z kýčovitého románu. Gay románu.
***
Štěstí pulzující celým tělem, zaplňující každou buňku. Úsměv. Až podivně prázdný. Nebo zamilovaný? A je v tom rozdíl?
***
„To nemyslíš vážně! Jak jsi to mohl udělat? Vždyť… To jsi prostě přehnal!“
„Promiň, ujel jsem… Omlouvám se! Ale je to i tvoje vina, nemělo jsi mě-„
„Ani se to neopovažuj vyslovit! Já tě neprovokoval! Jsi šílenec, podívej se na sebe! Oh, Bože, že tu s tebou ještě marním čas… Sbalím se a vypadnu, ano, to bude nejlepší…“
„Oh, zlato, to ne, prosím! Neodcházej, já… Omlouvám se, promiň… Neodcházej. Můžu to nějak napravit?“ zahleděl se chlapec zoufale na svého společníka, kamaráda, přítele, milence… Tolik rolí na jednu osobu. A právě se zřejmě snažil vyhrát konkurz na roli Boha pomsty.
„Jak?“
„Tímhle…“ přitiskl svá horká ústa na ta jeho, téměř ledová. A zoufale se do nich snažil vehnat krev, alespoň kousek hřejivého citu. Zřejmě však marně.
***
Třísk. Zrada. Zklamání. Bolest. Slza. To vše k lásce patří, že? Nebo se všichni mýlí, a patří k ní jen sladká slůvka, něžné polibky, pochopení, důvěra…? A žárlivost?
***
„Kde jsi byl?“
„Venku.“
„A s kým?“
„Tohle je snad výslech?“ Mladík povytáhl obočí, nasadil nedůvěřivý výraz. Ten měl na jeho obličeji poslední dobou zřejmě předplacenou vstupenku na několikeré použití.
„Na něco jsem se tě ptal! S kým jsi se tahal?“
„Byl jsem s Joshem.“
„Josh? To je ten…“ Andreas se na okamžik zamyslel, „ten sladký blonďatý cukroušek, který na tebe stále hází zamilované pohledy?“ Ironie z jeho hlasu doslova kapala, účelně.
„Ano, to je přesně on. A ještě jsi zapomněl na to, že jeho fantastický krásně tvarovaný malý zadeček je mnohem hezčí a pevnější, než ten tvůj…Zlato.„
***
Nevěra, nebo jen provokace? Žárlivost, nebo jen přivlastňování? A láska, nebo jen ubohá přetvářka za milostnou oponou? Tak co si dáte, vše podáváme jako delikátní přílohu s bouřlivým vztahem, dohromady jen pouhých 50 centů.
***
„Víš, co mě mrzí?“
„Zřejmě ano. Ale stejně mi to pověz, chci to slyšet i od tebe.“
„Že už to není jako dřív. Nevážíš si mě, už mi nepřineseš modré z nebe, ani se o to nepokusíš. Raději zatáhneš závěs od okna a schováš se před paprsky zářících hvězd. Není to smutné?“
„Ano, to souhlasím. A není smutné, že se lépe chováš ke skříni po pradědečkovi, kterou máte doma pod tlustou vrstvou prachu, než ke mně? Kdy jsi mě naposledy vzal za ruku, láskyplně políbil a upřímně, přímo od srdce, mi vyznal lásku? Je to tak dávno, že už si to skoro nepamatuji.“
„Vím. A pokud nechceme takto živořit po boku i nadále, láskou a lhostejností se navzájem ubíjet a zabíjet, vidím jen dvě možná východiska.“
„Konec,“
„nebo nový začátek, ano.“
Back, in this moment…
Jak začít? Lásko? Miláčku? Nebo prostě jen jménem? Nenávidím psaní milostných dopisů, zvláště když pak nejsou milostné.
„Bráško?“
„Ano?“ Chlapec si povzdychl, znaveně si podepřel hlavu a promnul oči. Poděkoval Všemohoucímu za alespoň chvilkové odsunutí té nepříjemné dobrovolné povinnosti.
„Volal… Volal Andreas. Prý potřebuje probrat něco velice důležitého, ohledně vás dvou. Měl takový zvláštní, podivně smutný hlas… Je mezi vámi vše v pořádku? Nepohádali jste se? Ty také nevypadáš zrovna nejlépe…“
„Oh, díky za kompliment, tohle vždycky potěší. Máme teď nějaké jisté… Eh, drobné neshody, ale neboj, to se spraví, snad. Pokud s ním ještě budeš mluvit, vyřiď mu, prosím, že se na něj již velice těším a téměř se nemohu dočkat jeho líbezné společnosti ohledně této, hmm- nečekané návštěvy, ano. Prosím,“ dodal ještě s úsměvem, který si v pozadí pohrával s ironickým úsměvem na strhané tváři. Parádní podívaná, ne nepodobná světu okolo nás.
„A teď mě už prosím omluv, ještě tomuto svému velectěnému příteli musím dopsat dopis. Fádní kýčovitý milostný dopis, ze kterého mě samotnému bude dostatečně zle.“
***
Milý Andreasi,
Ani se nedovedeš představit, jak moc se mi po Tobě stýská. Mé srdce se rozpadá v niveč, když nejsi se mnou, a nekonečný tok mých myšlenek stále směřuje jen a jen k Tobě.
***
Doufám, že se cítíš podobně (ne, že bych Ti přál něco špatného, samozřejmě) a neustále na mě myslíš, jako já na Tebe. Bohužel, musím podotknout, že srdce mě vždy lehce zabolí, když mé myšlenky opět sklouznou k Tvé osobě.
***
Mrzí mě, že to není mezi námi už takové, jako dřív, když jsme byli schopni se ruku v ruce vrhnout do propasti, jen abychom byli spolu. Teď už by to zřejmě neudělal ani jeden z nás, že? A i když mé srdce pláče, a tohle jsem nikdy nechtěl udělat, stále častěji a častěji pomýšlím na to, že beze mě, v náruči někoho jiného, kdo by Tě miloval víc, by Ti bylo lépe.
***
Všechny neshody, které mezi námi byly, mě neskutečně mrzí. Vždycky jsi pro mě byl nejcennější poklad mého života, toužil jsem žít a zemřít po Tvém boku. Ale teď se, bohužel, mé představy nepatrně mění a stáčejí jiným směrem, v jehož dalších kapitolách Tvé jméno ne a ne nalézt. Mé srdce sice patří stále jen a jen Tobě, pochybuji, že bych někdy měl opět nalézt někoho, kdo by pro mě znamenal alespoň tolik, co Ty. A přesto to, se slzami v očích, musím udělat.
***
5 písmen. Může to být LÁSKA, může to být KONEC. A je jen a jen na nás, kterou pětici si vybereme, že? Rozum by volil tu první, ale mé srdce, bohužel, zahanbené vlastními city, volí tu druhou. Lásku už máme za sebou, bohužel. A myslím, že tak to cítíme oba. Nechci Ti ublížit, ale kdybych si nemyslel, že dělám správnou věc, nedělal bych to.
***
Nikdy na Tebe nezapomenu, navždy jsi se zapsal do mého srdce a to nezmění nikdo a nic na celém světě. Odpusť mi, že i přesto, že Tě v tomto dopise prosím o pochopení, když Tě hodlám opustit, vypisuji se, jak moc pro mě znamenáš a že navždy budeš v mém srdci. Je to pravda, stále Tě miluji, ale chci pro Tebe to nejlepší, proto si myslím, že by bylo nejlepší, kdybych Ti dovolil hledat lásku, která Tě naplní víc, někde jinde, než u mě, když já už na to nemám sílu, a nechal Tě jít. Svobodně, bez pocitu zrady, možná se zrnkem smutku a zklamání. Ale věř, je to tak lepší.
***
Ta léta byla to nejlepší, co mě kdy mohlo v tomto věku potkat, za to jsem Ti neskutečně vděčný. A i já Tebe musím odměnit, zasloužíš si to. Proto Ti do rukou vkládám klíč od Tvého srdce, který jsi mi před tak dlouhou dobou dal z lásky, daruj ho někomu dalšímu. Mě už nepatří, nemám právo ho stále mít. To je to nejcennější, co mám, co Ti mohu dát. Zacházej s ním opatrně, tak, jako jsem ho opatroval já.
***
Nevím, kde jsme udělali chybu, že nám to spolu nevyšlo, ale mohu jen doufat, že to nebyla obyčejná mezírka, kterou jsme mohli lehce spravit. Bylo by natolik zbytečné, kvůli nějaké blbosti, ničit tak nádherný vztah, jako mezi námi kdysi byl a který teď s nepopsatelnou bolestí a tíhou v hrudi musím ukončit. Ale věř mi, prosím, dělám to kvůli Tobě, lásko, ne ze sobeckosti. Tolik mi budeš chybět…
***
Andreasi, kdybys mě teď viděl, zřejmě by sis pomyslel jen „Oh, a s tímto ubrečeným sensitivním hlupákem jsem mařil čas!“ Mé myšlenky a pocity se zrcadlově promítají na nebi, tak depresivní počasí jsem již dlouho neviděl. A kdybych měl v moci rozzářit na nebi slunce, svítilo by jen nad Tvou hlavou. Hřejivé, teplé, uchránilo by tě před tímto dotěrným smutným deštěm a chladem, který je všude, kam dohlédnu. Tak moc bych si to přál…
***
Nechci být až příliš přecitlivělý a sladký, stejně si nemyslím, ani se neopovažuji doufat, že bys ten dopis dočetl do konce. Ale je poslední, dej mi poslední šanci užít si ho a naposledy Ti sdělit to, co Ti právem patří. Naposledy, než se před Tebou navždy uzavřu do Království odloučení. Naposledy Ti napsat, jak nádherný je tvůj obličej pod zrakem luny, v bledé nazlátlé záři, která se mísí s Tvou jedinečnou aurou a vyvolává pocit dokonalosti a naprosté rovnováhy, jak moc jsou nádherné Tvé čokoládové oči, když ztmavnou touhou a chtíčem, jak moc dokáže Tvůj neskutečný a upřímný úsměv zahřát u srdce… Jak moc sametově a sladce zní Tvůj hlas, když mě hláskami laskáš po duši. Jak moc jsi dokonalý a nádherný, nádherný a dokonalý. Neopakuji se už? Mám dojem, že ano. Ale stejně Ti to nikdy neřeknu tolikrát, kolikrát by sis zasloužil. Miluju Tě, strašně moc. A proto Tě musím nechat jít. Odpusť…
***
Stále vzpomínám, jak dávno už jsou doby, kdy jsi byl vycházející hřejivá hvězdička mého srdce. Pár let a zároveň věčnost. Oh, Bože můj, ten čas tak letí… Ale jedinou vteřinu jsme nepromarnili, myslím. Využili jsme, co nám bylo dopřáno, získat to ostatní je nemožné, nemá cenu snažit se o to. Stále se snažím nějak citlivěji napsat to jediné slovo, obepisuji ho dlouhými odstavci, sám na to zřejmě nemám sílu. Nedokážu to. Říct Ti sbohem… Není to tak jednoduché jak jsem si myslel, jak se popisuje v knihách a je to k vidění ve filmech. Ale jedno vím jistě. Nikdy o Tebe nechci přijít jako o nejlepšího přítele, kterého jsem kdy měl, společně s mým bratrem. Nebude to lehké, ale věřím, že časem k sobě opět budeme schopni nalézt cestu, alespoň po této stránce. Neboj, už se blížím ke konci… Úplnému.
***
Poslední odstavec, poslední rozloučení, poslední hořký proud slz. Do očí nebudu schopen Ti nikdy nic z tohoto dopisu říct, tím jsem si jist. Tohle je sice méně upřímnější cesta, ale také mírnější. Ah, Bože můj… Využiji okamžiku, když Tě tak naposledy mohu oslovit. Miláčku, budeš mi chybět. Oba to musíme překonat. Můžeš říct, že nemám důvod k rozchodu, ale já vím, že je to nejlepší cesta, jakou se nyní můžeme vydat.
***
Neskutečné, jak moc si teď uvědomuju sílu slova. Dřív jsem Tě tak oslovoval, když jsem Tě prosil, abys mi přinesl třeba sklenku s pitím, teď mé srdce bolestně sténá. Ale věř mi, když jsem Ti tak říkal, vždycky jsem to myslel nanejvýš upřímně. Lásko… Andreasi. Synonymum. Alespoň v mém srdci. Miluju Tě, ale v nejlepším je potřeba skončit. I když bolestně.
***
Naposledy Tvůj přítel, sbohem. Nezapomenu na Tebe, nikdy.
Andreas
***
Naposledy si vybavuji Tvé sladké polibky. Nechci se loučit, ale přišel už ten čas. A před ním neuteču. Tak tedy, sbohem. A děkuju, za všechno.
Tom
***************************************************************************
Vysvětlivky:
- začátek je psán podle situací, časově za sebou, na sobě celkem nezávislých, „vývoj vztahu Toma a Andreas“
- jediná část skutečně v přítomnosti, je ta s Billem, když Andreas volal, poté navazuje část Dopis, která je podle odstavců (odděleno ***) psána střídavě Tomem a Andym, Tom začíná. Je vidět, že jejich dopisy (každý píše jeden, tomu druhému), jsou téměř jako jeden
- celou povídku jsem schválně nechtěla zmiňovat Tomovo jméno, účelně, i když to někde už vypadá zvláštně. Mě samotnou by to zřejmě svedlo k názoru, že Andreasův přítel není Tom, ale Bill, je to takové „překvapení“ na závěr… 😉
autor: Eleanot
betaread: Janule
Bylo to kráásný :'(…netradiční ale moc krásný :)..jen tak dál
Náááádherný… sice mi chvilinkuz trvalo než sem se v tom zorientovala, ale mooc hezký
ja si rikala, ze jako Andyho pritel vypada vic Bill, ale mela sem pocit, ze to on nebude, a mela sem pravdu 🙂 je to moc smutny
Tak jako … četla jsem to sice ve škole na mobilu, ale bylo to super :o) A jsem asi divná, ale mě hned od začátku tak nějak přišlo, že to bude Tom … Ani nevim proč :o)
Ale jako … je to pěkné :o)
to bylo sakra překra překvapení
to byla teda podpasovka
fakt krasny dobře se to četlo nadhera
Teda…tak to mě fakt překvapilo,protože já jsem celou dobu byla přesvědčená,že Andyho přítel je Bill…..krásná povídka!!!!
moooc pěný
pffffffff…eh? xDD
ja sem si celou tu dobu mylela ze se ten vztah odviji mezi Billym a Andym,ale nakonec sem se dozvedela ze to je Tom kdo chodil s Andym…jinak to bylo moc krasny,jedna duše rozdelena do dvou tel..moc hezoucky napsany
Oba se chováte, jako bych snad snědl Afriku i s Arábií….lol..tak to mě dostalo:D:D:D
Pěkný a …smutný.
fňuk, smutný…a moc…a taky krásný…fňuk